Piju vývar z mechu.
Ruce mi voní tymiánem.
Ve vlasech mně zůstaly zbytky včerejšího slunce.
A... však víte.
Nikdy by mě nenapadlo, že půjdu slavit Silvestra s lidmi, které jsem před půl rokem ani neznala.
Nikdy by mě nenapadlo, že budu v obchodě běhat s plyšovým jezevcem v náručí.
Nikdy by mě nenapadlo, že ještě s někým půjdu na Střelecký ostrov, aniž bych se bála, že to přinese smůlu.
Nikdy by mě to nenapadlo.
Ale časy se mění.
Doufejme, že k lepšímu.
Přeju vám (nám) všem, aby to tak bylo.
úterý 31. prosince 2013
pondělí 16. prosince 2013
Špatná životní strategie snižuje fitness.
Na praktikum z protistologie jsem svědomitě přinesla
vzorek ze zahradního jezírka. Léta jsem chtěla zjistit, jaká havěť se skrývá
pod jeho hladinou – a teď jsem měla jedinečnou příležitost. Bez pomoci vyučujících
bych ale samozřejmě nepoznala vůbec nic. Tak třeba jakousi trubénku jsem
popsala jako „dvě třešně na stopce“ a rozpadlou obrněnku zase považovala za
malý zázrak, neboť vypadala jako kupička tyrkysových korálků. A místo toho,
abych se zabývala prvoky, jsem se kochala krvelačnou nestvůrou pijavenkou.
Ale můj vzorek obsahoval ještě větší podivnosti.
„Tohle bude asi nálevník,“ povídá mi jeden
z vyučujících. „Ale nemocný. S rakovinou.“
„Protist s rakovinou?“ diví se druhý. „A to by jako
vypadalo jak? Že by se nekontrolovaně dělil?“ Zasměje se vlastnímu vtipu a už
se hrne k mému mikroskopu. „Na to se tedy musím podívat… Ona je to ve
skutečnosti mastigaméba.“
„S tolika bičíky? To těžko,“ oponuje mu ten první.
„Já viděl jen jeden.“ Znovu se podívá na preparát. „No,
ještě, že už to někam zdrhlo.“
V naší škole je veselo. Škoda jen, že to veselo mám
poslední dobou opravdu jen ve škole. Pro nedostatek kvalitnějšího materiálu se
směju i nad učebnicí ekologie (která ale, nutno dodat, obsahuje perlu za perlou
– dostala mě například informace, že „mnoho druhů bambusu se po mnoho roků
rozmnožuje vegetativně, vytvoří husté porosty a jednotlivé výhony jsou od sebe
často i fyzicky odděleny; přesto pak všechny naráz vykvetou a zemřou – po sexuálních
orgiích tak nastává doslova hromadná bambusí sebevražda“).
A snažím se přežít aspoň do Vánoc.
(A/N: Tohle mělo být drabble, jediný útvar, který si teď z časových důvodů mohu dovolit. Jenže slova se mi záhadně zmnožila na více než dvojnásobek původní délky. Asi jsem už vážně potřebovala něco napsat, byť by to mělo být bez valného smyslu.)
čtvrtek 21. listopadu 2013
Povídání o ježkovi a myšičce
Tohle malé ježaté stvoření vpadlo do našeho života a s úplnou samozřejmostí si přivlastnilo veškeré předměty i náš volný čas. A poučení? Nikdy nechoďte na veletrhy, kde se prodávají zvířata, i kdybyste měli sebelepší předsevzetí, že si žádné z nich nepořídíte, že jdete jen koupit kokosové dřevo pro oblovky a masožravou rostlinu.
(PS: Ostatní fotky zveřejním na svém druhém blogu, když už ho mám. Snad se mi to konečně podaří nějak rozběhnout i tam...)
úterý 19. listopadu 2013
Další kroužek do řetězu
Už je to nějakou dobu, co mě Yominis pozvala, abych se zapojila do řetězáku s názvem Liebster Blog Award, jehož princip je velmi jednoduchý - blogger, který je do něj nominován, musí zodpovědět deset otázek a zároveň vymyslet deset dalších pro pět svých oblíbených bloggerů, které pozve, oni na otázky odpoví a vymyslí další, a tak to jde pořád dál.
Už to nebudu zdržovat dále, určitě vás totiž všechny strašně zajímá, jak jsem se s těmi záludnými otázkami poprala, že ano. (Snad mi Yominis promine, že to poněkud trvalo.)
Už to nebudu zdržovat dále, určitě vás totiž všechny strašně zajímá, jak jsem se s těmi záludnými otázkami poprala, že ano. (Snad mi Yominis promine, že to poněkud trvalo.)
pátek 8. listopadu 2013
Bacily
Když fouká vítr špatným směrem, je v naší městské části cítit továrna na žrádlo pro psy.
Když chcete, mňoukají Schrödingerovy kočky i z krabic od bot Adidas.
A když se pořádně zamyslím, jsem vlastně víc bakterie než člověk. Tak se schoulím do klubíčka na agarovou podušku a budu spát navěky v termostatu jako Šípková Růženka, ignorujíc to, že bych správně měla metabolizovat a neustále se dělit napůl.
Pokaždé, když si na té stránce, jež má ve znaku to písmeno, co jsme používaly k označení podložních sklíček, abychom neodmývaly kresylvioleť ze špatné strany, rozkliknu zprávy, vynoří se přede mnou smějící se obličej Čísla Sedm jako první položka na seznamu. Budu urychleně muset někomu napsat, aby se na mě pořád nevyskakovala jeho fotka. To mi vážně nesvědčí.
Co mi ale prý svědčí, je tanec. Pan Mozaika mi popřál k narozeninám o den dřív, smskou, jen několik málo minut potom, co se za mnou zavřely dveře autobusu. Taky jsem kdysi psávala někomu z dopravních prostředků těsně poté, co jsme se rozloučili. Ale to bylo v minulém životě, takže jsem už zapomněla, jaké to bylo - a asi proto nechápu, jaký má smysl plýtvat penězmi za něco, co jste druhému mohli sdělit před chviličkou ústně. Nejspíš ale na to při těch urputných bojích o deštník a snaze nezmoknout a neudusit se smíchy prostě jen nebyl čas.
O den později a tři hodiny dřív jsme s May hrály šifrovaný slovní ping-pong a Filosofka se na nás poněkud nechápavě dívala. Slušelo jí to. Tak moc, že bych jí skoro i odpustila tu její snahu založit mi blog na nové stránce, tam, kde nebudou vůbec žádní kolemjdoucí, to, že mi boří mé vzdušné zámky, a především to, že asi nikdy nepochopí onu dvojsečnou krásu věšení svých myšlenek kamsi do neznáma.
Krásná modrá stuha zůstala v čokoládovně, kde ji po zavírací době nejspíš vyhodili do odpadků a vůbec netušili, že jsem si ji chtěla uchovat jako nedotčenou muzejní památku, když mám zakázáno udělat totéž se sešitem stejné barvy. Jenže nepopsaný blok je jako čisté svědomí. U obou mám pocit, že musím jednat tak, aby zůstaly ve svém původním stavu.
Narozeniny jsou kouzelná věc. Najednou vás obejme taková naděje, že všechno bude fajn, i přesto, že jste zase o rok starší a že se za ten rok třeba nic k lepšímu nezměnilo. Jenže ve chvíli, kdy uplynou poslední vteřiny narozeninového dne, všechno tohle se zboří. Třeba jen proto, že vám nenapsal ten, od koho byste přání slyšeli nejraději.
Ale je pravda, že o to větší radost má pak člověk z drobností. Takže moje rada zní: až vám příště bude smutno, nakreslete si na živné médium obrázky bakteriologickou kličkou. Třeba smajlíka ze Serratie marcescens, ona vám vyraší a bude červeně svítit.
(I když... asi bych se měla chovat o trochu dospěleji, když jsem teď plnoletá všude po světě, co?)
Když chcete, mňoukají Schrödingerovy kočky i z krabic od bot Adidas.
A když se pořádně zamyslím, jsem vlastně víc bakterie než člověk. Tak se schoulím do klubíčka na agarovou podušku a budu spát navěky v termostatu jako Šípková Růženka, ignorujíc to, že bych správně měla metabolizovat a neustále se dělit napůl.
Pokaždé, když si na té stránce, jež má ve znaku to písmeno, co jsme používaly k označení podložních sklíček, abychom neodmývaly kresylvioleť ze špatné strany, rozkliknu zprávy, vynoří se přede mnou smějící se obličej Čísla Sedm jako první položka na seznamu. Budu urychleně muset někomu napsat, aby se na mě pořád nevyskakovala jeho fotka. To mi vážně nesvědčí.
Co mi ale prý svědčí, je tanec. Pan Mozaika mi popřál k narozeninám o den dřív, smskou, jen několik málo minut potom, co se za mnou zavřely dveře autobusu. Taky jsem kdysi psávala někomu z dopravních prostředků těsně poté, co jsme se rozloučili. Ale to bylo v minulém životě, takže jsem už zapomněla, jaké to bylo - a asi proto nechápu, jaký má smysl plýtvat penězmi za něco, co jste druhému mohli sdělit před chviličkou ústně. Nejspíš ale na to při těch urputných bojích o deštník a snaze nezmoknout a neudusit se smíchy prostě jen nebyl čas.
O den později a tři hodiny dřív jsme s May hrály šifrovaný slovní ping-pong a Filosofka se na nás poněkud nechápavě dívala. Slušelo jí to. Tak moc, že bych jí skoro i odpustila tu její snahu založit mi blog na nové stránce, tam, kde nebudou vůbec žádní kolemjdoucí, to, že mi boří mé vzdušné zámky, a především to, že asi nikdy nepochopí onu dvojsečnou krásu věšení svých myšlenek kamsi do neznáma.
Krásná modrá stuha zůstala v čokoládovně, kde ji po zavírací době nejspíš vyhodili do odpadků a vůbec netušili, že jsem si ji chtěla uchovat jako nedotčenou muzejní památku, když mám zakázáno udělat totéž se sešitem stejné barvy. Jenže nepopsaný blok je jako čisté svědomí. U obou mám pocit, že musím jednat tak, aby zůstaly ve svém původním stavu.
Narozeniny jsou kouzelná věc. Najednou vás obejme taková naděje, že všechno bude fajn, i přesto, že jste zase o rok starší a že se za ten rok třeba nic k lepšímu nezměnilo. Jenže ve chvíli, kdy uplynou poslední vteřiny narozeninového dne, všechno tohle se zboří. Třeba jen proto, že vám nenapsal ten, od koho byste přání slyšeli nejraději.
Ale je pravda, že o to větší radost má pak člověk z drobností. Takže moje rada zní: až vám příště bude smutno, nakreslete si na živné médium obrázky bakteriologickou kličkou. Třeba smajlíka ze Serratie marcescens, ona vám vyraší a bude červeně svítit.
(I když... asi bych se měla chovat o trochu dospěleji, když jsem teď plnoletá všude po světě, co?)
sobota 2. listopadu 2013
Zhášedla jsou všude.
Když si vítr hraje s listy spadanými na chodníku, zdá se mi, že za mnou běží spousta maličkých zvířátek. A příšerky na mě vyskakují zpoza oblých rohů závitů mozkových.
(Havrani už zase
rozbíjejí ořechy
a já mám pořád
oči pro pláč.)
Je mi ouvej. Možná bych se doopravdy i rozbrečela, kdybych na to ovšem měla čas. Zavalila jsem se povinnostmi, aby mi bylo líp, ale ve skutečnosti sotva lezu. Deset hodin ve škole i přes víkend je víc, než dokáže člověk zvládnout - a přece ne dost na to, aby přestal myslet. (Tohle tedy nezkoušejte, škodí to zdraví - a dokonce i duši, kterou to ve skutečnosti mělo vyléčit.) Mám pocit, že dny vlastně neexistují, neboť v mých skrovných volných chvílích je neustále tma. Večery trávím s nazelenalou čarodějnicí na Googlu nebo snahou usnout dřív, než budu tak unavená, že se mi to už nepovede.
Vyhlížím středu jako sultán doktory pro nemocnou Zubejdu. To se aspoň zasměju.
(Chtěla bych bydlet
u někoho v kapse,
abych měla vždycky
pomocnou ruku nadosah.)
(Havrani už zase
rozbíjejí ořechy
a já mám pořád
oči pro pláč.)
Je mi ouvej. Možná bych se doopravdy i rozbrečela, kdybych na to ovšem měla čas. Zavalila jsem se povinnostmi, aby mi bylo líp, ale ve skutečnosti sotva lezu. Deset hodin ve škole i přes víkend je víc, než dokáže člověk zvládnout - a přece ne dost na to, aby přestal myslet. (Tohle tedy nezkoušejte, škodí to zdraví - a dokonce i duši, kterou to ve skutečnosti mělo vyléčit.) Mám pocit, že dny vlastně neexistují, neboť v mých skrovných volných chvílích je neustále tma. Večery trávím s nazelenalou čarodějnicí na Googlu nebo snahou usnout dřív, než budu tak unavená, že se mi to už nepovede.
Vyhlížím středu jako sultán doktory pro nemocnou Zubejdu. To se aspoň zasměju.
(Chtěla bych bydlet
u někoho v kapse,
abych měla vždycky
pomocnou ruku nadosah.)
středa 30. října 2013
Bez práce nejsou koláče
V jednom z minulých článků jsem se
zmiňovala o velmi staré kuchařce, kterou jsem v podstatě podědila po
babičce. Nejdřív jsem ji zkoumala jenom jakožto jazykovou kuriozitu, ale pak mě
napadlo, že bych podle ní taky mohla něco uvařit. Jenomže zatím opravdu nemám
odvahu kuchat sele ani připravovat pečenou vydru a jediné recepty, které
vypadaly jakž takž normálně, byly ty na pečení moučníků. A tak jsem se
rozhodla, že upeču karlovarské koláče. Moje první opravdové koláče.
S kynutým těstem si většinou moc nerozumím (někde jsem
četla, že kynuté těsto je prubířský kámen každé kuchařky), a myslím, že jsem si
nevybrala zdaleka ten nejjednodušší recept, takže jsem byla na výsledek opravdu
zvědavá.
pondělí 21. října 2013
Fragmenty
Zvuky
Úterý, 10:14
„Možná by se vám ty zkumavky vyndávaly lépe, kdybyste si ten
stojánek přidržela tou levou rukou, co teď máte úplně volnou.“
„Ale moje levá ruka je opravdu levá. A tak ji radši
nepoužívám.“
Středa, 19:56
„To máma doma sype chilli po skleničkách.“
„Cože?“
„Že doma sype chilli po skleničkách.“
„Aha. Já slyšela, že peče lipo ve skleničkách.“
„Peče lipovej čaj? Tak to je dobrý.“
„Teda my jsme se fakt hledali, až jsme se našli.“
(Následuje náramková variace č. 3.)
Čtvrtek, 19:11
"Zkuste si to představit jako suprasonický třes - víte
o čem mluvím, že jo?"
Jasně. To je něco, co nastává po deseti hodinách strávených bez
pauzy ve škole.
Pocity
Pátek, 10:23
Dočasně odumřelé horní patro je větší šok, než když vám ve
vlasech zničehonic leze myš. (Toto přirovnání ale samozřejmě platí jen ve
chvíli, kdy jste nebiolog.)
Sobota, 9:07
Když člověku vytrhnou zuby moudrosti, prý se má druhý den
cítit, jako když dostal pěstí od mamuta. Já jsem zatím tímhle způsobem přišla pouze
o ty horní, takže mi připadá, jen jako by mě mamuťátko staršího školního věku
důrazně poplácalo chobotem po lícních kostech. Ale jámy jako na mamuta mi v puse
zbyly. To ne, že ne.
„Byla by legrace, kdyby se zjistilo, že příčinou moudrosti
je nějaká takováhle obyčejná věc, jako zuby.“
Otazníky
Neděle, 21:55
Rozhodněte, zda jsou následující výroky pravdivé:
1. Jeden druh ještěra má na hlavě víceméně funkční třetí oko.
2. Někteří ještěři umí hýbat každým okem jiným směrem.
3. Chameleoni mění barvu podle toho, v jakém prostředí
zrovna jsou a jakou barvu má jejich okolí.
4. Leguán mořský hledá potravu pod mořskou hladinou a vydrží
zůstat potopený až hodinu.
5. Neexistuje žádný smrtelně jedovatý ještěr.
6. I když slepýši vypadají jako hadi, jsou to vlastně
ještěři bez nohou.
7. Gekon zední, který žije také u Středozemního moře, se
naučil využívat lamp k lovu. Ví totiž, že k nim večer létá nejvíce
hmyzu.
8. Někteří ještěři umí šplhat i po skle a hladkých
materiálech, protože mají na nohou přísavky.
9. Agamě vousaté skutečně rostou na bradě chlupy podobné
vousům, v přírodě se jí přirozeně zkracují, ale pokud se chová
v teráriu, je potřeba jí je zastřihovat, aby jí nepřekážely při jídle.
10. Některé druhy ještěrů umí odhodit svůj ocas, když na ně
něco zaútočí. Odhozený ocásek se pak ještě chvíli mrská.
11. Ocas ještěrům pak doroste v celé délce tak, že ho
nepoznáte od původního.
12. V Čechách žije živorodá ještěrka, která opravdu
neklade vejce, rodí živá mláďata.
13. Chameleoni mají jazyk delší než tělo.
14. Jeden druh ještěra se může dožít až 150 let.
15. Hřeben trnů na zádech leguána slouží ke chřestění. Leguáni se
tak dorozumívají.
16. Největší ještěr na světě může vážit i víc než malé slůně.
17. U některých ještěrů se z vajíčka vylíhne sameček
nebo samička podle toho, jaká je okolní teplota, která na vajíčko působí.
18. Baziliškové jsou jediný druh ještěra, který má vyvinutá
křídla.
Pondělí, 16:08
„Paní učitelko, máte manžela?“
„Ne.“
„A máte kluka?“
„Ne.“
„No to jsem si hned myslel.“
(Kdo má odvahu, může se podívat i na několik fotek z minulého
týdne.)
pondělí 14. října 2013
Jabloňové listí
Potkala jsem číslo sedm ze Šalingradských srdcebolů. V tramvaji.
Můj mozek reagoval tak pomalu, jako by všechny neurony v něm byly oddělené
tlustou vrstvou palisádového parenchymu, na který jsem o dvacet minut dříve
zírala do mikroskopu, nebo jako by si v něm toxoplasma pořádala narozeninovou
oslavu. Možná to bylo tím, že jsem měla školu od devíti do sedmi v kuse, či
prostě proto, že bych si dotyčného zařadila mnohem rychleji v tom městě, kde se
tramvajím říká poněkud jinak.
„Ahoj.“
„Ahoj,“ odpovídám, aniž by mi to ještě úplně dosecvaklo.
„Jak se máš? A co dělají slimáci?“
Hlavou mi proběhne několik nesouvislých obrazů, zahrnujících
modrou přepravku na jídelním stole, slovenského divadelníka s moukou a
talíř halušek se zelím.
„Strašlivě vyrostli a ještě mám asi čtyři přebytečné. Nechceš
je?“ upírám na něj prosebný pohled a snažím se, aby to nevypadalo moc koketně.
(I když asi bych se nemusela ani snažit, vzhledem k mým kruhům pod očima a
lehce nazelenalé barvě z té hrozné únavy. A to je teprve pondělí.)
„Ehm… A dá se to nějak kuchyňsky upravit?“
„Jenom do dvou měsíců stáří, pak už mají moc tuhé maso. To
už jsi prošvihnul.“
„Tak to ti asi zůstanou.“
Než se stihnu zeptat na něco já jeho, musím vystupovat. Možná je to
tak lepší. Ještě bych ho třeba z nějakých nepochopitelných důvodů měla
potřebu praštit knihou „Podívej, jak rostu – Králík“. A nevím, jak bych to
potom vysvětlovala.
čtvrtek 3. října 2013
Pocitové zavařeniny
Kuchyně je území, které už téměř přešlo pod moje velení. Nepořádek
je tam sice stejný jako dřív, ne-li horší, a mé podivné pokusy s potravinami nepřinášejí
vždy vytoužený výsledek, ale snažím se. Jen se z toho poslední dobou tak
trochu začíná vytrácet smysl, nebo aspoň jedna z oněch klíčových příčin,
které mě donutily k nějaké činnosti. Najednou se to podobá židli, které někdo
uřízl jednu nohu.
Proč se vlastně učím
vařit? napadá mě. A pro koho byl
vlastně ten dort, co jsem upekla v červnu? Odpověď znám, samozřejmě,
jen se mi teď zdá, že jsem si to všechno naplánovala v nějakém horečkovitém
polosnu, kdy jsem nepřemýšlela nad tím, co to se mnou udělá, až si uvědomím, že
to všechno bylo naprosto marné.
A když už jsme u toho,
co to tancování – jaký má tohle
důvod? Můj nový taneční partner to zcela jistě nebude. Mám pocit, že je
jakousi velmi křehkou mozaikou z několika různých lidí, kteří jsou mi
blízcí. A kdybych se té mozaiky byť jen dotkla, roztříštila by se v několik
nelichotivých a mně nepříjemných obrázků. Proto se radši na nic neptám. Myslím,
že mu to přijde opravdu divné. Možná mu přijdu divná já. A příští středu na mě
nejspíš vyhrkne něco jako: „Proč o mně nechceš nic vědět?“
Asi proto, že už jsem si zvykla na anonymitu. Na naší škole nemá člověk snad ani potřebu seznamovat se s druhými, když ví, že
je to první a poslední společný předmět, který s nimi navštěvuje. Chodby
jsou teď plné prváků ve společenských šatech z imatrikulace a kabátech ušitých z nervozity
a nadšeného očekávání. Něco jako směs polyester 10%, bavlna 90%. Když se
pořádně nadechnu, srdce mi ještě stále buší stejně rychle jako jim. Ale už vím,
že seznamování se se spolužáky je více než obtížné. Jménem znám za ten rok
jenom pár lidí. A stejně jim v duchu radši říkám přezdívkami, které byly definovány
jedním z kratičkých okamžiků, kdy jsem s nimi byla v kontaktu. Většinu
z nich stejně sotva někdy uvidím.
Na ekologii se na mě usměje ten Slovák a já si říkám, jestli je pro něj tenhle rok opravdu
lepší než ten předchozí, jestli jeho kosti mají cit pro budoucnost ještě v pořádku.
O něco později dorazí i Kluk ze sklepa,
tentokrát výjimečně bez své roztomilé dívky, zato s pořádnou porcí
kafe, jako vždycky. Zasteskne se mi po těch našich knižních debatách před botanikou.
Jenže to už musím sprintovat na další přednášku.
Kdybyste se mě zeptali, před čím utíkám, odpověděla bych vám,
že před ničím. Že se jen snažím zabíjet čas, který bych strávila čekáním.
Čekáním na stipendium. Čekáním na Německo. Čekáním na něco, co se nikdy
neuskuteční.
„Myslím, že se nemusíte
bát, že byste tomu rozuměli.“ (Tolik přednášející na mé první přednášce
tohohle semestru.)
A taky že tomu nerozumím. Doopravdy nechápu, jak jedna nevinně
myšlená věta, která se ještě ke všemu nezakládá na reálné skutečnosti, může
zničit něco, co jsem se měsíc snažila budovat – mou obrannou zeď. A proto se už
neskrývám ani nikam neutíkám. Nemělo by to smysl.
Jenže, jak praví Kniha kuchařská z roku 1890 věnovaná památce Magdaleny Dobromily Rettigové: "Hlavně nesmí žádná pozbýti trpělivosti a chuti k vaření, když nevidí hned plný výsledek své kuchařské práce, nebo když se jí něco nezdaří. Které jest kuchyně mučírnou, z níž nejraději prchá, ta ať raději do ní nevchází. Povrchnost zaviňuje nezdar v každém případě. A kdo pracuje s chutí, pojišťuje si předem zdar. Jestliže se nám i přese všechnu píli a důkladnost něco nezdařilo, zkoušejme ještě jednou; snad jsme přece jen něčeho opomenuly!"
Snad bych to tedy měla zkusit ještě jednou, od začátku. Třeba jsem při stavbě oné zdi opravdu něco opomenula. A nebo je život jako ono "kvantové kuchaření", u něhož sice nerozumíme principům, ale přesto vychutnáváme si jídla z bohaté kvantové tabule. Třeba je můj svět přeci jen ten kvantový a třeba nakonec není vůbec žádné zdi zapotřebí, snad stačí jenom čekat.
Jenže to je přesně to, co jsem dělat nechtěla.
Jenže, jak praví Kniha kuchařská z roku 1890 věnovaná památce Magdaleny Dobromily Rettigové: "Hlavně nesmí žádná pozbýti trpělivosti a chuti k vaření, když nevidí hned plný výsledek své kuchařské práce, nebo když se jí něco nezdaří. Které jest kuchyně mučírnou, z níž nejraději prchá, ta ať raději do ní nevchází. Povrchnost zaviňuje nezdar v každém případě. A kdo pracuje s chutí, pojišťuje si předem zdar. Jestliže se nám i přese všechnu píli a důkladnost něco nezdařilo, zkoušejme ještě jednou; snad jsme přece jen něčeho opomenuly!"
Snad bych to tedy měla zkusit ještě jednou, od začátku. Třeba jsem při stavbě oné zdi opravdu něco opomenula. A nebo je život jako ono "kvantové kuchaření", u něhož sice nerozumíme principům, ale přesto vychutnáváme si jídla z bohaté kvantové tabule. Třeba je můj svět přeci jen ten kvantový a třeba nakonec není vůbec žádné zdi zapotřebí, snad stačí jenom čekat.
Jenže to je přesně to, co jsem dělat nechtěla.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)