čtvrtek 26. září 2013

Jeder abschied ist der Anfang einer Reise zu einem besseren Ort

Ehm, ehm (významné odkašlání si, signalizující, že přijde něco velmi důležitého):
Rozhodla jsem se, že (opět) přestěhuji svůj blog. Důvodů k tomu bylo několik, mimo jiné to, že mě začala rozčilovat čím dál tím větší míra reklamních odkazů na stránce blog.cz a na mém vlastním blogu, a také to, že jsem si chtěla založit zvláštní blog na fotky - a s těmi se na blog.cz nepracuje dvakrát nejlépe.

pondělí 23. září 2013

Návraty na třetí nástupiště

Pátek
Praha mě uvítala deštěm. Snad si myslela, že je to kdovíjak originální dárek. A já, nevděčnice, jsem si ani neotevřela deštník. Místo toho jsem si natáhla přes hlavu kapuci od značně zabahněné mikiny a utíkala zazpívat si poněkud sprostě znějící slova Dvořákova Stabat mater.
Za těch pár dní v přírodě jsem trošku přivykla zimě a úplně zapomněla, jaké je to čelit živému městu uprostřed dopravní špičky. Turisté cvakající svými foťáčky, přeslazeně vypadající zamilované párečky, pečlivě upravená děvčata, lidé pospíchající domů z práce - ti všichni se najednou zdáli tak nějak víc na světě než já. Na chvíli jsem se zastavila a měla chuť se vrátit do onoho algologického a houbařského ráje. Tam jsem se totiž musela smířit jen s partou divoženek a s botanickými špeky Toho, co na něj zaútočili sršni. Trochu se mi zastesklo po mladém borovicovém lese, pískovcových skalách a vousech sv. Ivana. Jenže už bylo po všem - a chlad, kterého se nejde zbavit, zůstal se mnou. A to jsem se bláhově tolik těšila domů…
Tak se proplétám davem, v batohu mě tíží krabička s lišejníky, tři atlasy k určování rostlin a hub, igelitka s promoklým oblečením, nevyřčené smutky, kilo zimy, které váží víc než kilo železa, a noty, z nichž nic nedovedu zazpívat - a začínám přemýšlet, jestli jsem ten návrat do reality zbytečně neuspíšila. Když pohlédnu na břízu v parku, z mozkových závitů se mi ozve valčíkový rytmus: betula-pendula-betula-pendula-betula-pendula… Přitisknu si dlaně na spánky a pokusím se zapomenout. Teď se nejde tančit. Teď se jde zpívat.

Sobota
Japonci jsou jako haiku. Jsou droboučcí - a přesto jaksi opravdovější. Jako by na nich nebylo nic zbytečného, jako by nic nepřekáželo tomu, co je důležité. Stačí se jen podívat na postaršího japonského sbormistra dirigujícího Lacrimosu. Skoro by mě z toho zamrazilo - pokud bych se tedy nemusela soustředit na to, abych přečetla noty, které jsem den předtím viděla poprvé, téměř z listu.

Neděle
Když si ráno čtu v tramvaji Fitzgeralda, nepřipadám si ani trochu intelektuálsky. Spíš mě ovládne jakýsi pocit nepatřičnosti. Ne snad proto, že bych četla něco, co nemám. Ale zdá se mi, jako bych to četla z nesprávného důvodu.
"Co to máš?"
Zvednu knížku.
"Hm. Tender is the night. Americká klasika."
"Zatím mě to moc nebere." (Naprosto nevystihující věta, ale jak bych něco takového mohla vysvětlovat téměř cizímu člověku.)
"Na to už jsi docela daleko."
"Je jen málo knížek, co odložím nedočtené."
"Tak to máš pevnou vůli."
"Neřekla bych. Jen bych nerada promeškala něco úžasného, co třeba bude na konci. Jsem otrokem svých falešných nadějí."
"A… jsi Ryba?"
Takže pátrání po tajemné Rybě se rozjelo na plné obrátky.
"Ne."
"A máš ráda běžky?"
"Proč?"
"To je jediné, co o ní víme - že má ráda běžky a její oblíbená barva je fialová."
"Fialovou ráda mám …"
"Tak to už jsi podezřelá."
"Z čeho tak můžu být podezřelá, když mám ráda fialovou?"

Zdá se mi, že čas běží v jakýchsi smyčkách - sem tam se najde něco, co člověka na okamžik odhodí do minulosti a zpět. Sbírání suchých zárazovitých rostlin, třetí nástupiště na Hlavním nádraží, Hallelujah v evangelickém kostele sv. Salvátora, kluk našeho tenora, který vypadá jako ten, co nás kdysi otravoval v knihovně, zpívání se sborem při pouti na Tetín a nespočet všedních milen - to všechno jsou mosty, co zkoušejí překlenout čas. Jenže vždycky se dá dojít jenom do poloviny, stoupnout si na špičky a kochat se tím, co je na druhé straně. Pak už je potřeba vrátit se tam, odkud jste vyšli. Když to neuděláte, strhne vás povodeň i s oním mostem a odnese na to místo, které vám náleží právě teď.

Návraty na třetí nástupiště

Pátek
Praha mě uvítala deštěm. Snad si myslela, že je to kdovíjak originální dárek. A já, nevděčnice, jsem si ani neotevřela deštník. Místo toho jsem si natáhla přes hlavu kapuci od značně zabahněné mikiny a utíkala zazpívat si poněkud sprostě znějící slova Dvořákova Stabat mater.
Za těch pár dní v přírodě jsem trošku přivykla zimě a úplně zapomněla, jaké je to čelit živému městu uprostřed dopravní špičky. Turisté cvakající svými foťáčky, přeslazeně vypadající zamilované párečky, pečlivě upravená děvčata, lidé pospíchající domů z práce - ti všichni se najednou zdáli tak nějak víc na světě než já. Na chvíli jsem se zastavila a měla chuť se vrátit do onoho algologického a houbařského ráje. Tam jsem se totiž musela smířit jen s partou divoženek a s botanickými špeky Toho, co na něj zaútočili sršni. Trochu se mi zastesklo po mladém borovicovém lese, pískovcových skalách a vousech sv. Ivana. Jenže už bylo po všem - a chlad, kterého se nejde zbavit, zůstal se mnou. A to jsem se bláhově tolik těšila domů…
Tak se proplétám davem, v batohu mě tíží krabička s lišejníky, tři atlasy k určování rostlin a hub, igelitka s promoklým oblečením, nevyřčené smutky, kilo zimy, které váží víc než kilo železa, a noty, z nichž nic nedovedu zazpívat - a začínám přemýšlet, jestli jsem ten návrat do reality zbytečně neuspíšila. Když pohlédnu na břízu v parku, z mozkových závitů se mi ozve valčíkový rytmus: betula-pendula-betula-pendula-betula-pendula… Přitisknu si dlaně na spánky a pokusím se zapomenout. Teď se nejde tančit. Teď se jde zpívat.

Sobota
Japonci jsou jako haiku. Jsou droboučcí - a přesto jaksi opravdovější. Jako by na nich nebylo nic zbytečného, jako by nic nepřekáželo tomu, co je důležité. Stačí se jen podívat na postaršího japonského sbormistra dirigujícího Lacrymosu. Skoro by mě z toho zamrazilo - pokud bych se tedy nemusela soustředit na to, abych přečetla noty, které jsem den předtím viděla poprvé, téměř z listu.

Neděle
Když si ráno čtu v tramvaji Fitzgeralda, nepřipadám si ani trochu intelektuálsky. Spíš mě ovládne jakýsi pocit nepatřičnosti. Ne snad proto, že bych četla něco, co nemám. Ale zdá se mi, jako bych to četla z nesprávného důvodu.
"Co to máš?"
Zvednu knížku.
"Hm. Tender is the night. Americká klasika."
"Zatím mě to moc nebere." (Naprosto nevystihující věta, ale jak bych něco takového mohla vysvětlovat téměř cizímu člověku.)
"Na to už jsi docela daleko."
"Je jen málo knížek, co odložím nedočtené."
"Tak to máš pevnou vůli."
"Neřekla bych. Jen bych nerada promeškala něco úžasného, co třeba bude na konci. Jsem otrokem svých falešných nadějí."
"A… jsi Ryba?"
Takže pátrání po tajemné Rybě se rozjelo na plné obrátky.
"Ne."
"A máš ráda běžky?"
"Proč?"
"To je jediné, co o ní víme - že má ráda běžky a její oblíbená barva je fialová."
"Fialovou ráda mám …"
"Tak to už jsi podezřelá."
"Z čeho tak můžu být podezřelá, když mám ráda fialovou?"

Zdá se mi, že čas běží v jakýchsi smyčkách - sem tam se najde něco, co člověka na okamžik odhodí do minulosti a zpět. Sbírání suchých zárazovitých rostlin, třetí nástupiště na Hlavním nádraží, Hallelujah v evangelickém kostele sv. Salvátora, kluk našeho tenora, který vypadá jako ten, co nás kdysi otravoval v knihovně, zpívání se sborem při pouti na Tetín a nespočet všedních milen - to všechno jsou mosty, co zkoušejí překlenout čas. Jenže vždycky se dá dojít jenom do poloviny, stoupnout si na špičky a kochat se tím, co je na druhé straně. Pak už je potřeba vrátit se tam, odkud jste vyšli. Když to neuděláte, strhne vás povodeň i s oním mostem a odnese na to místo, které vám náleží právě teď.

úterý 27. srpna 2013

"Celé se mi to nelíbí a lituji, že jsem s tím vůbec kdy měl co společného."

"Jedna kočka, o které se neví, jestli je živá, nebo mrtvá - a takového povyku se kvůli ní nadělá."

Svět je nepochopitelný - částice si tu vesele cestují časem a hrají si na tom velkém hřišti na schovávanou se svými přízračnými kamarády - a náhoda je neoddělitelnou součástí fyzikálního světa. Takže se není čemu divit, že v době, kdy konečně dočítám knihu o kočce v krabici, se zároveň dozvídám výsledky svého dlouhodobého pokusu.
"Doufám, že si najdeš někoho lepšího."
Ale jistě. Tvé přání je mi rozkazem.
Takže kyanid zbyl pro mě. (Koneckonců já jsem přeci to Schrödingerovo "kotě".)

"Schrödingerova kočka je mrtvá."
"A co budeš dělat?"
"Nevím. Popravdě fakt nevím."

Tady by mělo být video, že jo.

("teď nespím a sen se mi nezdá
čekám až Zem se otočí nahoru dnem
na nebi žádná hvězda
už je po všem, už je po všem")

pondělí 26. srpna 2013

"Celé se mi to nelíbí a lituji, že jsem s tím vůbec kdy měl co společného."

"Jedna kočka, o které se neví, jestli je živá, nebo mrtvá - a takového povyku se kvůli ní nadělá."

Svět je nepochopitelný - částice si tu vesele cestují časem a hrají si na tom velkém hřišti na schovávanou se svými přízračnými kamarády - a náhoda je neoddělitelnou součástí fyzikálního světa. Takže se není čemu divit, že v době, kdy konečně dočítám knihu o kočce v krabici, se zároveň dozvídám výsledky svého dlouhodobého pokusu.
"Doufám, že si najdeš někoho lepšího."
Ale jistě. Tvé přání je mi rozkazem.
Takže kyanid zbyl pro mě. (Koneckonců já jsem přeci to Schrödingerovo "kotě".)

"Schrödingerova kočka je mrtvá."
"A co budeš dělat?"
"Nevím. Popravdě fakt nevím."


("teď nespím a sen se mi nezdá
čekám až Zem se otočí nahoru dnem
na nebi žádná hvězda
už je po všem, už je po všem")

středa 7. srpna 2013

Čautě kotě

Srnky si létají vysoko po nebi
a asi bude bouřka.
Z ledových vajec se vylíhnou květiny
všem živým na hrob.

Ve své samotě se každodenně dopouštím
bezvýznamných vražd.
Ale co na tom - když už nefunguje
ten trik se světlem v ledničce.

Pod moruší bzučí mouchy,
srnky si létají vysoko po nebi.
Asi bude pršet moře
se vší svojí solí.

úterý 6. srpna 2013

Čautě kotě

Srnky si létají vysoko po nebi
a asi bude bouřka.
Z ledových vajec se vylíhnou květiny
všem živým na hrob.

Ve své samotě se každodenně dopouštím
bezvýznamných vražd.
Ale co na tom - když už nefunguje
ten trik se světlem v ledničce.

Pod moruší bzučí mouchy,
srnky si létají vysoko po nebi.
Asi bude pršet moře
se vší svojí solí.

pátek 2. srpna 2013

Šach mat

Potkala jsem Rory Gilmorovou. Úplně přesnou, jen s ostříhanými vlasy.
Ron Weasley zase nosí kostkované košile, vylévá kakao do kanálu a mluví nizozemsky.
Tomáš Klus sedává na zdi kousek od kostela, nikoli kousek od domu jakési slečny.
Drew Barrymore mluví příliš nahlas a nepomáhá ostatním tak, jak by se na první pohled zdálo.
Joker se směje na kolemjdoucí zpoza nedojedené bramborové kaše.
A dva mladíci se drží za ruce. Než je zmerčí Užovka.

S návratem domů padne na člověka strašlivá tíže. Je to totéž, jako se ráno probudit a zjistit, že je všechno navlas stejné, jako když jste večer usnuli.
 
 
A/N: May, to máš za toho Leoparda v Želetavě. Toho jsem taky až doteď nepochopila.

Šach mat

Potkala jsem Rory Gilmorovou. Úplně přesnou, jen s ostříhanými vlasy.
Ron Weasley zase nosí kostkované košile, vylévá kakao do kanálu a mluví nizozemsky.
Tomáš Klus sedává na zdi kousek od kostela, nikoli kousek od domu jakési slečny.
Drew Barrymore mluví příliš nahlas a nepomáhá ostatním tak, jak by se na první pohled zdálo.
Joker se směje na kolemjdoucí zpoza nedojedené bramborové kaše.
A dva mladíci se drží za ruce. Než je zmerčí Užovka.

S návratem domů padne na člověka strašlivá tíže. Je to totéž, jako se ráno probudit a zjistit, že je všechno navlas stejné, jako když jste večer usnuli.


A/N: May, to máš za toho Leoparda v Želetavě. Toho jsem taky až doteď nepochopila.

sobota 20. července 2013

Šalingradské srdceboly, díl druhý

V Lipové ulici hezky voní lípy. Šnek je fuj. A pantomima vládne světu.

"Já vůbec nechápu, proč s námi prostě nejedeš tou tramvají a nevystoupíš dřív." (Ano, jsme Pražáci, takže slovo šalina se v našem slovníku vyskytuje pouze mezi citově zabarvenými výrazy.)
"Tak sleduj," snažím se zopakovat argumenty, které jsem pronesla už před chviličkou. "Nechce se mi cpát se do té přplněné tramvaje jen kvůli třem stanicím. To by se klidně dalo dojít pěšky. Trošku problém může být, že už je docela pozdě, takže by mě někdo mohl klepnout. Jenže ten nejnebezpečnější úsek je stejně až od tramvaje na ubytovnu, a je tedy úplně jedno, jestli s vámi pojedu, nebo ne. To byste museli vystoupit se mnou a doprovodit mě."
"To přeci můžeme, ne?" Následuje němá výměna dvou hnědookých pohledů.
Ale ne!
(Když potřebuju, aby o mě měl někdo starost, jsem všem ukradená, ale když o společnost nestojím, najednou se můžou všichni přetrhnout, že ano.)
Bohudík mi v tu chvíli zazvoní telefon. Ano, zazvoní. To se často nestává.
"Tak mi volali rodiče, ať za nimi přijdu do hospody, čili se konečně zbavíte té přítěže, kterou pro vás jsem, a nebudeme muset složitě vymýšlet, jak mě dostat domů tak, aby mě nikdo nepřepadl a abyste zároveň vy mohli jít na citrusovou párty."
Jakmile se trošku vzdálím, volám rodičům zpět. "Omlouvám se, ale půjdu už zrovna domů. Jsem unavená. Jasně, to zvládnu."
Procházím Lipovou ulicí, kde voní lípy. Je ticho. A jsem úplně sama. Konečně.
Po tom všem, co se za posledních pár dní seběhlo, se prostě potřebuji aspoň pár minut pojít. A sama. To aby mě mohla dohnat má duše, které jsem kvůli všem těm slovům utekla.