Pátek
Praha mě uvítala deštěm. Snad si
myslela, že je to kdovíjak originální dárek. A já, nevděčnice, jsem si
ani neotevřela deštník. Místo toho jsem si natáhla přes hlavu kapuci od
značně zabahněné mikiny a utíkala zazpívat si poněkud sprostě znějící
slova Dvořákova Stabat mater.
Za těch pár dní v přírodě jsem
trošku přivykla zimě a úplně zapomněla, jaké je to čelit živému městu
uprostřed dopravní špičky. Turisté cvakající svými foťáčky, přeslazeně
vypadající zamilované párečky, pečlivě upravená děvčata, lidé
pospíchající domů z práce - ti všichni se najednou zdáli tak nějak víc
na světě než já. Na chvíli jsem se zastavila a měla chuť se vrátit do
onoho algologického a houbařského ráje. Tam jsem se totiž musela smířit
jen s partou divoženek a s botanickými špeky Toho, co na něj zaútočili sršni.
Trochu se mi zastesklo po mladém borovicovém lese, pískovcových skalách
a vousech sv. Ivana. Jenže už bylo po všem - a chlad, kterého se nejde
zbavit, zůstal se mnou. A to jsem se bláhově tolik těšila domů…
Tak
se proplétám davem, v batohu mě tíží krabička s lišejníky, tři atlasy k
určování rostlin a hub, igelitka s promoklým oblečením, nevyřčené
smutky, kilo zimy, které váží víc než kilo železa, a noty, z nichž nic
nedovedu zazpívat - a začínám přemýšlet, jestli jsem ten návrat do
reality zbytečně neuspíšila. Když pohlédnu na břízu v parku, z mozkových
závitů se mi ozve valčíkový rytmus:
betula-pendula-betula-pendula-betula-pendula… Přitisknu si dlaně na
spánky a pokusím se zapomenout. Teď se nejde tančit. Teď se jde zpívat.
Sobota
Japonci
jsou jako haiku. Jsou droboučcí - a přesto jaksi opravdovější. Jako by
na nich nebylo nic zbytečného, jako by nic nepřekáželo tomu, co je
důležité. Stačí se jen podívat na postaršího japonského sbormistra
dirigujícího Lacrymosu. Skoro by mě z toho zamrazilo - pokud bych se
tedy nemusela soustředit na to, abych přečetla noty, které jsem den
předtím viděla poprvé, téměř z listu.
Neděle
Když
si ráno čtu v tramvaji Fitzgeralda, nepřipadám si ani trochu
intelektuálsky. Spíš mě ovládne jakýsi pocit nepatřičnosti. Ne snad
proto, že bych četla něco, co nemám. Ale zdá se mi, jako bych to četla z
nesprávného důvodu.
"Co to máš?"
Zvednu knížku.
"Hm. Tender is the night. Americká klasika."
"Zatím mě to moc nebere." (Naprosto nevystihující věta, ale jak bych něco takového mohla vysvětlovat téměř cizímu člověku.)
"Na to už jsi docela daleko."
"Je jen málo knížek, co odložím nedočtené."
"Tak to máš pevnou vůli."
"Neřekla bych. Jen bych nerada promeškala něco úžasného, co třeba bude na konci. Jsem otrokem svých falešných nadějí."
"A… jsi Ryba?"
Takže pátrání po tajemné Rybě se rozjelo na plné obrátky.
"Ne."
"A máš ráda běžky?"
"Proč?"
"To je jediné, co o ní víme - že má ráda běžky a její oblíbená barva je fialová."
"Fialovou ráda mám …"
"Tak to už jsi podezřelá."
"Z čeho tak můžu být podezřelá, když mám ráda fialovou?"
Zdá
se mi, že čas běží v jakýchsi smyčkách - sem tam se najde něco, co
člověka na okamžik odhodí do minulosti a zpět. Sbírání suchých
zárazovitých rostlin, třetí nástupiště na Hlavním nádraží, Hallelujah v
evangelickém kostele sv. Salvátora, kluk našeho tenora, který vypadá
jako ten, co nás kdysi otravoval v knihovně, zpívání se sborem při pouti
na Tetín a nespočet všedních milen - to všechno jsou mosty, co zkoušejí
překlenout čas. Jenže vždycky se dá dojít jenom do poloviny, stoupnout
si na špičky a kochat se tím, co je na druhé straně. Pak už je potřeba
vrátit se tam, odkud jste vyšli. Když to neuděláte, strhne vás povodeň i
s oním mostem a odnese na to místo, které vám náleží právě teď.
Žádné komentáře:
Okomentovat