pondělí 7. března 2016

Na horách sejou hrách, na dolině kočku

Je pondělí. Oranžovobílý vláček se po vachrlatě vyhlížejících kolejích škrábe stále výš, aby překonal pět set výškových metrů. Louka za okny se zelená a mezi kameny vyrůstají osladiče. Skoro se zdá, jako by skály klopily řasy. Snad ze studu, že nejsou patřičně oděné. Že zahodily bílý šat.

Říká se, že to, co máte stále na očích, vlastně vůbec neznáte. Schválně si zkuste vzpomenout, jak vypadají vaše náramkové hodinky. Popište je do co největších detailů. Mají matný nebo lesklý pásek? Jakou barvu mají číslice? A jsou tam vůbec nějaké? Je na ciferníku namalovaný nějaký vzor? 

Nedávno jsem si nebyla schopná vybavit, jaké vozy jezdí v metru na trase C, přestože s oblibou prohlašuji, že tam teď trávím většinu svých dní. V duchu jsem slyšela kvílení, které metro vydává, když brzdí, i zvuk, co se ozve předtím, než zazní: „Ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají,“ ale za nic na světě jsem nedokázala vymyslet, jak se vzhledově liší od vozů trasy metra A. Vsadím se ale, že kdyby někdo vyměnil potahy u sedadel, ihned bych to zaregistrovala. Stejně tak se tady nedalo přehlédnout, že v hale u lanovky nabarvili stěny na zeleno, že vyměnili informační tabule – a jak málo je sněhu oproti minulým letům.

Zatímco se kodrcavě přibližujeme alespoň trochu zasněženým vrcholkům, uvažuji, jak moc je pravděpodobné, že jsou nynější podivné zimy pouze dílem náhody. Mezi mozkovými závity mi parazituje věta, kterou jsem se nakazila v bahně internetových diskuzí. Zničili jsme si tuto krásnou planetu – a jsme za to zodpovědní všichni do jednoho. Jak velká míra odpovědnosti leží na mně? Kvůli tomu, že jezdím autem. Že piju balené nápoje a jím jogurty z plastových kelímků. Že vůbec jím jogurty. Že vůbec jím. Že na mytí vlasů spotřebuji hektolitry pitné vody. Že podporuji umělé zasněžování a ničení horských ekosystémů tím, že jezdím na lyže. Jak moc za to všechno ve skutečnosti mohu?

---

Je úterý. Proplouvám mlhou a pobrukuji si „bílá láva dne, bílej šum v hlavě – už jenom pět dní, už jenom pět dní, vrátím se k tobě“. Celý den přemýšlím nad tím, že Ti večer musím poslat Edárik a Pádika od Zrní se vzkazem, jak moc se na Tebe těším. Ale než to stihnu uskutečnit, píšeš Ty. Pojedeš domů, už ve čtvrtek, takže se neuvidíme.
„Buď prosím co nejhodnější.“ Připadá mi, jako kdyby mě ten dovětek popadl za nohy, pověsil hlavou dolů a snažil se mi skrz ústa vytřepat srdce z těla. Tohle už se mi jednou stalo, přímo tady. Jen tenkrát byla středa. Měla jsem být ohleduplná a co nejhodnější – aby mě mohly obludy z hlubin snadno spolknout, až se vrátím. Ještě bych se mohla předem trochu naporcovat…
Beru do ruky imaginární nůž a přemýšlím, kudy povedu ten zcela reálný řez – jenomže nevím, jaký tvar mají čelisti oněch oblud.
Panikařím a Ty to víš, ačkoliv Tě usilovně přesvědčuji o opaku.
Po chvíli konečně prozrazuješ, o co jde. Přemýšlíš nad tím, že si dáš přihlášku na vysokou do Brna. Zbyly Ti peníze pouze na jednu – a dnes je poslední den na rozmyšlenou. V Praze nejsi šťastný.

Pokud se rozhodneš odejít, bude to znamenat konec. Oba to víme. Nejspíš to bude definitivní, protože napotřetí by to ani jeden z nás neměl odvahu zkoušet znovu.

Povedu tedy řez mezi sebou a Tebou, když nebude zbytí.

---

Je čtvrtek. Zdá se jako by mě zima chtěla ztrestat za to, že jsem si dovolila tvrdit něco o tom, že jí ubývají síly. Celý den hustě sněží. Snažím se nemyslet na bolest prstů a na bílé skvrny, které nejspíš spatřím, až vytáhnu ruce z rukavic. Na to, jak mi budou brnět nehtová lůžka, až se budu mýt na záchodě teplou vodou. 

Závodníci nemají na výběr, protože je čtvrtek.
My nemáme na výběr, protože jsme koupili pětidenní lístek. 

Všem nám k bloudění vánicí z reproduktorů hraje hudba, přerušovaná jen hlášením se jménem odvážlivce, který si i v tomhle nečase troufl na slalom, a s časem, za jaký trať dokázal projet.
„I´m driving too fast
I´m driving too far
I´d like to change my point of view
I feel so lonely, I´m waiting for you
But nothing ever happens“
Vzpomínám, jak jsme s Májou seděly u nás v obýváku, pojídaly hořkou čokoládu s malinami a pouštěly si tuhle skladbu z mobilního telefonu. Nedaří se mi odhadnout, jak dávno už to asi je.

Jako další se sjezdovkou rozezní Es ist Sommer od Wise Guys. Musím trochu přibrzdit, abych se ujistila, že mě uši neklamou.
"Jetzt ist Sommer!
Egal, ob man schwitzt oder friert:
Sommer ist, was in deinem Kopf passiert.
Es ist Sommer!
Ich hab das klar gemacht:
Sommer ist, wenn man trotzdem lacht,“
vykřikuje Dän přes tlampače obalené sněhem a rampouchy. Připadá mi to jako nějaký zlomyslný žertík.

Zatímco někteří mají uvnitř dutiny lebeční stále slunečné počasí, v mé hlavě vládnou třeskuté mrazy, zuří sněhové bouře a orientaci v už tak nepřehledném emočním terénu zhoršuje neprostupná mlha.
I když je má hlava momentálně chráněná helmou, větší nebezpečí jí hrozí zevnitř.

Jak dlouho to asi trvá, než se na mozku vytvoří první omrzliny?

1 komentář:

  1. Taky nevnímám detaily kolem sebe. A kolikrát asi ani sebe. Dělám věci ne bezmyšlenkovitě, ale s myšlenkami na něco jiného.
    Škoda, že tenhle článek, na který jsem se těšila, není tak veselý, jak jsem doufala, že bude. Snad čas, který od jeho napsání uplynul, přivál nějaké pozitivnější pocity a situace.

    OdpovědětVymazat