Scabiosa ochroleuca

Během dne jsem dvakrát projela všechny nové stanice metra.

Vpodvečer jsem poprvé ochutnala sushi. Nechala jsem se krmit hůlkami, jako bych byla malé děcko.
A pak nastal večer.

Leželi jsme na ostrově a osvětlené město se obrátilo vzhůru nohama. Zpovzdálí zněla písnička od Beatles. A ve vzduchu bylo cítit léto.
„Je pro mě strašně těžké tomu uvěřit. Myslela jsem, že už napořád bude zima.“
Pod lavičkou jsem našla dvoukorunu.
„Víš vůbec, kolik je hodin?“
„Čtvrt na tolik, že ještě nepůjdeš.“
Snažila jsem se mu vysvětlit, že musím odejít. A že bych měla odejít napořád.
„Naštěstí se většinou nedělá to, co by se mělo.“

Když přemýšlím nad posledními týdny, neumím si přesně vybavit tu chvíli, kdy jsem se chytila do pasti.
Možná toho večera, kdy jsem slyšela písničku o atomové včele a Rudiše předčítajícího povídku ze sauny. Nebo už o pár dní dříve, v bytě s ozvěnou.
Nevím, kdy přesně se to stalo. To něco, co mi tak zkomplikovalo plánovaný útěk.
Ale to, že se to stalo, jsem si uvědomila ve čtvrtek ve 22:07.
Zase jsem se zamotala do vlastních sítí. I když o tom mluvím, neodejdu. Musím prožít celý příběh, protože už začal.
A já si toho ani nevšimla.

„Vím, že dívky normálně chlapcům květiny nenosí, ale tahle je speciální.“
Podávám mu oschlý pozůstatek něčeho, co ještě dopoledne bylo poměrně pěkným zástupcem stepní flóry.
„Oba jsme rostliny. Jeden latinsky, druhý česky. Jeden podle jména, druhý podle příjmení.“
Co jsem tím vlastně chtěla dokázat?
Že patříme k sobě?
Nebo naopak, že k sobě nepatříme? Rozrazil rezekvítek by se přeci nikdy neusadil na slunné straně suťového kopce. Bylo by mu mnohem lépe s mákem pochybným ve škarpě u silnice. Jenže ten už zapustil kořeny jinde, hned vedle žluté brukvovité rostliny jménem Barbarea vulgaris, jejichž oblíbená prostředí jsou daleko kompatibilnější.
Jak krásně bude za léta polním plevelům!
A já se budu smažit v pekle slunečního svitu, neboť porostu někde, kam nepatřím.
Škoda, že rostliny nemají nohy. 

Jak někde zakoření, už neutečou.