Fushi tarazu

Na mřížích na Nuselském mostě se sem tam objevují maličké zámky. Není to tak absurdní, jak se na první pohled zdá. Jedině láska nás přeci drží dostatečně pevně, když stojíme na okraji propasti.

O víkendu jsem místo pilného studia vývojové biologie pobíhala strašidelnými internetovými lesy ve snaze najít Jeníčka, kterého jsem spatřila z vysokého stromu. Jeníček však po sobě pečlivě uklízí všechny perníkové drobečky, aby ho nebylo možno vystopovat. A to nevěstí nic dobrého, stejně jako fakt, že se z těchto lesů pokouší udělat smrkovou monokulturu.
Tisíckrát jsem zabloudila a zase se vrátila na začátek. Jediné, co jsem vyzískala, byla informace, že tudy cesta nevede. Ale o správném směru jsem se nedozvěděla zcela nic.
Nakonec jsem se posadila na pařez, abych nechala své unavené nohy trochu odpočinout. Přemýšlela jsem, jak moc by musel být takový Jeníček úžasný, abych dobrovolně pustila ruku pana Optimisty, který mě provází na mé cestě lesy opravdovými, nikoliv imaginárními. Odpověď byla tak jednoznačná, jak jednoznačná řešení mi dává můj milý na některé z mých neřešitelných problémů.

U Vyšehradu vzduch rezonoval quickstepem a noční Praha šeptala cosi o naději. Darovala jsem panu Optimistovi malou žlutou gumovou kachničku. Za odměnu jsem dostala nejdelší polibek svého života.
Po nábřeží jsme kousek běželi, snad proto, abychom spatřili barevná světýlka nad řekou, nebo možná jen z čisté radosti. Chtěla jsem mu říct, jak ho mám ráda, ale samotnou mě to tolik překvapilo, že jsem raději mlčela.

Pan Optimista se do mého života vloudil jaksi nedopatřením. Nechtěla jsem se seznámit, chtěla jsem jen přežít. Nejsem s ním vyloženě šťastná, ale nešťastná také ne. Vzhledem k výchozímu stavu je to vlastně neskutečný zázrak.
Nádherných a jedinečných okamžiků je zatím poskrovnu, pomalu však přibývají. Možná bych si měla zase začít vést deník, abych nikdy nezapomněla, jak krásné to bylo, když jsme se u hokejového zápasu Česko-Švédsko krmili zmrzlinou, hummusem a sýrovými tyčinkami. Když jsme mluvili o svém největším strachu a já poprvé cítila, že je mi blízko. Když jsme vedli sakurovou bitvu a já se ze samého štěstí nemohla přestat smát, takže jsem brzy měla pusu plnou růžových lístečků. Když jsme v tu samou chvíli poslouchali tu samou hudbu. Když mi připravoval snídani a zakázal mi, abych mu pomohla, protože usoudil, že jsem příliš unavená. Když mi v hlavě zněly melodie od harfenistky a po obloze se pomaličku posouval Velký vůz. Když mi přivezl perníkové srdce z toho města, kam občas někoho pošleme, když nechceme být až zas tak neslušní. Když jsme se pokoušeli tančit waltz na dětském hřišti. Když jsme spolu jedli sushi, on mě krmil hůlkami, já se neustále chichotala a nebylo to jen proto, že jsem ten den příliš pobývala na slunci. Nebo když jsem mu odmítla dát adresu svého blogu, protože jsem věděla, že toho o něm ještě hodně napíšu.

Možná by už bylo na čase přestat našemu vztahu házet klacky a smrkové větve pod nohy.
Jenomže mám strašný strach, že na takové zjištění je pozdě. Že už je náš vztah nenávratně poškozen.
Jestli jsem si zapamatovala něco z vývojové biologie, pak je to to, že chyby v rané fázi vývoje většinou nelze napravit, protože zničí veškerou životaschopnost toho, co vzniká.

Bylo by mi strašně líto, kdyby odešel.
Ale je něco takového dostačující proto, aby se všechno od základu změnilo?

„Uvidíme se zase někdy?“
„To víš, že jo.“ Zasměje se. Jako by ani nemohl uvěřit, že bych snad mohla čekat jinou odpověď.  „Co je to vůbec za otázky?“