pondělí 7. dubna 2014

Kdo si hraje, nezlobí

Téma: Kousek nebe
Fandom: Originální

„Ve vesmíru jsem Boha nepotkal. Bůh tedy neexistuje,“ prohlásil Gagarin.
„Člověče, viděl jsi jen žalostně malý kousíček nebe,“ usmál se Bůh. Zalistoval v Knize času dál a pohlédl na utajený sklad atomových zbraní. Povzdechl si. Někdy je složité být zároveň vševědoucí a všeodpouštějící. Ale Láska je shovívavá, nad ničím nezoufá…
Jen bylo potřeba zajistit, aby se lidstvo nezničilo předčasně.
Bůh zastával metodu „kdo si hraje, nezlobí“.
„Ta taxonomie prvoků je přeci měla na chvíli zaměstnat!“ Kdysi pracně přemluvil Evoluci, tu svéhlavou bytost, aby pracovala podle jeho instrukcí.
„Aspoň tajemství vesmíru ještě nebude odhaleno…“ řekl Bůh a započal tvorbu další galaxie.

A/N: Drabble vzniklo v rámci DMD na http://sosaci.net/dmd/

Jarní

 A/N: Tak tu máme opět duben a s ním i drabblící šílenství. Nevím, jestli tu budu zveřejňovat vše, pokud byste si chtěli počíst více, najdete mě tady: http://sosaci.net/dmd/user/70

Téma: Už je tady zase
Fandom: Originální

Probouzím se do nádherného slunečného dne. Roztahuji záclony, otevírám okno a chvíli blaženě naslouchám veselé písničce jakéhosi kosa. Pak se zahledím do dáli a pozoruji modrou oblohu. Nikde ani mráček. Bříza z kraje nedalekého lesíka už svěsila větve pod tíhou pylem přecpaných květů, aby tak dostála svému latinskému jménu. Na lísce raší drobné zelené lístečky. A třešně budou na prvního máje dávno odkvetlé; nejen rostliny budou letos usychat kvůli nebývale brzkému jaru. Ta představa mě rozesmutní.
Oči se mi zalévají slzami. Poslepu šátrám po kapesníku. Bohužel příliš pozdě.
Protože… Jaro je tady.
Hepčí!
„Je to pravda!“ ochotně souhlasí má alergie.

sosaci.net/dmd

čtvrtek 27. března 2014

Kartézské souřadnice

Na základě celotýdenního pozorování květeny v botanické zahradě jsem podlehla mylnému dojmu, že už je opravdu jaro. A nějak jsem pozapomněla, že silonky člověka vážně moc nezahřejí.
"Musíme mluvit o nějakých teplých tématech, když je ti zima."
Málem upustím tašku s pořád ještě celkem novými tanečními botami. "Prosím?"
"No, třeba jaké jsou naše oblíbené párky."
"Cožeto?" To už se řehtám na celé kolo a mám co dělat, abych se sama přímo mezi dvěma fotbalovými hřišti neporoučela k zemi.

Kvetou křivatce, krokusy, modřence, koniklece, ladoňky, dymnivky, forsitie, plicníky, jaterníky, sasanky, orseje, čemeřice, mahonie, třešně, dřišťály, petrklíče, pampelišky, sedmikrásky, zapalice, rozrazily a devětsily. To jen tak pro ukázku. To, že kvete bříza, prozatím okázale ignoruji. Ve sterilním laboratorním vzduchu je to prý stejně jedno.
Kurs práce s radioizotopy jsem si odbyla ve skupině s dívkou, co kreslila na naše zkumavky pentagramy, a s druhou, která zase na všechno říkala "to je v cajku". Šlo nám to ale až překvapivě dobře. Možná proto, že jsem byla jediná, co pomalu neumí ani pipetovat, a holky mě moc k pokusům nepouštěly. Radši. Ale naučila jsem se pracovat pod štítem z plexiskla a při pauze v pokusu utíkat za roh. Tam za vámi totiž radiace nepoběží.
 
"O radioaktivitě mi radši ani nemluvte... No, nechtěl bych bydlet u Temelína. Tam jdete na houby a ony vám jdou naproti."
Botanici jsou vážně fajn lidi.
Na jejich hodiny se nechodí z povinnosti, ale za odměnu.

středa 12. března 2014

Blahočet ztepilý

Sobota
Dnes dopoledne vypadalo nebe jako hřbet zebry. Vpodvečer zase jako kdyby někdo po modrém plátně cikcak čmáral štětcem namočeným v bílé barvě. A o kus dál se povalovaly chomáče králičích chlupů. Asi už bude doopravdy jaro, když i atmosféričtí králíci vyměňují srst. Ti by přeci o počasí měli něco vědět, nebo ne?

Neděle
Snažím se neztratit mezi notami, které se rozbíhají všemi směry jako když vyplašíte hejno křepelek. Počítám doby a dobu, co zbývá, než se budu smět nadechnout.

Pondělí
Chameleon má drápky ostré jako nůžky z botanické učebny. Aspoň, že rád zírá z kytek u okna.
Nepotkali jsme kouzelnou babičku pod stromem s hrozivými trny, možná jenom proto, že jsem na ni nevěřila, a ani nepokořili velikou skluzavku. A já jsem nepoznala hoblík, protože jsem protivná holka z města, a Atlase zaměnila za ovoce s nožičkama.
Ale dostali jsme radu. A možná jsme měli také nějakou dát.

Úterý
Pokud budete dělat rajskou, kupte si sádlo z Lidlu za dvanáct devadesát. A pokud budete vařit ve dvou, pamatujte si, že to není vůbec rychlejší než vařit sám. Zvlášť když neumíte jíst vafle ani se rozloučit.

Středa
Kdyby autobus odjel o pár vteřin později, rozplakala bych se. Možná bych sebou dokonce hystericky plácla na silnici a kopala nohama jako želva obrácená na záda, protože v posledních dnech se mé kognitivní a emocionální dovednosti blíží dovednostem předškolního dítěte. Myslím, že by mě dokonce mohli prohlásit za nesvéprávnou.
Žal jsem se znažila zajíst kokoskou podivného tvaru s ještě podivnější náplní a poté ještě čokoládovým megamuffinem, ale nebylo mi to nic platné. Trochu mě ukonejšil jen ten fakt, že půjdeme na botanická cvičení do skleníku. Ale nic naplat, hladit blahočet čilský je ještě méně příjemné než zkoušet si hrát s ježkem ve stádiu Fučoun.
Už mi tedy zbývá jen pomyšlení na Mimoňskou ulici, pohodlný gauč a nějakou pěknou tapetu.

úterý 25. února 2014

Zóna výlevu

Nebývám příliš nadšená tím, když se někdo pustí do vyprávění příběhu od prostředka, ale troufám si tvrdit, že to všechno vlastně začalo dvacátého ledna. Dvacátého ledna, kdy jsem u otázek devět a deset v osobnostním dotazníku po zkoušce z evoluční biologie zaškrtla po krátkém váhání odpověď ano. Tenkrát se mi v tom křížkovém stehu, jenž v tu chvíli protkával můj papír, zobrazila realita. A já najednou nevěděla, co s ní.

V zoufalství obvykle nacházím věrnou múzu. Když se ode mě na nějaký čas vzdálí, pak se mi písmenka kroutí před očima, řádky slévají a srdce se není schopno uklidnit - a já většinou nedokážu napsat kloudnou větu. Podobné věci se mi děly kdysi na němčině - ve chvíli, kdy mě náš mroží vyučující nutil číst před celou třídou nahlas a poté, co jsem dokoktala daný odstavec, mi sdělil, že to nebylo německy, neboť na to mluvím příliš melodicky. Tehdy jsem taky mívala z popsané stránky jen talíř písmenkové polévky. Možná že tedy za tohle všechno může strach. Zrovna teď strach přiznat si, že jsem šťastná. Protože vždycky když to udělám, můžu se spolehnout, že za okamžik se ke mně slétne hejno nepříjemných událostí, které mě svými křídly umlátí a pak shodí někam dolů, na místo, jež mi podle nich přísluší.

Když člověk něco napíše, je to přiznání nejméně dvojnásobné. (A navíc se chci ubránit kýči; cukrová vata, nikoliv parazit, je prapůvodem všeho.)
Takže už ani slovo.
(Ale zpívat si můžu, nebo snad ne?)



neděle 2. února 2014

O mém malíčku na levé ruce

Neuspořádanost systému bez dodání energie pouze roste
Sedni si na postel a vem si sušenku
Vždyť život je věčný boj s rostoucí entropií

(Toto jsem našla v jednom ze svých četných poznámkovacích souborů.)
Asi zajdu na rostoucí entropii. Tedy pokud se rychle nenaučím využívat světelnou energii.

Když jsem ve čtvrtek šla na zkoušku, o ulici vedle vyli vlci.
A odpoledne jsem v tramvaji potkala rozhořčenou dívku, jedoucí asi zrovna domů z hodiny biologie.
"K čemu mi to je, vědět, že v chlebu je kvasinka pivní?!" stěžovala si své o něco starší kamarádce.
"Tak nevíš, co budeš v životě chtít dělat, ne?"
"Kvasinky to určitě nebudou. Vždyť to vypadá jako sušenej ptačí trus!"
"Fakt?"
"Teda jako když je to zvětšený. Ale stejně je to hnusný. To jsem vážně vědět nepotřebovala. Vždyť takhle úplně ztratím chuť k jídlu. To už si ani ten chleba nedám."
Měla jsem jí říci pár vět o významu Saccharomyces cerevisiae, ale zjevně zrovna nebyla přátelsky naladěná k novým informacím.
A pak už byl večer. Celé to bylo jenom o barevných větrníčcích a Filosoce, která si hrála na zubaře a tančila s Myškinem. A jinak nic. Nevím, kam se poděla ta má záliba rochnit se v minulosti. 
Svět je asi najednou nějaký jiný.

Vlastně netuším, jak to celé vzniklo. Proč si zničehonic přeji, aby Praha a Brno ležely jen pár kilometrů od sebe. (Bez ohledu na to, že by si tato dvě města dala navzájem do zubů, kdyby to tak bylo.)
Asi proto, že Kocour v botách, kedlubna, červené zelí a zázvorový čaj. Taky proto, že růže, kterou jsem málem umačkala, jeden pidistrom a PET-lahev s vodou. Fotokabina a hrůzostrašné "Vložte mince!". Krabička s kvalitní literaturou. Příliš dlouhá šála a rozcuchané vlasy. Zlepšovák. Skleněná stříška na balkoně, zavřená čajovna a zvonkohra. Moje ruce, co mají pět prstů jako každý jiný. Encyklopedie všeho upírstva. Plány na pět set let dopředu. A film. Každopádně film. A pak taky nástupiště na autobusovém nádraží. Ale to by tam být nemuselo.
Jestli těch pět set let uplyne třeba pětsetkrát rychleji, budu smutná.


úterý 21. ledna 2014

Svítilka třpytivá

Nasněžilo.
A listy na keři pod oknem nerespektují zákon alternace.
Nevím proč – když život je neustálým bojem o světlo. Věčnou snahou vykřesat ze sebe aspoň jiskřičku světla.
Je to zvláštní, ale asi jsem získala schopnost bioluminiscence. Musím se vědomě zhasínat, především když jdu po ulici. Lidi jinak divně koukají.
„Poslyš, ty nějak svítíš.“
„To víš, příprava na kurs práce s radioisotopy. Abyste si zvykli.“
Mějte se. Jdu si zablikat morseovku. Jen tak, pro radost.

úterý 31. prosince 2013

Odjel(a)s navečer ve žlutém voze se záclonkami.

Piju vývar z mechu.
Ruce mi voní tymiánem.
Ve vlasech mně zůstaly zbytky včerejšího slunce.
A... však víte.

Nikdy by mě nenapadlo, že půjdu slavit Silvestra s lidmi, které jsem před půl rokem ani neznala.
Nikdy by mě nenapadlo, že budu v obchodě běhat s plyšovým jezevcem v náručí.
Nikdy by mě nenapadlo, že ještě s někým půjdu na Střelecký ostrov, aniž bych se bála, že to přinese smůlu.
Nikdy by mě to nenapadlo.
Ale časy se mění.
Doufejme, že k lepšímu.

Přeju vám (nám) všem, aby to tak bylo.


pondělí 16. prosince 2013

Špatná životní strategie snižuje fitness.

Na praktikum z protistologie jsem svědomitě přinesla vzorek ze zahradního jezírka. Léta jsem chtěla zjistit, jaká havěť se skrývá pod jeho hladinou – a teď jsem měla jedinečnou příležitost. Bez pomoci vyučujících bych ale samozřejmě nepoznala vůbec nic. Tak třeba jakousi trubénku jsem popsala jako „dvě třešně na stopce“ a rozpadlou obrněnku zase považovala za malý zázrak, neboť vypadala jako kupička tyrkysových korálků. A místo toho, abych se zabývala prvoky, jsem se kochala krvelačnou nestvůrou pijavenkou.
Ale můj vzorek obsahoval ještě větší podivnosti.
„Tohle bude asi nálevník,“ povídá mi jeden z vyučujících. „Ale nemocný. S rakovinou.“
„Protist s rakovinou?“ diví se druhý. „A to by jako vypadalo jak? Že by se nekontrolovaně dělil?“ Zasměje se vlastnímu vtipu a už se hrne k mému mikroskopu. „Na to se tedy musím podívat… Ona je to ve skutečnosti mastigaméba.“
„S tolika bičíky? To těžko,“ oponuje mu ten první.
„Já viděl jen jeden.“ Znovu se podívá na preparát. „No, ještě, že už to někam zdrhlo.“
V naší škole je veselo. Škoda jen, že to veselo mám poslední dobou opravdu jen ve škole. Pro nedostatek kvalitnějšího materiálu se směju i nad učebnicí ekologie (která ale, nutno dodat, obsahuje perlu za perlou – dostala mě například informace, že „mnoho druhů bambusu se po mnoho roků rozmnožuje vegetativně, vytvoří husté porosty a jednotlivé výhony jsou od sebe často i fyzicky odděleny; přesto pak všechny naráz vykvetou a zemřou – po sexuálních orgiích tak nastává doslova hromadná bambusí sebevražda“).
A snažím se přežít aspoň do Vánoc.

(A/N: Tohle mělo být drabble, jediný útvar, který si teď z časových důvodů mohu dovolit. Jenže slova se mi záhadně zmnožila na více než dvojnásobek původní délky. Asi jsem už vážně potřebovala něco napsat, byť by to mělo být bez valného smyslu.)

čtvrtek 21. listopadu 2013

Povídání o ježkovi a myšičce


Tohle malé ježaté stvoření vpadlo do našeho života a s úplnou samozřejmostí si přivlastnilo veškeré předměty i náš volný čas. A poučení? Nikdy nechoďte na veletrhy, kde se prodávají zvířata, i kdybyste měli sebelepší předsevzetí, že si žádné z nich nepořídíte, že jdete jen koupit kokosové dřevo pro oblovky a masožravou rostlinu.
(PS: Ostatní fotky zveřejním na svém druhém blogu, když už ho mám. Snad se mi to konečně podaří nějak rozběhnout i tam...)