Potkala jsem ho poté, co jsem pozorovala sklípkánka v jeho
přirozeném biotopu a netopýra pár dní luhovaného v rybníčku, dozvěděla se, proč i listy miříkovité rostliny mohou vonět po karafiátech, zachraňovala
záškodnické netřesky a málem do mě uhodil blesk.
Okopával záhonky u nedaleké budovy s kancelářemi.
Měl brýle a hnědé tričko. Já jsem na sobě zase měla své oblíbené poutnické triko s žirafou; jako by právě někdo dopisoval kapitolu s opakováním několika málo skutečností, které zmínil i na začátku. Chvíli jsem váhala, než jsem se k němu vydala přes trávník. Ale k tomuhle setkání jistě muselo dojít. Byla jsem ráda, že je to zrovna v tenhle den a na tomhle místě.
„Ahoj.“
Nevypadal, že mě rád vidí. „Nazdar.“
Povídáme si o nepodstatnostech a já mezitím pátrám – tak,
jako jsem to dělávala kdysi. Jenomže teď neanalyzuji jeho, nýbrž sebe. Hledám
aspoň trosky něčeho, co bylo. Někdo však ty trosky uklidil - a dokonce pečlivě zametl i všechen prach, co vznikl, když se hroutily světy.
Pan Schrödinger se vrátil, ale spolu s ním se nevrátilo
nic.
Část mě se nejspíš proměnila v poušť. V poušť, co
si nepřeje, aby ještě někdy pršelo.
A je to tak dobře.
