Potkala jsem ho poté, co jsem pozorovala sklípkánka v jeho
přirozeném biotopu a netopýra pár dní luhovaného v rybníčku, dozvěděla se, proč i listy miříkovité rostliny mohou vonět po karafiátech, zachraňovala
záškodnické netřesky a málem do mě uhodil blesk.
Okopával záhonky u nedaleké budovy s kancelářemi.
Měl brýle a hnědé tričko. Já jsem na sobě zase měla své oblíbené poutnické triko s žirafou; jako by právě někdo dopisoval kapitolu s opakováním několika málo skutečností, které zmínil i na začátku. Chvíli jsem váhala, než jsem se k němu vydala přes trávník. Ale k tomuhle setkání jistě muselo dojít. Byla jsem ráda, že je to zrovna v tenhle den a na tomhle místě.
„Ahoj.“
Nevypadal, že mě rád vidí. „Nazdar.“
Povídáme si o nepodstatnostech a já mezitím pátrám – tak,
jako jsem to dělávala kdysi. Jenomže teď neanalyzuji jeho, nýbrž sebe. Hledám
aspoň trosky něčeho, co bylo. Někdo však ty trosky uklidil - a dokonce pečlivě zametl i všechen prach, co vznikl, když se hroutily světy.
Pan Schrödinger se vrátil, ale spolu s ním se nevrátilo
nic.
Část mě se nejspíš proměnila v poušť. V poušť, co
si nepřeje, aby ještě někdy pršelo.
A je to tak dobře.
Tak to je krásné.
OdpovědětVymazatSama se těším a zároveň děsím nějakého podobného setkání, po kterém už nezbude nic...
Jak já bych se ráda dostala do tohohle stadia. Jaká škoda, že některé chodící nedořešené záležitosti mají tendenci se člověku vyhýbat.
OdpovědětVymazat