sobota 4. dubna 2015

Delirium botanikovo

A/N: Toto drabble alespoň tady věnuji Greyovi, aby věděl, že ne všichni musí brát vědu smrtelně vážně...

Napsáno v rámci DMD na www.sosaci.net/dmd

Téma: Mrkev v zimě
Fandom: Věda ve sto slovech

Apiaceae. Miříkovité.
Daucaceae. Mrkvovité.
Umbeliferrae. Okoličnaté.
Šest synonym noční můry.
Bílá smrt, pořád dokola… dokola…
Dokola okolí okolíku okolíků.
Obaly, obalíčky, obalíčílíčí… Cože?!
Líčí pasti pastinák.
Snad se do nich nezaplete kozí noha,
měla by z toho bolehlav,
políbila by mě kozím pyskem
nebo by zkoprněla. Zkopr…? Dopr…!
Kopr, koprník, koprníček.
Ještě, že máme anděla. Totiž anděliku.
Zachrání nám zadnici i bedra. (Bedrník…?)
Bolševník jí bude velkolepě pomáhat
a doufat, že v boršči skončí někdo jiný.
Nějaké koření? Je libo libeček? Kmín? Anýz?
Anýzové perníčky…
Cukroví? Vánoce? Zima? Hurá!
V zimě žádné mrkve nenajdete…
Jen v mrazáku směs pod svíčkovou.

Druhý dopis

Téma: Teď se nedívej
Fandom: Evžen Oněgin

Píšu Vám – píšu Vám tak jako kdysi,
v snaze vplést do sítě vět,
co raděj než do slov, za popisy,
skrývá se v hrudi uprostřed.

Váš list vzbudil to, co spalo zachumlané
v pokrývkách času. Pak se tu náhle ukážete.
„Teď ne. Teď se prosím nedívejte, pane“
přeji si říci. „Tohle Vy spatřit nemůžete.“

Viděl jste trosky mých obranných valů,
postavených kolem prázdna z cihel žalu,
v nich mou lásku, jež nezměněna plane.
K večeru však nevzkřísíte ráno, pane.

Buďte sbohem. A už jděte,
snad v světě štěstí naleznete.
Nikdy na Vás myslet nepřestanu.
Vy však prosím zapomeňte na Taťjanu…

A/N: Ani druhé drabble v dubnu ještě nikoho nezabilo...
Napsáno v rámci DMD na www.sosaci.net/dmd

čtvrtek 2. dubna 2015

Čekají tam na tebe

Téma: Na vlastní nebezpečí
Fandom: Originální

Sotva ho poprvé uviděla, napadlo ji: „Je to on? Vyvolený? Zachránce mého světa?“

Životopis měl ukázkový:
Studoval obor Příšerologie.
Úspěšně obhájil diplomovou práci s názvem Sekání dračích hlav – přežitek, nebo nenahraditelná metoda?
Vydal knihu Pravidla small talku se strašidly aneb Pokláboste si se svou noční můrou.
V jeho domě byste nenašli žádné nezvané návštěvníky – od obyčejných šotků až po skříňové kostlivce.

Přesto si nebyla jistá.
Zeptala se: „Věříš vůbec, že příšery existují?“
„Ne, všechny jsem je zabil.“

Věděla, že možná dělá největší chybu v životě. Přesto neodolala.
„Tak se podívej. Na vlastní nebezpečí.“
A při těch slovech otevřela vlastní mozkovnu.

A/N: Jedno drabble v dubnu ještě nikoho nezabilo, ne?
Vytvořeno v rámci DMD na www.sosaci.net/dmd

pondělí 30. března 2015

"Kol jenom poušť, kol jenom smrt - a nikde víly jedné!"

Za deštivých nocí, kdy se vítr snaží
vlámat do mého pokoje i mojí hlavy,
pátrám po bolesti,
jediném důvěrně známém pocitu
v těchto bláznivých časech
rytířů, draků a princezen.

Slibuješ, že vyženeš všechny mé přízraky,
a přitom jste se ani nesetkali.
Smutek před Tebou prchl,
jen aby uvolnil místo strachu.
Strachu, že odejdeš
tak rychle, jako ses objevil.

Nezalekneš se, až zjistíš,
jak málo ve mně zbylo z motýlí víly
a že dávno neumím
létat?

středa 25. března 2015

Miss Infusoria

„Nedělejte si domněnky.“
Tak prý zní jedna ze čtyř dohod podle Miguela Ruize. Nečetla jsem to a pravděpodobně nikdy číst nebudu. Přesto by se tahle věta měla stát mým životním mottem.
Nedělejte si domněnky. A zvlášť ne na základě internetové komunikace.

Mýlila jsem se. Strašlivě, bytostně jsem se mýlila. Dvakrát za sebou. Jeden omyl bez toho druhého by nezpůsobil takovou katastrofu jako oba naráz. Nechť se mi to stane výstrahou pro dny budoucí.

„Pan Mozaika“ je asi ta nejpřiléhavější přezdívka, jaká se mi kdy podařila pro někoho vymyslet. Lepší by bylo snad jen „pan Optický klam“. Ve chvíli, kdy už mám pocit, že konečně vnímám celý obraz, roztříští se na tisíce kousků a bádání může začít nanovo. 
Ale teď už asi není nad čím bádat.

Ještě, že jsme se nevsadili, zřejmě bys mi teď dlužil dvacetikorunu.

Neměla jsem se snažit. Neměla jsem chtít víc. Neměla jsem zabíjet svou slepici, která snášela zlatá vejce.

Now you've lost
Another friend
You felt something
But you're never feeling loved
 

sobota 21. března 2015

Observatoř

Stojím na mostě a dívám se, jak Měsíc pomalu ujídá kousky slunečního kotouče.
O pár metrů dál se skupinka dětí chystá utopit Moranu.
„Tři…“
„Dva…“
„Jedna…“
A figurína s věncem vaječných skořápek kolem krku letí vstříc vodní hladině.
Už dávno jsem se naučila, že řeka odnese všechno. Zvlášť Vltava – ta je totiž tak špinavá, že pozře úplně cokoliv.
Odplaví zimu, i poslední zbytky mého smutku. S brýlemi na nose sleduji Slunce a směji se tolik, až se bojím, že to mostní pilíře neustojí. Nepamatuji si, kdy jsem naposledy byla tak šťastná.
O dvě hodiny později ještě zkontroluji Slunce, pro jistotu. Ani památky po čemkoliv nepatřičném.

Poučení ze včerejšího dne zní: Ať už vás žere cokoliv, časem to samo zmizí, neboť svět je v pohybu.
A vy zase začnete svítit.

pondělí 16. března 2015

Help me if you can, I'm feeling down

…aneb 10 alb, která mi pomohla přežít.

Více než pět a půl tisíce poslechů od Nového roku. Taková je statistika na mém profilu na last.fm a důkaz toho, že se dá zvládnout i to, co považujete za nemožné. Myslela jsem, že nevydržím bez svého milého ani den, že mě to zabije – ale dny přicházely a odcházely a nic takového se nestalo. A skladeb, co jsem slyšela, přibývat nepřestalo.
Hudba je mou malou, soukromou kronikou přežívání.

Protože tato medikace na zlomené srdce fungovala alespoň v rámci možností dobře, rozhodla jsem se o ni podělit s vámi, skrovným čtenářstvem tohoto blogu, abyste v případě nouze věděli, po čem sáhnout. Pravděpodobnost shody hudebních vkusů je sice mizivá (až na may, pochopitelně, která má většinu hudebních tipů na svědomí – tímto jí za to mnohokrát děkuji), ale třeba…
A možná i mně jednou přijde vhod touto kronikou zalistovat.

Předem upozorňuji, že o muzice nevím téměř nic. Pokud čekáte sofistikovanou a údernou recenzi deseti hudebních počinů, jděte prosím o dům dál, neboť v takovém případě se tu nedozvíte nic nového. Tady se totiž vyprávějí příběhy. 

úterý 10. března 2015

Otázka mému ctěnému čtenářstvu, kterého poslední dobou podezřele přibývá

...především pak těm, kteří sem zabloudili z nechvalně proslulé stránky facebook.

Můžete mi prosím vysvětlit, jak se tam mohl objevit odkaz na můj blog?

Děkuji předem za objasnění této záhady!

sobota 7. března 2015

Historia plantarum

Z pozdně únorových šedivých dní vyrostly zářivě žluté talovíny. Mám tyhle kytičky ráda, protože jsou první předzvěstí jara. První předzvěstí toho, že lepší časy právě přicházejí.

Když lásce vezmete naději, je to, jako když vytáhnete květinu z vázy. V nejlepším případě se z ní stane vysušený exponát, který budete donekonečna oprašovat ve svém muzeu vzpomínek. V těch ostatních ji můžete směrovat zrovna do odpadkového koše.

Věty „Nikdy na tebe nezapomenu.“ a „Vždy tě budu milovat.“ jsou nevědomou lží. Samozřejmě že zapomenete. Samozřejmě že přestanete milovat. A možná dříve, než vám to bude milé.

Občas to ještě strašně bolí. Ale spíš proto, že jsem sama, než že on není se mnou. Občas ještě po večerech brečím, ale spíš proto, že cítím prázdnotu svých dní, než že bych je chtěla prožít jedině s ním. Občas se mu ještě toužím zavolat nebo napsat, ale to jen proto, že on je pořád ještě metodou první volby na zaplnění té prázdnoty. Většinou už prostě necítím nic. Z té lhostejnosti mám strach. A cítím se kvůli ní poněkud provinile.

Myslela jsem, že má láska je nekonečná. Ta románová, co trvá po celý život. Ale byla to jen obyčejná člověčí láska. Ani jeden z nás už ji totiž nechce zachovat neobyčejnou.

Vím, že tohle je ten zázrak, na nějž jsem čekala. A přesto je mi to líto. Strašně, strašně moc líto. Protože ztratit svou lásku znamená nechat odejít velmi podstatný kus sebe sama. Je to ještě těžší než nechat odejít člověka, kterého jste milovali.

Nejnezvladatelnějším dnem jsou středy. Sotva dozpíváme poslední takty Magnificatu, jehož text velmi nerada vyslovuji, ze všech stran mě obalí dusivá melancholie. Snad proto, že ještě minulé jaro patřily středeční večery smíchu a tanečním střevíčkům. (A střevíčník pantoflíček je název, který dovede rozesmívat sedmileté dívenky celou půlhodinu.) Nyní odjíždím tramvají, místo autobusem, protože jsem to pokazila. Vezou mě na hanbu.

Poučení z příběhu zní: Za žádných okolností se dobrovolně neobracejte zády k ničemu, co vám někdy zachraňovalo život, ačkoliv se vám zdá, že už to nepotřebujete. Nikdy totiž nevíte, kdy se vám začne k smrti stýskat. A co budete dělat potom?

„Po něčem toužit jest již důvod k žití.“ Takový je nápis na stěně v Národní galerii, citát od Jaroslava Vrchlického, velmi pravdivá slova – a vysvětlení toho, proč nyní na ulici vyhlížím žluté bundy místo šedivých kabátů.

Ten kvítek talovínu, co tak náhle vyrašil blízko mě, pozoruji jen opatrně, skrz prsty, ačkoliv by stačilo trochu natáhnout ruku a ta krása by proudila až ke mně. Přímo k mému srdci. Ale vím, jak špatně se květinám v mé péči daří. Tak se prostě jenom dívám.

Jenomže co když ten květ vyrostl právě pro mě?

A sezóna talovínů už má na kahánku...


sobota 28. února 2015

Něco o Irene Adler

Sobota, 10:38
Budím se, rozespale šátrám po mobilu. Pouze jedna příchozí zpráva – a o té vím, od koho je. Snažím se nepřipouštět si, jak moc jsem zklamaná. Schovávám hlavu pod červeně puntíkovanou peřinu a chvíli se mi úspěšně daří předstírat, že necítím vůbec nic. Pak začnu kňučet jako zaběhnuté štěně.

Sobota, 2:29
Přicházím domů a mám hlad. Já. Mám hlad. Znamení toho, že je něco jinak. Asi minutu přemýšlím, jestli je aktuální stav věcí ten správný. Potom konečně otevřu lednici.

Sobota, 1:54
Jedeme tramvají z plesu.
„Jestli mě budeš doprovázet, přijedeš na kolej někdy v pět ráno. To po tobě přeci nemůžu chtít.“
„Určitě zvládneš dojet domů sama?“
„Asi ano.“
„Asi? To nezní moc přesvědčivě…“
Protože ses nezeptal, co bych raději…
„Myslím, že největším nebezpečím budu pro sebe já sama, spíš než někdo jiný. Takže ano, zvládnu.“

Sobota, 0:11
„Jestli o mně chceš něco vědět – snažím se pomáhat lidem kolem sebe.“
„A proč?“
„Prostě rád vidím, když jsou šťastní.“
„A nic z toho sám nemáš? Tomu nevěřím…“
„Jak to?“
„Když někomu chceš pomoci, tak se o něj zákonitě musíš zajímat. Pomáhat nejde nezúčastněně, to by nemělo cenu. Jenže když příliš propleteš svůj život se životem někoho jiného, najednou se začneš zajímat až moc. Kdybys něco takového dělal příliš často, zabilo by tě to.“
„Podívej, tebe bych taky rád viděl šťastnou… Ale – doufám, že se neurazíš – nemusím být u toho.“
Cítím, že se ve mně něco tříští. Hystericky lapám po těch kousíčkách, co ve mně poletují jako barevné ohňostroje, a modlím se, abych se nerozsypala celá. Nahlas však řeknu jen: „Proč bych se měla urazit?“
„Přes tři asociace by ses mohla dostat k něčemu, co by tě urazit mohlo.“

Pátek, 22:57
„Vždycky jsem si myslela, že umím lidi jakž takž odhadnout. Ty jsi první člověk, na kterém jsem si vylámala zuby.“
„A hrozně tě to štve.“
„Jo.“
„Tak se ptej…“
„Ale to není o tom. Neustále se snažím odhadnout, co si myslíš, ale ani vzdáleně to netuším. Viděl jsi Sherlocka? A pamatuješ na Irene Adler?“
„Koho?“
„Ženu všech žen.“
„Jak tam seděla nahá a všude kolem ní byly otazníčky?“
„Tak to je přesně ono. Akorát ty tu nejsi nahý.“

Pátek 21:46
Sleduji, jak uprostřed parketu tančí docent (nyní vlastně už profesor) Columbo se svou ženou. Po posledních taktech písničky a poslední taneční figuře se ukloní směrem k ostatním, jako by snad čekal potlesk. Musím se smát.
„Mám plesy strašně ráda, ale vždycky pro mě byly znamením úplné prohry. Proto jsem moc ráda, že tenhle není zatížený žádnými událostmi z minulosti, ale zároveň tu pár lidí znám, takže se mohu bavit určitými interními vtípky.“
„A příští rok už zatížený bude?“
„Nevím. Snad ne.“
Ehm.

Pátek, 19:45
Stačí jeden pohled do jeho očí, aby mě přepadl neodbytný pocit Do-háje-co-já-tady-dělám-takhle-by-to-přeci-nemělo-být-ne-ne-ne-pomozte-mi-někdo! Zneškodním ten pocit jedinou přesně mířenou ranou – zmáčknu tlačítko na vypnutí mozku.
„Ahoj!“ usměju se. „Ráda tě vidím.“

Pátek, 22:39
Nejzáhadnější ze všech záhad se vynoří velmi brzy. Jedním prstem opatrně odhrnu košili z jeho pravého zápěstí, abych se přesvědčila, že se nemýlím. A pak zaútočím.
„Před chvílí jsi měl na téhle ruce červený náramek. Teď máš na té druhé fialový a červený je pryč. Můžeš mi prosím vysvětlit, co to znamená?“
„Prostě se mi líbí.“
„Kdyby se ti jenom líbily, tak si vezmeš jeden náramek a nevyměňuješ je třikrát za večer. Musí to mít nějaký význam, děláš to pokaždé… Kolik jich vůbec máš dneska s sebou?“
Začne se přehrabovat v kapse u saka a za chvíli přede mnou na stole přistanou ještě dva žluté.
„Citrín,“ poučí mě. „Jako sluníčko.“
Ukryji náramky do dlaně. Nezdá se, že by mu to vadilo. Je na čase přitvrdit.
„Vrátím ti je, až mi povíš, k čemu to všechno slouží.“
„Skoro rok jsme se neviděli. Vlastně už tě moc neznám, tak nevím, jak bych ti to nejlépe vysvětlil.“
„Vždyť mě znáš pořád, ne? Zas tak jsem se nezměnila.“
„Změnila. Před rokem bys tohle nedělala, nebo aspoň ne takhle. A určitě by sis nebrala rukojmí.“
Nakonec mi to řekne. Dokonce se mi zdá, že rád a téměř dobrovolně. Ale musím za to zaplatit velikou cenu. Tajemství za tajemství.
„Jsi asi druhý člověk, kterému jsem to pověděl.“

Sobota, 0:15
„Důvod, proč jsem tě nikam nepozval, je, že jsem měl slečnu. Sice bych byl mnohem raději s tebou, ale…“
„Se mnou být nechceš, to mi věř,“ nenechám ho domluvit. Chrlím ze sebe větu za větou, z jakési předpřipravené databáze s názvem Co říkat v případě nejvyšší nouze, místo toho, abych se zeptala, jestli ten minulý čas nebyl jen nějakým přeřeknutím.
Něco takového bych si ovšem ve své situaci nemohla dovolit.

Sobota, 1:33
„Připadáš mi smutná…“
„To zase přejde.“
Oba se držíme téže tyče v autobuse. Posune svou ruku blíž k mé a dotýká se mých prstů do té doby, než se usměju.

Sobota, 1:46
„Když ty nechceš nic ode mě, tak já si vezmu něco z tebe.“
Zní to maličko děsivě. „Proč?“
„Protože to něco se mi strašně líbí... Podej mi ruku.“
Stojíme tam, držíme se za ruce a já už zase nevím, co to má všechno znamenat.
„Jsem blíženec. Možná proto si tě umím z těch kousíčků poskládat.“
Jo. A možná proto se neumíš vyjadřovat jasně.

Sobota, 2:05
„Chjo. Měl jsem tě posadit na taxík.“
Ne. Měl jsi jet se mnou.

A proč jsi mu to neřekla? Stačilo ho poprosit, možná to i jenom vyslovit, a on by z té tramvaje nevystoupil.
Protože... i když bych si ho třeba přála mít blíž, nejvíc ho potřebuji právě tam, kde je teď. Je pro mě příliš cenný na to, abych riskovala, že ztratím i jeho.

„I fell down the stairs
So glad, I found you there“