Pekari (ne) páskovaný

Věci se daly do pořádku.
V pondělí  jsme s panem Optimistou chodili podél řeky, svítilo slunce, vzduch kdovíproč voněl rybinou a já si poprvé za tu dobu říkala, jak nádherné by bylo jet spolu někam daleko na dovolenou. Mluvili jsme o vzpomínkách, létajících kobercích a aktualizacích tabletu a já našla několik podstatných důvodů, proč si ho doopravdy vážit.
Pak jsme seděli jen několik metrů od místa, kde jsme nedávno rozcházeli (přibližně tolik metrů, před kolika dny to bylo) a hleděli si do očí.
Věci se daly do pořádku.

A pak se vynořili dva Jeníci se sekerami na ramenou, aby iluzi spokojenosti rozbili na padrť.

První přišel ten pohádkový. Pozval mě na perníkové srdce a já nedokázala odmítnout. Už několik dní po sobě házíme sladké drobečky se zbytky citronové a čokoládové polevy a já se pomalu měním v ježibabu, která musí ublížit, aby se nasytila.
Jenomže to on mi připomenul, že i lidský život může být pohádkově krásný. S ním vyvolávám duchy minulosti a cítím se bezpečně, když znovu začínám věřit na zázraky. Musel by to být totiž ten nejzázračnější zázrak, aby kouzlo působilo stejně jako kdysi. Ale co když bude?
Možná se v temném lese potuluje vícero osamělých princů, kteří mají obavy ze změny v žábu a hledají princeznu, se níž by těmi lesy mohli bloudit.
Tu pan Optimista jistě nehledá (k čemu taky?). Dokonce mi rozmluvil i natáčení vlasů. Prý abych vypadala jako normální holka, ne jako princezna.

Potom nastal čtvrtek. Pan Optimista držel jednou rukou pivo a druhou mě kolem pasu. Spolu s pološíleným davem jsme skákali Hop-hop-hop, abychom byli správní Češi, a při každém gólu jsme se pořádně políbili. Moje srdce radostně poskakovalo s námi. Snažila jsem se však příliš neohlížet, protože každý pohled za sebe srazil mé srdce zase o trochu blíž zemi. Nechtěla jsem, aby se za chvíli válelo v kaluži rozlitého piva hned vedle bot finských fanoušků, kteří by si na něm jistě s radostí vybili svou hořkost. Nepomohlo to.
Na poslední chvíli jsme se vmáčkli do vagónu metra plného rozjařených chlápků v dresech, kteří pokřikovali: "Jááárda Jááágr!" Vůz se ze samého veselí úplně rozkymácel.
"Ólé-ólé-ole-ole, vyhrajeme, vyhrajeme!" začal jeden z cestujících a všichni se k němu přidali.
"Vždyť už jsme vyhráli, ty vole," poznamenal druhý. První plynně přešel na jiný popěvek podobného rázu a s ním i všichni okolo.
Pan Optimista mě objímal, abych nespadla, ale ono stejně nebylo kam.
Nebylo ovšem ani kam se ukrýt před pohledem na třetího člena naší výpravy, toho, který se místo mě stal vlajkonošem. Nejlepší kamarád pana Optimisty naštěstí není naživo ještě pohlednější než na fotografii, ale i něco takového bohatě stačilo na výrobu menšího zmatku v mojí hlavě. On ví úplně všechno o našem vztahu - včetně toho, že jsem se s nimi bála jít na hokej. Ale myslím, že důvod něčeho takového by ho v životě nenapadl.
Že jsem se bála, co se stane, až ho uvidím.
Vlastně se nestalo vůbec nic.
Jen jsem se přesvědčila, že se příště musím vydržet nedívat.

A vždycky, když se mi do hlavy vloudí něco, co by tam vůbec být nemělo, si musím vzpomenout na tablet.
"Věděl jsem, že tam jede jenom proto, aby se s ním vyspala. Věděl jsem to - a stejně jsem ji tam poslal. Čtyři dny jsem čekal, až se vrátí, a potom jsem se jí na to zeptal."
"Ta samá mi pak málem utekla s kamarádem."
A pak si snad uvědomím, že s ním nesmím - za žádnou cenu nesmím - jednat neupřímně.