neděle 5. dubna 2015

Princ na bílém polystyrenu

Resetuji si Prahu. Občas to bolí, ale daří se to. Víceméně.
„A nebo si můžeme jít sednout na ten náš gauč.“
„Náš gauč?“ To označení mě na chvilku vyvede z rovnováhy. Bodnutí nožem, co jsem nečekala.
„My dva jsme tam zaručeně seděli nejdéle ze všech.“
Pousměju se. „To je taky fakt. Kdo by tak dlouho seděl v nákupním centru, že jo…“

Myslím, že to ještě neví. Že je doopravdy součástí pokusu – ale mnohem zákeřnějšího než je ten s vajíčky parazitů, co jsem mu údajně zamíchala do kafe.
Naše realita je spíše podobná experimentu, kdy nasypete hlemýždě do vody a sledujete, za jak dlouho se utopí. Jenže tady jsme hlemýždi oba.
Vedoucím laboratoře je náhoda. On si vytáhl nejkratší zápalku – a teď musí bojovat o život. Je to hra s nejasnými pravidly. A my ji téměř s jistotou prohrajeme.
Má k dobru sluníčkovou energii. Ale já vím, že to nestačí, že nás oba tahle energie nikdy nemůže dostat z kbelíku ven. Budeme se jen držet a čekat, až nám voda zaplaví plicní vaky.
Možná bych mu měla poradit, aby utekl. Beze mě. To by ještě dokázal.
Jenže já nechci tonout sama.
Je to tak moc zlý skutek, jak se na první pohled zdá?

Nebo bych mu mohla říci, o co tady jde, a nechat ho, aby se rozhodl. Připadám si jako nejhorší člověk pod Sluncem - ve chvíli, kdy si kradu jeho objetí a najednou mě napadne, že on to třeba myslí vážně. Měla bych s ním jednat na rovinu. Zvlášť proto, že sama vím, jaké to je, když vám někdo projde životem a vůbec se nestará o to, co za škody za sebou zanechal. Měl by vědět, že je velmi nepravděpodobné, že ho někdy budu milovat. Copak lze milovat záchrannou vestu? Copak lze po tom všem milovat vůbec někoho? Zamilovat se, to asi ano. Pár měsíců závratného štěstí a pak zase o dům dál. Přiživit se na cizích emocích a potom odejít, ani se neohlédnout.
Nevyšlo to, když jsem tomu věřila. Tím spíše to nevyjde, když tomu věřit nebudu.
Kdyby přišel dříve, možná by mě svým optimismem vykoupil. Mohl by uplatit mé bažiny, aby mě vrátily na pevnou zem. Ale já už jsem příliš hluboko.

„Neřekla jsi mi to, co jsi mi říci chtěla.“
„Já vím. Jenomže dnes to bylo hezké a já to nechtěla kazit.“
Dostanu pusu. Sice jenom proto, že má tento úkol pro ten den zapsaný ve svém scénáři, ale ani tahle skutečnost nepřekryje ten strašlivý pocit viny.

Možná mé svědomí ještě docela neumřelo. Měla bych ho dorazit, aby se netrápilo.


"And She fights for her life
As she puts on her coat
And she fights for her life on the train
She looks at the rain
As it pours
And she fights for her life
As she goes in a store
With a thought she has caught
By a thread
She pays for the bread
And She goes...
Nobody knows"

4 komentáře:

  1. "Copak lze milovat záchrannou vestu?"
    Ta otázka je krutá, ale dává smysl.
    Nevěřím ale, že bys s někým dokázala být z čistě parazitických pohnutek.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Víš, na jaký magisterský obor jsem si podala přihlášku, ne?

      Vymazat
    2. Haha.
      Ale víš, co já studují, a jak považuji za svou profesní náplň být co nejméně psycho, hm?

      Vymazat
  2. "Nebo bych mu mohla říci, o co tady jde, a nechat ho, aby se rozhodl. Připadám si jako nejhorší člověk pod Sluncem - ve chvíli, kdy si kradu jeho objetí a najednou mě napadne, že on to třeba myslí vážně. Měla bych s ním jednat na rovinu. Zvlášť proto, že sama vím, jaké to je, když vám někdo projde životem a vůbec se nestará o to, co za škody za sebou zanechal. Měl by vědět, že je velmi nepravděpodobné, že ho někdy budu milovat." - Ah, tohle je TAK přesné, že bych citovala, až bych brečela...

    OdpovědětVymazat