Observatoř

Stojím na mostě a dívám se, jak Měsíc pomalu ujídá kousky slunečního kotouče.

O pár metrů dál se skupinka dětí chystá utopit Moranu.
„Tři…“
„Dva…“
„Jedna…“
A figurína s věncem vaječných skořápek kolem krku letí vstříc vodní hladině.
Už dávno jsem se naučila, že řeka odnese všechno. Zvlášť Vltava – ta je totiž tak špinavá, že pozře úplně cokoliv.
Odplaví zimu, i poslední zbytky mého smutku. S brýlemi na nose sleduji Slunce a směji se tolik, až se bojím, že to mostní pilíře neustojí. Nepamatuji si, kdy jsem naposledy byla tak šťastná.
O dvě hodiny později ještě zkontroluji Slunce, pro jistotu. Ani památky po čemkoliv nepatřičném.

Poučení ze včerejšího dne zní: Ať už vás žere cokoliv, časem to samo zmizí, neboť svět je v pohybu.
A vy zase začnete svítit.