čtvrtek 3. října 2013

Pocitové zavařeniny

Kuchyně je území, které už téměř přešlo pod moje velení. Nepořádek je tam sice stejný jako dřív, ne-li horší, a mé podivné pokusy s potravinami nepřinášejí vždy vytoužený výsledek, ale snažím se. Jen se z toho poslední dobou tak trochu začíná vytrácet smysl, nebo aspoň jedna z oněch klíčových příčin, které mě donutily k nějaké činnosti. Najednou se to podobá židli, které někdo uřízl jednu nohu.
Proč se vlastně učím vařit? napadá mě. A pro koho byl vlastně ten dort, co jsem upekla v červnu? Odpověď znám, samozřejmě, jen se mi teď zdá, že jsem si to všechno naplánovala v nějakém horečkovitém polosnu, kdy jsem nepřemýšlela nad tím, co to se mnou udělá, až si uvědomím, že to všechno bylo naprosto marné.
A když už jsme u toho, co to tancování – jaký má tohle důvod? Můj nový taneční partner to zcela jistě nebude. Mám pocit, že je jakousi velmi křehkou mozaikou z několika různých lidí, kteří jsou mi blízcí. A kdybych se té mozaiky byť jen dotkla, roztříštila by se v několik nelichotivých a mně nepříjemných obrázků. Proto se radši na nic neptám. Myslím, že mu to přijde opravdu divné. Možná mu přijdu divná já. A příští středu na mě nejspíš vyhrkne něco jako: „Proč o mně nechceš nic vědět?“
Asi proto, že už jsem si zvykla na anonymitu. Na naší škole nemá člověk snad ani potřebu seznamovat se s druhými, když ví, že je to první a poslední společný předmět, který s nimi navštěvuje. Chodby jsou teď plné prváků ve společenských šatech z imatrikulace a kabátech ušitých z nervozity a nadšeného očekávání. Něco jako směs polyester 10%, bavlna 90%. Když se pořádně nadechnu, srdce mi ještě stále buší stejně rychle jako jim. Ale už vím, že seznamování se se spolužáky je více než obtížné. Jménem znám za ten rok jenom pár lidí. A stejně jim v duchu radši říkám přezdívkami, které byly definovány jedním z kratičkých okamžiků, kdy jsem s nimi byla v kontaktu. Většinu z nich stejně sotva někdy uvidím.
Na ekologii se na mě usměje ten Slovák a já si říkám, jestli je pro něj tenhle rok opravdu lepší než ten předchozí, jestli jeho kosti mají cit pro budoucnost ještě v pořádku. O něco později dorazí i Kluk ze sklepa, tentokrát výjimečně bez své roztomilé dívky, zato s pořádnou porcí kafe, jako vždycky. Zasteskne se mi po těch našich knižních debatách před botanikou.
Jenže to už musím sprintovat na další přednášku.
Kdybyste se mě zeptali, před čím utíkám, odpověděla bych vám, že před ničím. Že se jen snažím zabíjet čas, který bych strávila čekáním. Čekáním na stipendium. Čekáním na Německo. Čekáním na něco, co se nikdy neuskuteční.
„Myslím, že se nemusíte bát, že byste tomu rozuměli.“ (Tolik přednášející na mé první přednášce tohohle semestru.)
A taky že tomu nerozumím. Doopravdy nechápu, jak jedna nevinně myšlená věta, která se ještě ke všemu nezakládá na reálné skutečnosti, může zničit něco, co jsem se měsíc snažila budovat – mou obrannou zeď. A proto se už neskrývám ani nikam neutíkám. Nemělo by to smysl.
Jenže, jak praví Kniha kuchařská z roku 1890 věnovaná památce Magdaleny Dobromily Rettigové: "Hlavně nesmí žádná pozbýti trpělivosti a chuti k vaření, když nevidí hned plný výsledek své kuchařské práce, nebo když se jí něco nezdaří. Které jest kuchyně mučírnou, z níž nejraději prchá, ta ať raději do ní nevchází. Povrchnost zaviňuje nezdar v každém případě. A kdo pracuje s chutí, pojišťuje si předem zdar. Jestliže se nám i přese všechnu píli a důkladnost něco nezdařilo, zkoušejme ještě jednou; snad jsme přece jen něčeho opomenuly!" 
Snad bych to tedy měla zkusit ještě jednou, od začátku. Třeba jsem při stavbě oné zdi opravdu něco opomenula. A nebo je život jako ono "kvantové kuchaření", u něhož sice nerozumíme principům, ale přesto vychutnáváme si jídla z bohaté kvantové tabule. Třeba je můj svět přeci jen ten kvantový a třeba nakonec není vůbec žádné zdi zapotřebí, snad stačí jenom čekat.
Jenže to je přesně to, co jsem dělat nechtěla.

čtvrtek 26. září 2013

Jeder abschied ist der Anfang einer Reise zu einem besseren Ort

Ehm, ehm (významné odkašlání si, signalizující, že přijde něco velmi důležitého):
Rozhodla jsem se, že (opět) přestěhuji svůj blog. Důvodů k tomu bylo několik, mimo jiné to, že mě začala rozčilovat čím dál tím větší míra reklamních odkazů na stránce blog.cz a na mém vlastním blogu, a také to, že jsem si chtěla založit zvláštní blog na fotky - a s těmi se na blog.cz nepracuje dvakrát nejlépe.

pondělí 23. září 2013

Návraty na třetí nástupiště

Pátek
Praha mě uvítala deštěm. Snad si myslela, že je to kdovíjak originální dárek. A já, nevděčnice, jsem si ani neotevřela deštník. Místo toho jsem si natáhla přes hlavu kapuci od značně zabahněné mikiny a utíkala zazpívat si poněkud sprostě znějící slova Dvořákova Stabat mater.
Za těch pár dní v přírodě jsem trošku přivykla zimě a úplně zapomněla, jaké je to čelit živému městu uprostřed dopravní špičky. Turisté cvakající svými foťáčky, přeslazeně vypadající zamilované párečky, pečlivě upravená děvčata, lidé pospíchající domů z práce - ti všichni se najednou zdáli tak nějak víc na světě než já. Na chvíli jsem se zastavila a měla chuť se vrátit do onoho algologického a houbařského ráje. Tam jsem se totiž musela smířit jen s partou divoženek a s botanickými špeky Toho, co na něj zaútočili sršni. Trochu se mi zastesklo po mladém borovicovém lese, pískovcových skalách a vousech sv. Ivana. Jenže už bylo po všem - a chlad, kterého se nejde zbavit, zůstal se mnou. A to jsem se bláhově tolik těšila domů…
Tak se proplétám davem, v batohu mě tíží krabička s lišejníky, tři atlasy k určování rostlin a hub, igelitka s promoklým oblečením, nevyřčené smutky, kilo zimy, které váží víc než kilo železa, a noty, z nichž nic nedovedu zazpívat - a začínám přemýšlet, jestli jsem ten návrat do reality zbytečně neuspíšila. Když pohlédnu na břízu v parku, z mozkových závitů se mi ozve valčíkový rytmus: betula-pendula-betula-pendula-betula-pendula… Přitisknu si dlaně na spánky a pokusím se zapomenout. Teď se nejde tančit. Teď se jde zpívat.

Sobota
Japonci jsou jako haiku. Jsou droboučcí - a přesto jaksi opravdovější. Jako by na nich nebylo nic zbytečného, jako by nic nepřekáželo tomu, co je důležité. Stačí se jen podívat na postaršího japonského sbormistra dirigujícího Lacrimosu. Skoro by mě z toho zamrazilo - pokud bych se tedy nemusela soustředit na to, abych přečetla noty, které jsem den předtím viděla poprvé, téměř z listu.

Neděle
Když si ráno čtu v tramvaji Fitzgeralda, nepřipadám si ani trochu intelektuálsky. Spíš mě ovládne jakýsi pocit nepatřičnosti. Ne snad proto, že bych četla něco, co nemám. Ale zdá se mi, jako bych to četla z nesprávného důvodu.
"Co to máš?"
Zvednu knížku.
"Hm. Tender is the night. Americká klasika."
"Zatím mě to moc nebere." (Naprosto nevystihující věta, ale jak bych něco takového mohla vysvětlovat téměř cizímu člověku.)
"Na to už jsi docela daleko."
"Je jen málo knížek, co odložím nedočtené."
"Tak to máš pevnou vůli."
"Neřekla bych. Jen bych nerada promeškala něco úžasného, co třeba bude na konci. Jsem otrokem svých falešných nadějí."
"A… jsi Ryba?"
Takže pátrání po tajemné Rybě se rozjelo na plné obrátky.
"Ne."
"A máš ráda běžky?"
"Proč?"
"To je jediné, co o ní víme - že má ráda běžky a její oblíbená barva je fialová."
"Fialovou ráda mám …"
"Tak to už jsi podezřelá."
"Z čeho tak můžu být podezřelá, když mám ráda fialovou?"

Zdá se mi, že čas běží v jakýchsi smyčkách - sem tam se najde něco, co člověka na okamžik odhodí do minulosti a zpět. Sbírání suchých zárazovitých rostlin, třetí nástupiště na Hlavním nádraží, Hallelujah v evangelickém kostele sv. Salvátora, kluk našeho tenora, který vypadá jako ten, co nás kdysi otravoval v knihovně, zpívání se sborem při pouti na Tetín a nespočet všedních milen - to všechno jsou mosty, co zkoušejí překlenout čas. Jenže vždycky se dá dojít jenom do poloviny, stoupnout si na špičky a kochat se tím, co je na druhé straně. Pak už je potřeba vrátit se tam, odkud jste vyšli. Když to neuděláte, strhne vás povodeň i s oním mostem a odnese na to místo, které vám náleží právě teď.

Návraty na třetí nástupiště

Pátek
Praha mě uvítala deštěm. Snad si myslela, že je to kdovíjak originální dárek. A já, nevděčnice, jsem si ani neotevřela deštník. Místo toho jsem si natáhla přes hlavu kapuci od značně zabahněné mikiny a utíkala zazpívat si poněkud sprostě znějící slova Dvořákova Stabat mater.
Za těch pár dní v přírodě jsem trošku přivykla zimě a úplně zapomněla, jaké je to čelit živému městu uprostřed dopravní špičky. Turisté cvakající svými foťáčky, přeslazeně vypadající zamilované párečky, pečlivě upravená děvčata, lidé pospíchající domů z práce - ti všichni se najednou zdáli tak nějak víc na světě než já. Na chvíli jsem se zastavila a měla chuť se vrátit do onoho algologického a houbařského ráje. Tam jsem se totiž musela smířit jen s partou divoženek a s botanickými špeky Toho, co na něj zaútočili sršni. Trochu se mi zastesklo po mladém borovicovém lese, pískovcových skalách a vousech sv. Ivana. Jenže už bylo po všem - a chlad, kterého se nejde zbavit, zůstal se mnou. A to jsem se bláhově tolik těšila domů…
Tak se proplétám davem, v batohu mě tíží krabička s lišejníky, tři atlasy k určování rostlin a hub, igelitka s promoklým oblečením, nevyřčené smutky, kilo zimy, které váží víc než kilo železa, a noty, z nichž nic nedovedu zazpívat - a začínám přemýšlet, jestli jsem ten návrat do reality zbytečně neuspíšila. Když pohlédnu na břízu v parku, z mozkových závitů se mi ozve valčíkový rytmus: betula-pendula-betula-pendula-betula-pendula… Přitisknu si dlaně na spánky a pokusím se zapomenout. Teď se nejde tančit. Teď se jde zpívat.

Sobota
Japonci jsou jako haiku. Jsou droboučcí - a přesto jaksi opravdovější. Jako by na nich nebylo nic zbytečného, jako by nic nepřekáželo tomu, co je důležité. Stačí se jen podívat na postaršího japonského sbormistra dirigujícího Lacrymosu. Skoro by mě z toho zamrazilo - pokud bych se tedy nemusela soustředit na to, abych přečetla noty, které jsem den předtím viděla poprvé, téměř z listu.

Neděle
Když si ráno čtu v tramvaji Fitzgeralda, nepřipadám si ani trochu intelektuálsky. Spíš mě ovládne jakýsi pocit nepatřičnosti. Ne snad proto, že bych četla něco, co nemám. Ale zdá se mi, jako bych to četla z nesprávného důvodu.
"Co to máš?"
Zvednu knížku.
"Hm. Tender is the night. Americká klasika."
"Zatím mě to moc nebere." (Naprosto nevystihující věta, ale jak bych něco takového mohla vysvětlovat téměř cizímu člověku.)
"Na to už jsi docela daleko."
"Je jen málo knížek, co odložím nedočtené."
"Tak to máš pevnou vůli."
"Neřekla bych. Jen bych nerada promeškala něco úžasného, co třeba bude na konci. Jsem otrokem svých falešných nadějí."
"A… jsi Ryba?"
Takže pátrání po tajemné Rybě se rozjelo na plné obrátky.
"Ne."
"A máš ráda běžky?"
"Proč?"
"To je jediné, co o ní víme - že má ráda běžky a její oblíbená barva je fialová."
"Fialovou ráda mám …"
"Tak to už jsi podezřelá."
"Z čeho tak můžu být podezřelá, když mám ráda fialovou?"

Zdá se mi, že čas běží v jakýchsi smyčkách - sem tam se najde něco, co člověka na okamžik odhodí do minulosti a zpět. Sbírání suchých zárazovitých rostlin, třetí nástupiště na Hlavním nádraží, Hallelujah v evangelickém kostele sv. Salvátora, kluk našeho tenora, který vypadá jako ten, co nás kdysi otravoval v knihovně, zpívání se sborem při pouti na Tetín a nespočet všedních milen - to všechno jsou mosty, co zkoušejí překlenout čas. Jenže vždycky se dá dojít jenom do poloviny, stoupnout si na špičky a kochat se tím, co je na druhé straně. Pak už je potřeba vrátit se tam, odkud jste vyšli. Když to neuděláte, strhne vás povodeň i s oním mostem a odnese na to místo, které vám náleží právě teď.

úterý 27. srpna 2013

"Celé se mi to nelíbí a lituji, že jsem s tím vůbec kdy měl co společného."

"Jedna kočka, o které se neví, jestli je živá, nebo mrtvá - a takového povyku se kvůli ní nadělá."

Svět je nepochopitelný - částice si tu vesele cestují časem a hrají si na tom velkém hřišti na schovávanou se svými přízračnými kamarády - a náhoda je neoddělitelnou součástí fyzikálního světa. Takže se není čemu divit, že v době, kdy konečně dočítám knihu o kočce v krabici, se zároveň dozvídám výsledky svého dlouhodobého pokusu.
"Doufám, že si najdeš někoho lepšího."
Ale jistě. Tvé přání je mi rozkazem.
Takže kyanid zbyl pro mě. (Koneckonců já jsem přeci to Schrödingerovo "kotě".)

"Schrödingerova kočka je mrtvá."
"A co budeš dělat?"
"Nevím. Popravdě fakt nevím."

Tady by mělo být video, že jo.

("teď nespím a sen se mi nezdá
čekám až Zem se otočí nahoru dnem
na nebi žádná hvězda
už je po všem, už je po všem")

pondělí 26. srpna 2013

"Celé se mi to nelíbí a lituji, že jsem s tím vůbec kdy měl co společného."

"Jedna kočka, o které se neví, jestli je živá, nebo mrtvá - a takového povyku se kvůli ní nadělá."

Svět je nepochopitelný - částice si tu vesele cestují časem a hrají si na tom velkém hřišti na schovávanou se svými přízračnými kamarády - a náhoda je neoddělitelnou součástí fyzikálního světa. Takže se není čemu divit, že v době, kdy konečně dočítám knihu o kočce v krabici, se zároveň dozvídám výsledky svého dlouhodobého pokusu.
"Doufám, že si najdeš někoho lepšího."
Ale jistě. Tvé přání je mi rozkazem.
Takže kyanid zbyl pro mě. (Koneckonců já jsem přeci to Schrödingerovo "kotě".)

"Schrödingerova kočka je mrtvá."
"A co budeš dělat?"
"Nevím. Popravdě fakt nevím."


("teď nespím a sen se mi nezdá
čekám až Zem se otočí nahoru dnem
na nebi žádná hvězda
už je po všem, už je po všem")

středa 7. srpna 2013

Čautě kotě

Srnky si létají vysoko po nebi
a asi bude bouřka.
Z ledových vajec se vylíhnou květiny
všem živým na hrob.

Ve své samotě se každodenně dopouštím
bezvýznamných vražd.
Ale co na tom - když už nefunguje
ten trik se světlem v ledničce.

Pod moruší bzučí mouchy,
srnky si létají vysoko po nebi.
Asi bude pršet moře
se vší svojí solí.

úterý 6. srpna 2013

Čautě kotě

Srnky si létají vysoko po nebi
a asi bude bouřka.
Z ledových vajec se vylíhnou květiny
všem živým na hrob.

Ve své samotě se každodenně dopouštím
bezvýznamných vražd.
Ale co na tom - když už nefunguje
ten trik se světlem v ledničce.

Pod moruší bzučí mouchy,
srnky si létají vysoko po nebi.
Asi bude pršet moře
se vší svojí solí.

pátek 2. srpna 2013

Šach mat

Potkala jsem Rory Gilmorovou. Úplně přesnou, jen s ostříhanými vlasy.
Ron Weasley zase nosí kostkované košile, vylévá kakao do kanálu a mluví nizozemsky.
Tomáš Klus sedává na zdi kousek od kostela, nikoli kousek od domu jakési slečny.
Drew Barrymore mluví příliš nahlas a nepomáhá ostatním tak, jak by se na první pohled zdálo.
Joker se směje na kolemjdoucí zpoza nedojedené bramborové kaše.
A dva mladíci se drží za ruce. Než je zmerčí Užovka.

S návratem domů padne na člověka strašlivá tíže. Je to totéž, jako se ráno probudit a zjistit, že je všechno navlas stejné, jako když jste večer usnuli.
 
 
A/N: May, to máš za toho Leoparda v Želetavě. Toho jsem taky až doteď nepochopila.

Šach mat

Potkala jsem Rory Gilmorovou. Úplně přesnou, jen s ostříhanými vlasy.
Ron Weasley zase nosí kostkované košile, vylévá kakao do kanálu a mluví nizozemsky.
Tomáš Klus sedává na zdi kousek od kostela, nikoli kousek od domu jakési slečny.
Drew Barrymore mluví příliš nahlas a nepomáhá ostatním tak, jak by se na první pohled zdálo.
Joker se směje na kolemjdoucí zpoza nedojedené bramborové kaše.
A dva mladíci se drží za ruce. Než je zmerčí Užovka.

S návratem domů padne na člověka strašlivá tíže. Je to totéž, jako se ráno probudit a zjistit, že je všechno navlas stejné, jako když jste večer usnuli.


A/N: May, to máš za toho Leoparda v Želetavě. Toho jsem taky až doteď nepochopila.