neděle 5. dubna 2015

Princ na bílém polystyrenu

Resetuji si Prahu. Občas to bolí, ale daří se to. Víceméně.
„A nebo si můžeme jít sednout na ten náš gauč.“
„Náš gauč?“ To označení mě na chvilku vyvede z rovnováhy. Bodnutí nožem, co jsem nečekala.
„My dva jsme tam zaručeně seděli nejdéle ze všech.“
Pousměju se. „To je taky fakt. Kdo by tak dlouho seděl v nákupním centru, že jo…“

Myslím, že to ještě neví. Že je doopravdy součástí pokusu – ale mnohem zákeřnějšího než je ten s vajíčky parazitů, co jsem mu údajně zamíchala do kafe.
Naše realita je spíše podobná experimentu, kdy nasypete hlemýždě do vody a sledujete, za jak dlouho se utopí. Jenže tady jsme hlemýždi oba.
Vedoucím laboratoře je náhoda. On si vytáhl nejkratší zápalku – a teď musí bojovat o život. Je to hra s nejasnými pravidly. A my ji téměř s jistotou prohrajeme.
Má k dobru sluníčkovou energii. Ale já vím, že to nestačí, že nás oba tahle energie nikdy nemůže dostat z kbelíku ven. Budeme se jen držet a čekat, až nám voda zaplaví plicní vaky.
Možná bych mu měla poradit, aby utekl. Beze mě. To by ještě dokázal.
Jenže já nechci tonout sama.
Je to tak moc zlý skutek, jak se na první pohled zdá?

Nebo bych mu mohla říci, o co tady jde, a nechat ho, aby se rozhodl. Připadám si jako nejhorší člověk pod Sluncem - ve chvíli, kdy si kradu jeho objetí a najednou mě napadne, že on to třeba myslí vážně. Měla bych s ním jednat na rovinu. Zvlášť proto, že sama vím, jaké to je, když vám někdo projde životem a vůbec se nestará o to, co za škody za sebou zanechal. Měl by vědět, že je velmi nepravděpodobné, že ho někdy budu milovat. Copak lze milovat záchrannou vestu? Copak lze po tom všem milovat vůbec někoho? Zamilovat se, to asi ano. Pár měsíců závratného štěstí a pak zase o dům dál. Přiživit se na cizích emocích a potom odejít, ani se neohlédnout.
Nevyšlo to, když jsem tomu věřila. Tím spíše to nevyjde, když tomu věřit nebudu.
Kdyby přišel dříve, možná by mě svým optimismem vykoupil. Mohl by uplatit mé bažiny, aby mě vrátily na pevnou zem. Ale já už jsem příliš hluboko.

„Neřekla jsi mi to, co jsi mi říci chtěla.“
„Já vím. Jenomže dnes to bylo hezké a já to nechtěla kazit.“
Dostanu pusu. Sice jenom proto, že má tento úkol pro ten den zapsaný ve svém scénáři, ale ani tahle skutečnost nepřekryje ten strašlivý pocit viny.

Možná mé svědomí ještě docela neumřelo. Měla bych ho dorazit, aby se netrápilo.


"And She fights for her life
As she puts on her coat
And she fights for her life on the train
She looks at the rain
As it pours
And she fights for her life
As she goes in a store
With a thought she has caught
By a thread
She pays for the bread
And She goes...
Nobody knows"

sobota 4. dubna 2015

Delirium botanikovo

A/N: Toto drabble alespoň tady věnuji Greyovi, aby věděl, že ne všichni musí brát vědu smrtelně vážně...

Napsáno v rámci DMD na www.sosaci.net/dmd

Téma: Mrkev v zimě
Fandom: Věda ve sto slovech

Apiaceae. Miříkovité.
Daucaceae. Mrkvovité.
Umbeliferrae. Okoličnaté.
Šest synonym noční můry.
Bílá smrt, pořád dokola… dokola…
Dokola okolí okolíku okolíků.
Obaly, obalíčky, obalíčílíčí… Cože?!
Líčí pasti pastinák.
Snad se do nich nezaplete kozí noha,
měla by z toho bolehlav,
políbila by mě kozím pyskem
nebo by zkoprněla. Zkopr…? Dopr…!
Kopr, koprník, koprníček.
Ještě, že máme anděla. Totiž anděliku.
Zachrání nám zadnici i bedra. (Bedrník…?)
Bolševník jí bude velkolepě pomáhat
a doufat, že v boršči skončí někdo jiný.
Nějaké koření? Je libo libeček? Kmín? Anýz?
Anýzové perníčky…
Cukroví? Vánoce? Zima? Hurá!
V zimě žádné mrkve nenajdete…
Jen v mrazáku směs pod svíčkovou.

Druhý dopis

Téma: Teď se nedívej
Fandom: Evžen Oněgin

Píšu Vám – píšu Vám tak jako kdysi,
v snaze vplést do sítě vět,
co raděj než do slov, za popisy,
skrývá se v hrudi uprostřed.

Váš list vzbudil to, co spalo zachumlané
v pokrývkách času. Pak se tu náhle ukážete.
„Teď ne. Teď se prosím nedívejte, pane“
přeji si říci. „Tohle Vy spatřit nemůžete.“

Viděl jste trosky mých obranných valů,
postavených kolem prázdna z cihel žalu,
v nich mou lásku, jež nezměněna plane.
K večeru však nevzkřísíte ráno, pane.

Buďte sbohem. A už jděte,
snad v světě štěstí naleznete.
Nikdy na Vás myslet nepřestanu.
Vy však prosím zapomeňte na Taťjanu…

A/N: Ani druhé drabble v dubnu ještě nikoho nezabilo...
Napsáno v rámci DMD na www.sosaci.net/dmd

čtvrtek 2. dubna 2015

Čekají tam na tebe

Téma: Na vlastní nebezpečí
Fandom: Originální

Sotva ho poprvé uviděla, napadlo ji: „Je to on? Vyvolený? Zachránce mého světa?“

Životopis měl ukázkový:
Studoval obor Příšerologie.
Úspěšně obhájil diplomovou práci s názvem Sekání dračích hlav – přežitek, nebo nenahraditelná metoda?
Vydal knihu Pravidla small talku se strašidly aneb Pokláboste si se svou noční můrou.
V jeho domě byste nenašli žádné nezvané návštěvníky – od obyčejných šotků až po skříňové kostlivce.

Přesto si nebyla jistá.
Zeptala se: „Věříš vůbec, že příšery existují?“
„Ne, všechny jsem je zabil.“

Věděla, že možná dělá největší chybu v životě. Přesto neodolala.
„Tak se podívej. Na vlastní nebezpečí.“
A při těch slovech otevřela vlastní mozkovnu.

A/N: Jedno drabble v dubnu ještě nikoho nezabilo, ne?
Vytvořeno v rámci DMD na www.sosaci.net/dmd

pondělí 30. března 2015

"Kol jenom poušť, kol jenom smrt - a nikde víly jedné!"

Za deštivých nocí, kdy se vítr snaží
vlámat do mého pokoje i mojí hlavy,
pátrám po bolesti,
jediném důvěrně známém pocitu
v těchto bláznivých časech
rytířů, draků a princezen.

Slibuješ, že vyženeš všechny mé přízraky,
a přitom jste se ani nesetkali.
Smutek před Tebou prchl,
jen aby uvolnil místo strachu.
Strachu, že odejdeš
tak rychle, jako ses objevil.

Nezalekneš se, až zjistíš,
jak málo ve mně zbylo z motýlí víly
a že dávno neumím
létat?

středa 25. března 2015

Miss Infusoria

„Nedělejte si domněnky.“
Tak prý zní jedna ze čtyř dohod podle Miguela Ruize. Nečetla jsem to a pravděpodobně nikdy číst nebudu. Přesto by se tahle věta měla stát mým životním mottem.
Nedělejte si domněnky. A zvlášť ne na základě internetové komunikace.

Mýlila jsem se. Strašlivě, bytostně jsem se mýlila. Dvakrát za sebou. Jeden omyl bez toho druhého by nezpůsobil takovou katastrofu jako oba naráz. Nechť se mi to stane výstrahou pro dny budoucí.

„Pan Mozaika“ je asi ta nejpřiléhavější přezdívka, jaká se mi kdy podařila pro někoho vymyslet. Lepší by bylo snad jen „pan Optický klam“. Ve chvíli, kdy už mám pocit, že konečně vnímám celý obraz, roztříští se na tisíce kousků a bádání může začít nanovo. 
Ale teď už asi není nad čím bádat.

Ještě, že jsme se nevsadili, zřejmě bys mi teď dlužil dvacetikorunu.

Neměla jsem se snažit. Neměla jsem chtít víc. Neměla jsem zabíjet svou slepici, která snášela zlatá vejce.

Now you've lost
Another friend
You felt something
But you're never feeling loved
 

sobota 21. března 2015

Observatoř

Stojím na mostě a dívám se, jak Měsíc pomalu ujídá kousky slunečního kotouče.
O pár metrů dál se skupinka dětí chystá utopit Moranu.
„Tři…“
„Dva…“
„Jedna…“
A figurína s věncem vaječných skořápek kolem krku letí vstříc vodní hladině.
Už dávno jsem se naučila, že řeka odnese všechno. Zvlášť Vltava – ta je totiž tak špinavá, že pozře úplně cokoliv.
Odplaví zimu, i poslední zbytky mého smutku. S brýlemi na nose sleduji Slunce a směji se tolik, až se bojím, že to mostní pilíře neustojí. Nepamatuji si, kdy jsem naposledy byla tak šťastná.
O dvě hodiny později ještě zkontroluji Slunce, pro jistotu. Ani památky po čemkoliv nepatřičném.

Poučení ze včerejšího dne zní: Ať už vás žere cokoliv, časem to samo zmizí, neboť svět je v pohybu.
A vy zase začnete svítit.

pondělí 16. března 2015

Help me if you can, I'm feeling down

…aneb 10 alb, která mi pomohla přežít.

Více než pět a půl tisíce poslechů od Nového roku. Taková je statistika na mém profilu na last.fm a důkaz toho, že se dá zvládnout i to, co považujete za nemožné. Myslela jsem, že nevydržím bez svého milého ani den, že mě to zabije – ale dny přicházely a odcházely a nic takového se nestalo. A skladeb, co jsem slyšela, přibývat nepřestalo.
Hudba je mou malou, soukromou kronikou přežívání.

Protože tato medikace na zlomené srdce fungovala alespoň v rámci možností dobře, rozhodla jsem se o ni podělit s vámi, skrovným čtenářstvem tohoto blogu, abyste v případě nouze věděli, po čem sáhnout. Pravděpodobnost shody hudebních vkusů je sice mizivá (až na may, pochopitelně, která má většinu hudebních tipů na svědomí – tímto jí za to mnohokrát děkuji), ale třeba…
A možná i mně jednou přijde vhod touto kronikou zalistovat.

Předem upozorňuji, že o muzice nevím téměř nic. Pokud čekáte sofistikovanou a údernou recenzi deseti hudebních počinů, jděte prosím o dům dál, neboť v takovém případě se tu nedozvíte nic nového. Tady se totiž vyprávějí příběhy. 

úterý 10. března 2015

Otázka mému ctěnému čtenářstvu, kterého poslední dobou podezřele přibývá

...především pak těm, kteří sem zabloudili z nechvalně proslulé stránky facebook.

Můžete mi prosím vysvětlit, jak se tam mohl objevit odkaz na můj blog?

Děkuji předem za objasnění této záhady!

sobota 7. března 2015

Historia plantarum

Z pozdně únorových šedivých dní vyrostly zářivě žluté talovíny. Mám tyhle kytičky ráda, protože jsou první předzvěstí jara. První předzvěstí toho, že lepší časy právě přicházejí.

Když lásce vezmete naději, je to, jako když vytáhnete květinu z vázy. V nejlepším případě se z ní stane vysušený exponát, který budete donekonečna oprašovat ve svém muzeu vzpomínek. V těch ostatních ji můžete směrovat zrovna do odpadkového koše.

Věty „Nikdy na tebe nezapomenu.“ a „Vždy tě budu milovat.“ jsou nevědomou lží. Samozřejmě že zapomenete. Samozřejmě že přestanete milovat. A možná dříve, než vám to bude milé.

Občas to ještě strašně bolí. Ale spíš proto, že jsem sama, než že on není se mnou. Občas ještě po večerech brečím, ale spíš proto, že cítím prázdnotu svých dní, než že bych je chtěla prožít jedině s ním. Občas se mu ještě toužím zavolat nebo napsat, ale to jen proto, že on je pořád ještě metodou první volby na zaplnění té prázdnoty. Většinou už prostě necítím nic. Z té lhostejnosti mám strach. A cítím se kvůli ní poněkud provinile.

Myslela jsem, že má láska je nekonečná. Ta románová, co trvá po celý život. Ale byla to jen obyčejná člověčí láska. Ani jeden z nás už ji totiž nechce zachovat neobyčejnou.

Vím, že tohle je ten zázrak, na nějž jsem čekala. A přesto je mi to líto. Strašně, strašně moc líto. Protože ztratit svou lásku znamená nechat odejít velmi podstatný kus sebe sama. Je to ještě těžší než nechat odejít člověka, kterého jste milovali.

Nejnezvladatelnějším dnem jsou středy. Sotva dozpíváme poslední takty Magnificatu, jehož text velmi nerada vyslovuji, ze všech stran mě obalí dusivá melancholie. Snad proto, že ještě minulé jaro patřily středeční večery smíchu a tanečním střevíčkům. (A střevíčník pantoflíček je název, který dovede rozesmívat sedmileté dívenky celou půlhodinu.) Nyní odjíždím tramvají, místo autobusem, protože jsem to pokazila. Vezou mě na hanbu.

Poučení z příběhu zní: Za žádných okolností se dobrovolně neobracejte zády k ničemu, co vám někdy zachraňovalo život, ačkoliv se vám zdá, že už to nepotřebujete. Nikdy totiž nevíte, kdy se vám začne k smrti stýskat. A co budete dělat potom?

„Po něčem toužit jest již důvod k žití.“ Takový je nápis na stěně v Národní galerii, citát od Jaroslava Vrchlického, velmi pravdivá slova – a vysvětlení toho, proč nyní na ulici vyhlížím žluté bundy místo šedivých kabátů.

Ten kvítek talovínu, co tak náhle vyrašil blízko mě, pozoruji jen opatrně, skrz prsty, ačkoliv by stačilo trochu natáhnout ruku a ta krása by proudila až ke mně. Přímo k mému srdci. Ale vím, jak špatně se květinám v mé péči daří. Tak se prostě jenom dívám.

Jenomže co když ten květ vyrostl právě pro mě?

A sezóna talovínů už má na kahánku...