středa 18. května 2016

Svaté jitro jest a svatá noc je tmavá. A život lidský mezi nimi sen.

Jak se pozná harfenistka?
Půl života ladí a půl života hraje falešně.

„Jak to, že všechny harfenistky jsou krásné a křehké dívky?“
„Možná, že když se chceš učit hrát na harfu, neposuzuje se jen tvůj hudební talent, ale i vzhled.“
„Jo. A pak se musíš naučit především řídit dodávku.“
„To ano, je to vlastně docela pořádný kolos. Ale zase by v tom obalu mohla něco propašovat. Nikdo by ji nepodezíral.“
To ale podceňuji Hradní stráž. Pražský hrad připomíná takřka nedobytnou pevnost. Vstup jen po předložení občanského průkazu a řádném prošacování. Člověka by mělo napadnout, že ani hudební nástroje nebudou ušetřeny patřičné kontroly. Violoncella v obalu se do rentgenu ještě jakž takž napasují, ale harfa musí mít zase něco extra.
Natolik se zaberu do úvah o pašování zbraní v hudebních nástrojích, že si ani nevšimnu, že s bezpečnostní prohlídkou přišla řada na mě.
„Tak pojďte,“ povídá mi pán z ochranky. Asi vypadám tak dezorientovaně, že ještě pro jistotu ukáže na rám, kterým všichni musíme projít.
„Ale já mám náušnice.“
„No a co? Já je třeba nemám,“ zasměje se.
„Myslela jsem, že to bude pískat.“
„Takové malé předměty to vůbec nezachytí.“
Zato zjevně velmi snadno zachytí informaci, kolikrát kdo letěl letadlem.

Kolik sopranistek je potřeba k výměně žárovky?
Jedna. Vyleze na židli, uchopí žárovku a čeká, až se svět začne točit kolem ní.

Jsme namačkaní v šatně, která za obvyklých podmínek vůbec nebývá šatnou, nýbrž prodejnou suvenýrů ve Starém královském paláci. Cpeme se bábovkou a čekáme, až dorazí pan prezident se třemi monarchy z těch nejmenších evropských zemiček, abychom je mohli obtěžovat svou krátkou hudební produkcí. Napadne mě, že by náš dirigent mohl taktovkou náhodou trefit hlavu naší hlavy státu. Byla by to legrace. Účast taktovky na koncertu však není dovolena.

Kolik dirigentů je potřeba k výměně žárovky?
To se neví. Nikdo se na ně totiž nikdy nedívá.

Je to zřejmě naše poslední Ludmila. Poslední setkání s ráznou Svatavou, které jsme zapomněli popřát k svátku. Úplně poslední Tříhlav, který patří trojí tváří. Tohle dílo je tak trochu tricky, jak by řekl vedoucí naší laboratoře. Ať už ho cvičíte, jak chcete dlouho, nikdy si nejste úplně jistí. Dobře vím, že právě na tohle budu v prosinci nostalgicky vzpomínat, až se ke kostelní klenbě postopadesáté ponese "Hej, mistře!"
Při představě, jak budeme před panem kardinálem provolávat věčnou slávu bohům všem, pociťuji lehce zvrácenou radost. I o tento zážitek jsem však připravena. Duka už od prvních tónů spí, jako když ho do vody hodí. Neprobudí ho Svantovít, Perun, Tříhlav a dokonce ani Hospodine, pomiluj ny. Bohové nejspíš nemají smysl pro humor.
Občas mi pohled zabloudí směrem k přítomným panovníkům. Docházím k závěru, že vládnutí je zřejmě velmi náročné a skličující zaměstnání. Nebo je třeba relaxovat obličejové svaly do té doby, než se zase objeví novináři a fotografové. Nebo zpíváme tak strašně, že tito pánové již přemýšlejí, kterého otorinolaryngologa si nechají zavolat. Jak jinak by se totiž daly vysvětlit ty zachmuřené grimasy, jež smíme v celé své kráse během této půlhodiny pozorovat?
Trombonista je má odvěká platonická láska. Co na tom, že vypadá jako myš. Nikdy se na člověka nezapomene usmát. A úsměv, zvlášť tady na Hradě, má cenu zlata.

Kolik altistek je potřeba k výměně žárovky?
Všechny. Jedna vyleze na židli a ostatní si stěžují, jak strašně vysoko to je. 

Paměť je strašně nespolehlivý zdroj informací. Kdyby na naši planetu přiletěli mimozemšťané a s její pomocí prováděli výzkum lidských emocí, pravděpodobně by usoudili, že většina lidí během života prožívá téměř konstantní štěstí, přerušené jen krátkými neutrálními úseky.
Zatímco Svatava zpívá svou árii - jak příznačné, že zrovna ji doprovází harfa! (také Svatava musí mít vždycky něco extra) - vzpomínám na loňský koncert s hudbou pro sebevrahy, který proběhl jen o pár metrů dál. Vzpomínám, jak se mi tam do lebky zabudovalo neviditelné sluchátko, jež zajišťovalo hudební doprovod pro následujících pár hodin. Žádný dramatický motiv, který by se hodil k podkresu dalších událostí možná poněkud lépe - nýbrž harfový kolovrátek, naznačující snad to, že některé věci je prostě třeba nechat doběhnout do konce.
Občas se mi stýská po loňském jaru.
Jenomže květy ze sakury dávno shnily.

Proč chodí houslisti neradi na hřbitov?
Protože je tam příliš mnoho křížků.

Použitá hudba / playlist / k poslechu - případně i tanci:
Svaté jitro jest

pondělí 7. března 2016

Na horách sejou hrách, na dolině kočku

Je pondělí. Oranžovobílý vláček se po vachrlatě vyhlížejících kolejích škrábe stále výš, aby překonal pět set výškových metrů. Louka za okny se zelená a mezi kameny vyrůstají osladiče. Skoro se zdá, jako by skály klopily řasy. Snad ze studu, že nejsou patřičně oděné. Že zahodily bílý šat.

Říká se, že to, co máte stále na očích, vlastně vůbec neznáte. Schválně si zkuste vzpomenout, jak vypadají vaše náramkové hodinky. Popište je do co největších detailů. Mají matný nebo lesklý pásek? Jakou barvu mají číslice? A jsou tam vůbec nějaké? Je na ciferníku namalovaný nějaký vzor? 

Nedávno jsem si nebyla schopná vybavit, jaké vozy jezdí v metru na trase C, přestože s oblibou prohlašuji, že tam teď trávím většinu svých dní. V duchu jsem slyšela kvílení, které metro vydává, když brzdí, i zvuk, co se ozve předtím, než zazní: „Ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají,“ ale za nic na světě jsem nedokázala vymyslet, jak se vzhledově liší od vozů trasy metra A. Vsadím se ale, že kdyby někdo vyměnil potahy u sedadel, ihned bych to zaregistrovala. Stejně tak se tady nedalo přehlédnout, že v hale u lanovky nabarvili stěny na zeleno, že vyměnili informační tabule – a jak málo je sněhu oproti minulým letům.

Zatímco se kodrcavě přibližujeme alespoň trochu zasněženým vrcholkům, uvažuji, jak moc je pravděpodobné, že jsou nynější podivné zimy pouze dílem náhody. Mezi mozkovými závity mi parazituje věta, kterou jsem se nakazila v bahně internetových diskuzí. Zničili jsme si tuto krásnou planetu – a jsme za to zodpovědní všichni do jednoho. Jak velká míra odpovědnosti leží na mně? Kvůli tomu, že jezdím autem. Že piju balené nápoje a jím jogurty z plastových kelímků. Že vůbec jím jogurty. Že vůbec jím. Že na mytí vlasů spotřebuji hektolitry pitné vody. Že podporuji umělé zasněžování a ničení horských ekosystémů tím, že jezdím na lyže. Jak moc za to všechno ve skutečnosti mohu?

---

Je úterý. Proplouvám mlhou a pobrukuji si „bílá láva dne, bílej šum v hlavě – už jenom pět dní, už jenom pět dní, vrátím se k tobě“. Celý den přemýšlím nad tím, že Ti večer musím poslat Edárik a Pádika od Zrní se vzkazem, jak moc se na Tebe těším. Ale než to stihnu uskutečnit, píšeš Ty. Pojedeš domů, už ve čtvrtek, takže se neuvidíme.
„Buď prosím co nejhodnější.“ Připadá mi, jako kdyby mě ten dovětek popadl za nohy, pověsil hlavou dolů a snažil se mi skrz ústa vytřepat srdce z těla. Tohle už se mi jednou stalo, přímo tady. Jen tenkrát byla středa. Měla jsem být ohleduplná a co nejhodnější – aby mě mohly obludy z hlubin snadno spolknout, až se vrátím. Ještě bych se mohla předem trochu naporcovat…
Beru do ruky imaginární nůž a přemýšlím, kudy povedu ten zcela reálný řez – jenomže nevím, jaký tvar mají čelisti oněch oblud.
Panikařím a Ty to víš, ačkoliv Tě usilovně přesvědčuji o opaku.
Po chvíli konečně prozrazuješ, o co jde. Přemýšlíš nad tím, že si dáš přihlášku na vysokou do Brna. Zbyly Ti peníze pouze na jednu – a dnes je poslední den na rozmyšlenou. V Praze nejsi šťastný.

Pokud se rozhodneš odejít, bude to znamenat konec. Oba to víme. Nejspíš to bude definitivní, protože napotřetí by to ani jeden z nás neměl odvahu zkoušet znovu.

Povedu tedy řez mezi sebou a Tebou, když nebude zbytí.

---

Je čtvrtek. Zdá se jako by mě zima chtěla ztrestat za to, že jsem si dovolila tvrdit něco o tom, že jí ubývají síly. Celý den hustě sněží. Snažím se nemyslet na bolest prstů a na bílé skvrny, které nejspíš spatřím, až vytáhnu ruce z rukavic. Na to, jak mi budou brnět nehtová lůžka, až se budu mýt na záchodě teplou vodou. 

Závodníci nemají na výběr, protože je čtvrtek.
My nemáme na výběr, protože jsme koupili pětidenní lístek. 

Všem nám k bloudění vánicí z reproduktorů hraje hudba, přerušovaná jen hlášením se jménem odvážlivce, který si i v tomhle nečase troufl na slalom, a s časem, za jaký trať dokázal projet.
„I´m driving too fast
I´m driving too far
I´d like to change my point of view
I feel so lonely, I´m waiting for you
But nothing ever happens“
Vzpomínám, jak jsme s Májou seděly u nás v obýváku, pojídaly hořkou čokoládu s malinami a pouštěly si tuhle skladbu z mobilního telefonu. Nedaří se mi odhadnout, jak dávno už to asi je.

Jako další se sjezdovkou rozezní Es ist Sommer od Wise Guys. Musím trochu přibrzdit, abych se ujistila, že mě uši neklamou.
"Jetzt ist Sommer!
Egal, ob man schwitzt oder friert:
Sommer ist, was in deinem Kopf passiert.
Es ist Sommer!
Ich hab das klar gemacht:
Sommer ist, wenn man trotzdem lacht,“
vykřikuje Dän přes tlampače obalené sněhem a rampouchy. Připadá mi to jako nějaký zlomyslný žertík.

Zatímco někteří mají uvnitř dutiny lebeční stále slunečné počasí, v mé hlavě vládnou třeskuté mrazy, zuří sněhové bouře a orientaci v už tak nepřehledném emočním terénu zhoršuje neprostupná mlha.
I když je má hlava momentálně chráněná helmou, větší nebezpečí jí hrozí zevnitř.

Jak dlouho to asi trvá, než se na mozku vytvoří první omrzliny?

středa 24. února 2016

Barvy a laky

Před pěti dny jsem zažila první strašnické ráno. Cáry mlhy v ulicích zpola zakrývaly nejen slunce, ale i chaotické mravenčí hemžení lidí směřujících do školy a do práce. Chladný vzduch mě pálil v nose a zesiloval projevy mé alergie na brzké vstávání.
V tramvaji číslo 22 jsem se svalila na červenou plastovou sedačku a bez milosti si nacpala neforemná sluchátka do uší. O několik zastávek dál jsem vystoupila, přešla silnici a místo knihy, kterou jsem z důvodu nadměrné hmotnosti nechala doma, četla názvy ulic.
Mateřídoušková. Kopretinová. Rozmarýnová. Jahodová. Kosatcová.
Zalitovala jsem, že nebydlím o pár stovek metrů jinde. Kdyby jméno předurčovalo krásu, pak je to dozajista ta nejžádanější lokalita ve městě. A místo řad domů jsou tam v řádcích vysázené květiny.

Takže tohle je teď moje nová denní rutina. Vzdálená řece budu toužebně vyhlížet záhony. O pár minut později budu mávat Máje, která už dávno přesídlila do dalekých Morav. A nakonec doběhnu autobus, pokusím se usmát na řidiče a bez dechu zadrmolím: „Do Vestce.“

Koupila jsem si prostěradlo Slumra, pánev Oumbärlig a vařečku Skvalpa. Nechala jsem se zlákat stojací lampou ve výprodeji, ale jinak jsem kolem Sirén zaměstnaných ve společnosti Ikea přeplula bez úhony. Na větší nákupy jsem si zavolala nosiče. Až když jsem měla rozhodnout, do kterou poličku v kuchyni obsadí hrnky a kde se zabydlí skleničky, začala se o mě pokoušet panika.

Dnes budu poprvé úplně sama spát na téměř neznámém místě. Těžko si představit, že ho za pár měsíců budu zcela automaticky nazývat svým domovem.
I když odhlédnu od skutečnosti, že by mě ve spánku mohla opět sledovat žena v černobílém svetru, necítím se zde bezpečně. Zdá se mi, že každou chvíli někdo prokopne dveře a zanechá je v podobném stavu jako ty, co se na nejbližší křižovatce opírají o popelnici. Kromě toho nemám zmapované zvuky tohoto domu. Vím, že lednice chroptí a v topení cosi ťuká, ale to je jen maličký vzorek z celého spektra skřípání, bouchání a syčení, co se tu každou chvíli ozývá. A matrace v posteli je nepříjemně rosolovitá, až má člověk pocit, jako by spal na hromadě medúz a chobotnic.
Bude to dobrodružná noc.

Ale pokud ji přežiji, měla bych si místo pánví a hrnců začít shánět práci a spolubydlící.


pátek 1. ledna 2016

Hnůjík 2015

„Stejně to byl ale divný rok, že?“
„Ale zase se něco dělo, ne jako jindy.“
„Vždycky si vzpomenu na Johna Watsona, jak si povzdechne, že se mu nic neděje – a pak…“
Míříme s May do čajovny, kde prodávají Bílou opici a která už pomalu začíná neúnosně zarůstat vzpomínkami. Když jsem se tam brzy na jaře objevila třikrát v průběhu jednoho měsíce a pokaždé s někým jiným, majitelka čajovny se na mě dívala poněkud podezřívavě.

Po chvíli váhání se rozhodneme pro stolek, kde jsem tehdy marně vzpomínala na název jedlého cykasu. Není téměř možné vybrat si tu místo k sezení, odkud bych nemusela vyhodit přízraky minulosti. Tento přízrak je vlastně velmi dobrou volbou. Místo toho, aby se na mě zlomyslně šklebil a tvrdošíjně se odmítal pustit židle, se sám od sebe trochu posune, abych se mohla posadit.
Vzpomínky na Pana Optimistu se vynořují čím dál méně. Ty, které zůstaly, nejsou nikterak agresivní. Nehlučně plují mým podvědomím jako rybičky v akváriu a jen výjimečně se některá z nich odváží vyskočit nad hladinu. A i v takových případech je jejich přítomnost ze všeho nejvíce konejšivá. Pomalu začínám litovat, že rybičky bývají tak krátkověké.

"Snad se máš dobře. "
"Mám se skvěle."
"Jak jinak by ses také mohl mít... Škoda žes mi nikdy neporadil, jak se to dělá, aby se měl člověk pořád dobře. "
"Myslím, že jsem ti to několikrát říkal, ale ty jsi mi to nikdy nevěřila."

Byl to divný, ale kupodivu vcelku dobrý rok. Šplhala jsem na kopce a zas a
znovu jsem padala do údolí. Často jsem si namlátila a často jsem při tom pádu ublížila i ostatním. Ale aspoň jsem nezůstala zdrceně ležet doma na kanapi. Třeba se to taky počítá.

Kdybych něco směla vzít zpět, byly by to dozajista přecitlivělé výbuchy z počátku roku a korespondence s Jeníčkem. Nikdy se asi nedozvím, jestli jsem mu doopravdy tolik ublížila, nebo jestli svou bolest vyfotil přes zvětšovací sklo, aby mi to oplatil. Ráda bych řekla, že jsem se poučila ze svých chyb, jenomže věci se zpravidla nejvíc kazí, když si člověk myslí, že je má pod kontrolou.

Je dvacátého druhého prosince, deset stupňů nad nulou. U věže Staroměstské radnice se na zem snáší chundelaté sněhové vločky. Mám podezření, že se to jen někdo snaží učinit vánočnímu kýči zadost. Ve skutečnosti se jedná o pozůstatky polštářové bitvy.
"Byla by to nádhera, kdyby takhle padal sníh."
Snad proto, abych si podobná tvrzení pro příště rozmyslela, skončím za chvilku s pořádnou hromadou péřového sněhu pod čepicí.

Můj milovaný šel podruhé kolem a znovu se na chvíli zastavil v mém životě. V mém srdci nikoliv, odtamtud nikdy neodešel.

Půjdeme do tanečních. Do divadla. Na koncert The Cure.
Je to dobrý.



"Nemůžu usnout."
"Tak počítej."
"Co mám počítat?"
"Buzny na Střeláku. Bude to taková snová vize prožitého."

neděle 22. listopadu 2015

Nepeta cataria

"Četl jsem tvůj poslední článek. Je hrozně smutný."
"Naopak. Měl být o naději..."
"O naději?"
"Jo. Chtěla jsem napsat další, ale ten už by nebyl takhle pozitivně laděný."
"Kdybys psala ještě o trochu smutnější články, měl by tvůj blog pouze unikátní návštěvy. Každý, kdo by si tam něco přečetl, by okamžitě spáchal sebevraždu."

Měla jsem ten text napsaný. V hlavě. Věty se ke mně slétaly jedna za druhou - ve vaně, v obchodě, při cestě na tramvaj. O tom, koho jsem zklamala. Komu jsem ublížila.
A pak, náhle, se slova rozprskla v beztvaré nic. Jako když rozbijete starožitnou vázu.
 

"Když přijde na mikrotubuly katastrofa, kometky se ztratí."
Nezbývá tedy než stavět nanovo. Ze zcela jiného materiálu.

Je pondělí. Opatrně našlapuji na skleněnou podlahu. Této opatrnosti se nejspíš nikdy nezbavím. Mám pocit, že by stačilo jedno nepatrné zaváhání a zřítila bych se kamsi, odkud není návratu. Nadobro bych se porouchala.
Ačkoliv možná by to za tu vteřinu závratné nádhernosti letu stálo...

Na této mé strastiplné pouti mě provází kluk s rybím batohem. Připomíná mi pana Optimistu. Tím, jak vypadá, i tím, jak mluví.
"Kolik myslíš, že tam dnes bude lidí?"
"Nedivila bych se, kdyby to už všichni ostatní vzdali."

Vzápětí zjišťuji, že jsem podcenila vytrvalost svých spolužáků - nebo jejich touhu po nových informacích ohledně cytoskeletu. V malé konferenční místnosti už sedí čtyři.
Dívka ze třeťáku, která si už teď plní magisterské předměty, aby příští rok mohla jet do ciziny. Zdá se mi, že má v sobě cosi tvrdého a neoblomného. Kráska z fantasy ság. Severská válečnice.
Kamarádka kluka s rybím batohem. Má na sobě hnědou halenku s mašlí. Připomíná v ní porcelánovou panenku. Přesto má v sobě o hodně víc života než válečnice.
Kluk od mitochondriíí. Asi před dvěma lety jsem s ním mluvila při několikaminutové návštěvě biochemického praktika. Ptal se, jestli nechci začít chodit k nim do laboratoře. Párkrát jsem opravdu litovala, že jsem to nezkusila.
A kluk z vývojovky. Vždycky sedí zády k ostatním a hypnotizuje obrazovku notebooku. Za celou dobu jsem ho slyšela říci pouze tři slova. "Já tu budu." Překvapilo mě, jakou má barvu hlasu.

Po půlhodince uspávajícího a zároveň neskutečně zmateného výkladu začneme s klukem od mitochondrií hrát hru s jednoduchými pravidly. Pokaždé, když jeden z nás zachytí v přednášce nějaký nesmysl nebo podivný informační skok, podívá se na toho druhého, buď pobaveně nebo znechuceně. Podle situace. Jenomže kluk od mitochondrií začne podvádět. Ke konci přednášky mě pohledem rentgenuje téměř neustále.
Poté, co přednášející (úplně stejným tónem, jaký používal celou uplynulou hodinu a půl) oznámí, že dnešní lekce je u konce, všichni se nadšeně hrnou pryč. Ve dveřích se skoro srazím s válečnicí a klukem od mitochondrií.
Před budovou nám válečnice zamává na rozloučenou. "Musím ještě do laborky." (Jistě už dělá na diplomce.) Kluk od mitochondrií toho ihned využije k tomu, aby se mi představil.
"Už jsem tě někde potkal, ne?"
"Jasně. Občas chodím do školy." A posledních pár týdnů sem.
"To taky, ale..." Tváří se, že usilovně přemýšlí. "V prváku jsme se viděli v biochemickém praktiku."
"V prváku jsem ještě do laborky nechodila," pokouším se to zahrát do autu.
Zalituji, že jsem si trochu nepospíšila a raději nezapředla hovor s klukem s rybím batohem. Mluvit s ním je vlastně docela uklidňující, neopouští bezpečnou školní půdu. Tady se ovšem dialog ubírá po podivných cestičkách kamsi za hranice našeho oboru.
"Tys uvažovala o studiu filosofie? Proč? Vždyť je to něco úplně jiného..."
Najednou musím formulovat své myšlenky, leckdy takové, které jsem se nikdy formulovat ani nepokusila.
Jak ráda bych zůstala zavřená uvnitř fosfolipidové dvojvrstvy!

Je středa. Potácím se po chodbě se čtyřmi litry média. Přede dveřmi laboratoře potkávám kluka s rybím batohem. Míří na přednášku. Kývnu na něj, protože mávat s takto plnýma rukama je zcela nemožné. "Já dneska asi nepřijdu."
"Tos mi měla říci, zase bych ti to nahrál. Ale nemám s sebou diktafon."
"Nevěděla jsem to. Myslela jsem, že to stihnu."
"Tak já se zeptám, jestli ti to někdo nemůže nahrát místo mě."
Chybí neskutečně málo, aby mě to dojalo téměř k slzám.

"Nepetalakton je izoprenoid ze šanty kočičí. Bývá také nazýván kočičí kokain. Kočky se v porostech šanty válejí, trhají listy - a nich se uvolňuje nepetalakton. Asi po deseti minutách nastoupí sedativní účinek, kočky se v šantě stočí do klubíčka a usnou."

Co se jim tam asi zdává?

čtvrtek 22. října 2015

I got a man who's always late

Je podzim.
Celé jaro jsem volala panu Optimistovi, kdykoliv se mi stýskalo po panu Kolemjdoucím.
Celé léto jsem volala panu Kolemjdoucímu, kdykoliv se mi stýskalo po panu Optimistovi.
A teď je podzim.
Podzim, kdy celé dny prší tak drobně, že je trapné chodit po městě s otevřeným deštníkem, ale zároveň tak silně, že jste brzy promočení na kost, pokud to neuděláte.

Je podzim a zdá se, že čas opsal velikou kružnici. Navenek to vypadá, že jsme se vrátili do výchozího bodu.
Jenomže něco se přeci jen změnilo. To něco působí podobně jako droboulinký skleněný střípek, na který omylem šlápnete bosou nohou. Nevznikne tak žádné zranění vypadající jako z hororu - ale přesto je tahle drobná ranka zodpovědná za to, že nějakou dobu pokulháváte. To něco na sebe bere podobu věty "tam dělají dobré kafe" o místě, kde jsem v životě nebyla, nebo podvědomého strachu přijít na návštěvu, pokud jsem se předem neohlásila.

Občas mi v hlavě znenadání zazní smích pana Optimisty. Občas zatoužím u Anděla vystoupit z tramvaje a vyběhnout na vršek, který se jmenuje po osobě, co chce dětem pěkně po americku ukrást Ježíška. Jenom abych zjistila, jak se má. Pak si uvědomím, že už tam nejspíš nebydlí. To proto, že miluje řád ještě víc než já. A když poslouchám Mydy Rabycad, přemýšlím nad tím, co by se stalo, kdybych se ten večer byla rozhodla ignorovat červený klobouk.
Ale jsou to jenom myšlenky. Střepy se začínají pomalu ale jistě stávat součástí mojí kůže. Brzy už nebude poznat, kde končí sklo a začíná mé tělo. Od konce po začátek, od začátku do konce - všechno to budu já.
Pak si obuji botky, abychom konečně mohli jít na výlet.

A budu doufat, že čas přeci jen neběží v kruhu. Snad si pro tentokrát vybereme jinou odbočku.

pátek 31. července 2015

25143 Itokawa

(A/N: Článek, který měl být zveřejněn 18. července. Je tedy již značně zastaralý a nepopisuje události, co se odehrály po tomto datu.)

Strop obřího ledového iglú zčerná a následně rozkvete tisíci malých i větších světýlek.
"Jsme ve vesmíru. Tady hvězdy neblikají."
Ta věta mi nažene slzy do očí - připomene mi děravé schody, neobyčejnou střechu a hvězdy svítící ze Žižkovské věže.
Připomene mi i to, že by si člověk neměl příliš snadno nechat zničit svou pravdu.
A připomene mi také, jak to všechno bylo.

Třeba ten den, kdy pražskými ostrovy zněla hudba. Poslouchali jsme chřestění tamburín izraelské kapely a pan Optimista se nudil. Hypnotizovala jsem jeho brambory se sýrem místo toho, abych se dívala na něj. A přesně v ten okamžik jsem si uvědomila, že je to naposledy, co jsme někde takto spolu. Až do té chvíle se mi zdálo, že se ještě rozhoduji, jak se vzniklou situací naložím - ale najednou jsem zjistila, že už je rozhodnuto. Nevím, kdo zvedl meč, aby zničil onen Gordický uzel, s jehož rozpletením jsem si marně lámala hlavu, ale vím, že u toho byly brambory a malá dřevěná vidlička. Snad aspoň ony spatřily to něco, co mi v tu chvíli pošeptalo do ucha: "Tohle je konec a ty to víš."
Pak se nedaleko nás objevila Bludička. Už potřetí za jediný den. Ačkoliv jsem věděla, že ji chci jít pozdravit, váhala jsem celou věčnost, než jsem k tomu sebrala odvahu.
"To mám jako odejít, aby ses odhodlala?" zasmál se pan Optimista. Jeho smích mě přiměl uprostřed mé hlavy panikařit a mlčky křičet: "Co já jen bez něj budu dělat?" Právě jeho dobrá nálada mi přeci hodila záchranný kruh, když jsem tonula ve slaných vodách šílenství. Jak jsem jen na to mohla zapomenout?
"Nesuď mě prosím příliš přísně," řekla jsem Bludičce o pár minut později. Doteď nevím přesně, co jsem tím myslela. Byla jsem si jistá, že jsem nalezla to jediné správné - a spravedlivé - řešení. Alespoň v situaci, v níž jsem se nacházela. Možná však tahle věta znamenala něco jiného, než by se mohlo zdát. Nebylo to "nesuď mě za to, že brzy ublížím někomu, koho mám ráda", ale "nesuď mě za to, že jsem se víc nesnažila, aby to tak nedopadlo". V takovém případě to byl spíš vzkaz pro mě.
Nesuď se tak přísně za to, že to nebylo hezké, přestože mohlo.

Někde ve výšce nade mnou se hýbe nebe. Mužský hlas vypráví příběh sondy, která se vrátila. Která se vypravila daleko od domova jenom proto, aby se srazila s kusem vesmírné skály - a aby se pak s novými poznatky mohla doploužit tam, odkud přišla.
Snad byl pan Optimista takovou mojí Itokawou. Místem, kam jsem musela doputovat a kde bylo nutné trochu se omlátit, abych byla schopná nabrat vzorky z jiného světa, než je ten můj. A abych se poté mohla vrátit k Zemi, kde mé objevy budou k užitku.
Ale co, nebo kdo je mou Zemí? Kde teď vlastně jsem? A mám i já možnost navrátit se tam, odkud jsem přišla?


sobota 11. července 2015