Proč se vlastně učím
vařit? napadá mě. A pro koho byl
vlastně ten dort, co jsem upekla v červnu? Odpověď znám, samozřejmě,
jen se mi teď zdá, že jsem si to všechno naplánovala v nějakém horečkovitém
polosnu, kdy jsem nepřemýšlela nad tím, co to se mnou udělá, až si uvědomím, že
to všechno bylo naprosto marné.
A když už jsme u toho,
co to tancování – jaký má tohle
důvod? Můj nový taneční partner to zcela jistě nebude. Mám pocit, že je
jakousi velmi křehkou mozaikou z několika různých lidí, kteří jsou mi
blízcí. A kdybych se té mozaiky byť jen dotkla, roztříštila by se v několik
nelichotivých a mně nepříjemných obrázků. Proto se radši na nic neptám. Myslím,
že mu to přijde opravdu divné. Možná mu přijdu divná já. A příští středu na mě
nejspíš vyhrkne něco jako: „Proč o mně nechceš nic vědět?“
Asi proto, že už jsem si zvykla na anonymitu. Na naší škole nemá člověk snad ani potřebu seznamovat se s druhými, když ví, že
je to první a poslední společný předmět, který s nimi navštěvuje. Chodby
jsou teď plné prváků ve společenských šatech z imatrikulace a kabátech ušitých z nervozity
a nadšeného očekávání. Něco jako směs polyester 10%, bavlna 90%. Když se
pořádně nadechnu, srdce mi ještě stále buší stejně rychle jako jim. Ale už vím,
že seznamování se se spolužáky je více než obtížné. Jménem znám za ten rok
jenom pár lidí. A stejně jim v duchu radši říkám přezdívkami, které byly definovány
jedním z kratičkých okamžiků, kdy jsem s nimi byla v kontaktu. Většinu
z nich stejně sotva někdy uvidím.
Na ekologii se na mě usměje ten Slovák a já si říkám, jestli je pro něj tenhle rok opravdu
lepší než ten předchozí, jestli jeho kosti mají cit pro budoucnost ještě v pořádku.
O něco později dorazí i Kluk ze sklepa,
tentokrát výjimečně bez své roztomilé dívky, zato s pořádnou porcí
kafe, jako vždycky. Zasteskne se mi po těch našich knižních debatách před botanikou.
Jenže to už musím sprintovat na další přednášku.
Kdybyste se mě zeptali, před čím utíkám, odpověděla bych vám,
že před ničím. Že se jen snažím zabíjet čas, který bych strávila čekáním.
Čekáním na stipendium. Čekáním na Německo. Čekáním na něco, co se nikdy
neuskuteční.
„Myslím, že se nemusíte
bát, že byste tomu rozuměli.“ (Tolik přednášející na mé první přednášce
tohohle semestru.)
A taky že tomu nerozumím. Doopravdy nechápu, jak jedna nevinně
myšlená věta, která se ještě ke všemu nezakládá na reálné skutečnosti, může
zničit něco, co jsem se měsíc snažila budovat – mou obrannou zeď. A proto se už
neskrývám ani nikam neutíkám. Nemělo by to smysl.
Jenže, jak praví Kniha kuchařská z roku 1890 věnovaná památce Magdaleny Dobromily Rettigové: "Hlavně nesmí žádná pozbýti trpělivosti a chuti k vaření, když nevidí hned plný výsledek své kuchařské práce, nebo když se jí něco nezdaří. Které jest kuchyně mučírnou, z níž nejraději prchá, ta ať raději do ní nevchází. Povrchnost zaviňuje nezdar v každém případě. A kdo pracuje s chutí, pojišťuje si předem zdar. Jestliže se nám i přese všechnu píli a důkladnost něco nezdařilo, zkoušejme ještě jednou; snad jsme přece jen něčeho opomenuly!"
Snad bych to tedy měla zkusit ještě jednou, od začátku. Třeba jsem při stavbě oné zdi opravdu něco opomenula. A nebo je život jako ono "kvantové kuchaření", u něhož sice nerozumíme principům, ale přesto vychutnáváme si jídla z bohaté kvantové tabule. Třeba je můj svět přeci jen ten kvantový a třeba nakonec není vůbec žádné zdi zapotřebí, snad stačí jenom čekat.
Jenže to je přesně to, co jsem dělat nechtěla.
Jenže, jak praví Kniha kuchařská z roku 1890 věnovaná památce Magdaleny Dobromily Rettigové: "Hlavně nesmí žádná pozbýti trpělivosti a chuti k vaření, když nevidí hned plný výsledek své kuchařské práce, nebo když se jí něco nezdaří. Které jest kuchyně mučírnou, z níž nejraději prchá, ta ať raději do ní nevchází. Povrchnost zaviňuje nezdar v každém případě. A kdo pracuje s chutí, pojišťuje si předem zdar. Jestliže se nám i přese všechnu píli a důkladnost něco nezdařilo, zkoušejme ještě jednou; snad jsme přece jen něčeho opomenuly!"
Snad bych to tedy měla zkusit ještě jednou, od začátku. Třeba jsem při stavbě oné zdi opravdu něco opomenula. A nebo je život jako ono "kvantové kuchaření", u něhož sice nerozumíme principům, ale přesto vychutnáváme si jídla z bohaté kvantové tabule. Třeba je můj svět přeci jen ten kvantový a třeba nakonec není vůbec žádné zdi zapotřebí, snad stačí jenom čekat.
Jenže to je přesně to, co jsem dělat nechtěla.