čtvrtek 21. března 2013

Kobaltová modř

Kočka nemůže být zároveň živá a mrtvá - a přesto je, dokud neprovedeme kvantové měření.
(Fyziko, jestli jsem o tobě kdy prohlašovala, že jsi nezajímavá, tímto se ti hluboce omlouvám.)
Necháme lavinu padat. Snažit se ji zastavit by bylo rozhodně namáhavější a možná i nebezpečnější. Koneckonců - vždyť sníh je jenom voda v pevném skupenství. A jak mi taková voda může ublížit? (Potenciální stržené kameny ponechme stranou.)
"Na sobotu máš úplně volné ruce."
Život je neustálé přesouvání věcí z kategorie "to, co bych opravdu nechtěl/a ztratit" na "to, co musím ztratit".

Kobaltová modř

Kočka nemůže být zároveň živá a mrtvá - a přesto je, dokud neprovedeme kvantové měření.
(Fyziko, jestli jsem o tobě kdy prohlašovala, že jsi nezajímavá, tímto se ti hluboce omlouvám.)
Necháme lavinu padat. Snažit se ji zastavit by bylo rozhodně namáhavější a možná i nebezpečnější. Koneckonců - vždyť sníh je jenom voda v pevném skupenství. A jak mi taková voda může ublížit? (Potenciální stržené kameny ponechme stranou.)
"Na sobotu máš úplně volné ruce."
Život je neustálé přesouvání věcí z kategorie "to, co bych opravdu nechtěl/a ztratit" na "to, co musím ztratit".

pondělí 18. března 2013

Meandry

Za tou sněžnou šedí
inkoustové nebe
hvězda betlémská

Sloupce pro a proti
porouchané váhy
bláznův úsudek

V tom, co člověk vlastní,
je vždy trochu ztráty
Lavina už padá
Tak jen skoč

Vždyť zas budeš brzy
s prsty od inkoustu
prodírat se břečkou
krásnejch ztrát

Meandry

Za tou sněžnou šedí
inkoustové nebe
hvězda betlémská

Sloupce pro a proti
porouchané váhy
bláznův úsudek

V tom, co člověk vlastní,
je vždy trochu ztráty
Lavina už padá
Tak jen skoč

Vždyť zas budeš brzy
s prsty od inkoustu
prodírat se břečkou
krásnejch ztrát

neděle 10. března 2013

Nepořádky mezi řádky

Venku mlha a pochmurno. Jít po ulici znamená koupat se v mléce. Nadechnu se a beru za kliku. Louis de Funés se na mě šklebí z fotografie v nadživotní velikosti a nedoslýchavá ryba nemá ráda místní točené pivo. Cigaretový dým se proplétá s mými vlasy a hladově se mi zakusuje do kůže. Trochu mžouravě se rozhlížím po známých tvářích. Když se se všemi pozdravím, ozvláštním jednotvárnost jejich pivařského kroužku svou příliš naředěnou kofolou.
Brzy se v rohu místnosti vytvoří shluk dychtivých posluchaček životního seriálu na pokračování. Každou osobu opačného pohlaví posíláme pryč z doslechu.
"Víš, my tě máme hodně rády…" Zbaběle schovávám jednotné číslo, které by tam správně mělo být, za ironický podtón a zájmeno "my". Ostatně, zájmeno "já" bych za zájmeno "my" vyměnila hned. Jenže můj výrok se snaží dokázat opak.
V jeho očích spatřím podivný záblesk, jakési UFO letící po té modré obloze. Na okamžik se leknu, že můj malý podvod prohlédl. Ačkoliv by to možná byl důvod k tomu, aby se něco stalo. Takový katalyzátor pro chemickou reakci, jež za normálních okolností nemůže proběhnout. Jenže šipka nikdy neukazuje na mě. Žádná syntéza se nekoná, spíš rozklad. A ty vždycky běží samovolně.
Ztrácím nit té sáhodlouhé telenovely, kterou vedle mě ještě stále vysílají. Místo toho se soustředím na vlastní nekonečný příběh, ten výlet do země Nic, odkud se jen těžko navrací zpět. Pouštím se do nesmyslných hovorů o klonovaných ovcích, elektrickém proudu, otravných laboratorních protokolech, ornitologii, náletech mravenců, kteří nade vše milují nápojové kartony, o slovenštině, o kočičí genetice a o tom, že člověk si vždycky najde čas, na to, co chce - a při tom se snažím zachytávat všechny jeho pohledy. Ale je to marné. Asi jako se snažit v letu chytat rozsypané korálky padající ze stolu.

Nepořádky mezi řádky

Venku mlha a pochmurno. Jít po ulici znamená koupat se v mléce. Nadechnu se a beru za kliku. Louis de Funés se na mě šklebí z fotografie v nadživotní velikosti a nedoslýchavá ryba nemá ráda místní točené pivo. Cigaretový dým se proplétá s mými vlasy a hladově se mi zakusuje do kůže. Trochu mžouravě se rozhlížím po známých tvářích. Když se se všemi pozdravím, ozvláštním jednotvárnost jejich pivařského kroužku svou příliš naředěnou kofolou.
Brzy se v rohu místnosti vytvoří shluk dychtivých posluchaček životního seriálu na pokračování. Každou osobu opačného pohlaví posíláme pryč z doslechu.
"Víš, my tě máme hodně rády…" Zbaběle schovávám jednotné číslo, které by tam správně mělo být, za ironický podtón a zájmeno "my". Ostatně, zájmeno "já" bych za zájmeno "my" vyměnila hned. Jenže můj výrok se snaží dokázat opak.
V jeho očích spatřím podivný záblesk, jakési UFO letící po té modré obloze. Na okamžik se leknu, že můj malý podvod prohlédl. Ačkoliv by to možná byl důvod k tomu, aby se něco stalo. Takový katalyzátor pro chemickou reakci, jež za normálních okolností nemůže proběhnout. Jenže šipka nikdy neukazuje na mě. Žádná syntéza se nekoná, spíš rozklad. A ty vždycky běží samovolně.
Ztrácím nit té sáhodlouhé telenovely, kterou vedle mě ještě stále vysílají. Místo toho se soustředím na vlastní nekonečný příběh, ten výlet do země Nic, odkud se jen těžko navrací zpět. Pouštím se do nesmyslných hovorů o klonovaných ovcích, elektrickém proudu, otravných laboratorních protokolech, ornitologii, náletech mravenců, kteří nade vše milují nápojové kartony, o slovenštině, o kočičí genetice a o tom, že člověk si vždycky najde čas, na to, co chce - a při tom se snažím zachytávat všechny jeho pohledy. Ale je to marné. Asi jako se snažit v letu chytat rozsypané korálky padající ze stolu.

neděle 3. března 2013

Jakou barvu srsti má Schrödingerova kočka?

Po tomhle týdnu:
1. Umím i z fotky kočky odhadnout, jaké geny pro zbarvení srsti asi má. A tak teď ze sebe sypu písmenka i při pohledu na našeho králíka. Kdyby byl kočka, pak by měl zhruba takovýto genotyp: BB, DD, XoY, cbcs, aa, ii, Ss, ww, což znamená, že jeho základní barva by byla černá, neměl by žádnou alelu pro rezavou barvu (a navíc by měl jen jednu její kopii, neboť je sameček a má tedy jen jeden chromozóm X, který tento gen nese), měl by tzv. tonkinské zesvětlení (neboli tmavá barva jen na koncových částech těla, ale rozdíl od ostatních oblastí by nebyl tak velký, jako u siamského zesvětlení), neměl by žádnou alelu pro mourovací kresbu (to znamená žádné tečkování, tygrování či mramorování), neměl by ani tzv. tipping (to, že jsou chlupy barevné pouze na konci), dál by nesl alelu, která způsobuje špatnou migraci melanocytů na břišní část těla (má tedy bílou náprsenku, břicho a tlapky), ale není albín.
2. Už vím, jak moc inbrední jsou potomci anglické královny Alžběty II. a jejího manžela, což v podstatě říká, jak jsou si oba manželé příbuzní (kvůli příbuzenským sňatkům ve šlechtických rodech).
3. Vám mohu říci, jaký je rozdíl mezi lososovým, růžovým, karmínovým, karmínově růžovým a jahodovým zbarvením květu šalvěje (přičemž ona jahodová vypadá jako jahody přetřené silnou vrstvou barbínovského laku na nehty).

Ale tím pozitivní zprávy končí.

Dále jsem totiž tento týden:
1. Rozbila svůj oblíbený keramický hrnek (už druhý za poslední dobu) při zahlazování stop po pečení dortu tak, že z něj zbyla jen hromádka střepů.
2. Nešla na dvě důležité přednášky, i když jsem na ně jít mohla.
3. Utratila své poslední peníze za kýčovitý cestovní deník u Vietnamců.
4. Odmítla jít na sborový ples, ač jsem se tam původně docela těšila.
5. Zklamala svého tátu, když jsem mu ke kulatinám nedala nic zvláštního, ale pouze nehotový, nepromyšlený a nicneříkající soubor fotek, který nezachránilo ani to, že jsem nad ním strávila soustu času a část páteční noci a že po tomhle půlnočním řádění vypadal můj pokoj jako po výbuchu (lepidlo ze stolu jsem nesmyla doteď).
6. Naslibovala spoustu věcí, které jsem nemohla splnit, protože jsem neodhadla své časové možnosti.
7. Kvůli své lenosti nedokázala uklidit dům před příjezdem příbuzenstva, takže jsme to opět museli řešit systémem sběrných krabic a košíků. (Pavouci na stěnách zůstali, přeci jen by teď těm chudáčkům umrzly nožičky, kdybychom je vyhodili ven, že...)
8. Si málem upálila ruku, když mi začala od trouby doutnat chňapka, a při přípravě slavnostního oběda (nakonec nebyl ani moc slavnostní, ale zato pořádně studený) jsem skoro zbořila kuchyň.

Jsem opravdu šikovná. (A příště budu zase psát v milenách, aby to trošku skrylo moji neschopnost.)
A teď mě omluvte, jdu napravovat vzniklé škody, dohánět všechno, co jsem kvůli nedostatku času odložila na později, a v neposlední řadě strávit příjemné odpoledne s učebnicí biochemie, která mi zatím posloužila pouze jako předmět k zatížení fotoalba po nalepení fotek.

Jakou barvu srsti má Schrödingerova kočka?

Po tomhle týdnu:
1. Umím i z fotky kočky odhadnout, jaké geny pro zbarvení srsti asi má. A tak teď ze sebe sypu písmenka i při pohledu na našeho králíka. Kdyby byl kočka, pak by měl zhruba takovýto genotyp: BB, DD, XoY, cbcs, aa, ii, Ss, ww, což znamená, že jeho základní barva by byla černá, neměl by žádnou alelu pro rezavou barvu (a navíc by měl jen jednu její kopii, neboť je sameček a má tedy jen jeden chromozóm X, který tento gen nese), měl by tzv. tonkinské zesvětlení (neboli tmavá barva jen na koncových částech těla, ale rozdíl od ostatních oblastí by nebyl tak velký, jako u siamského zesvětlení), neměl by žádnou alelu pro mourovací kresbu (to znamená žádné tečkování, tygrování či mramorování), neměl by ani tzv. tipping (to, že jsou chlupy barevné pouze na konci), dál by nesl alelu, která způsobuje špatnou migraci melanocytů na břišní část těla (má tedy bílou náprsenku, břicho a tlapky), ale není albín.
2. Už vím, jak moc inbrední jsou potomci anglické královny Alžběty II. a jejího manžela, což v podstatě říká, jak jsou si oba manželé příbuzní (kvůli příbuzenským sňatkům ve šlechtických rodech).
3. Vám mohu říci, jaký je rozdíl mezi lososovým, růžovým, karmínovým, karmínově růžovým a jahodovým zbarvením květu šalvěje (přičemž ona jahodová vypadá jako jahody přetřené silnou vrstvou barbínovského laku na nehty).

Ale tím pozitivní zprávy končí.

Dále jsem totiž tento týden:
1. Rozbila svůj oblíbený keramický hrnek (už druhý za poslední dobu) při zahlazování stop po pečení dortu tak, že z něj zbyla jen hromádka střepů.
2. Nešla na dvě důležité přednášky, i když jsem na ně jít mohla.
3. Utratila své poslední peníze za kýčovitý cestovní deník u Vietnamců.
4. Odmítla jít na sborový ples, ač jsem se tam původně docela těšila.
5. Zklamala svého tátu, když jsem mu ke kulatinám nedala nic zvláštního, ale pouze nehotový, nepromyšlený a nicneříkající soubor fotek, který nezachránilo ani to, že jsem nad ním strávila soustu času a část páteční noci a že po tomhle půlnočním řádění vypadal můj pokoj jako po výbuchu (lepidlo ze stolu jsem nesmyla doteď).
6. Naslibovala spoustu věcí, které jsem nemohla splnit, protože jsem neodhadla své časové možnosti.
7. Kvůli své lenosti nedokázala uklidit dům před příjezdem příbuzenstva, takže jsme to opět museli řešit systémem sběrných krabic a košíků. (Pavouci na stěnách zůstali, přeci jen by teď těm chudáčkům umrzly nožičky, kdybychom je vyhodili ven, že...)
8. Si málem upálila ruku, když mi začala od trouby doutnat chňapka, a při přípravě slavnostního oběda (nakonec nebyl ani moc slavnostní, ale zato pořádně studený) jsem skoro zbořila kuchyň.

Jsem opravdu šikovná. (A příště budu zase psát v milenách, aby to trošku skrylo moji neschopnost.)
A teď mě omluvte, jdu napravovat vzniklé škody, dohánět všechno, co jsem kvůli nedostatku času odložila na později, a v neposlední řadě strávit příjemné odpoledne s učebnicí biochemie, která mi zatím posloužila pouze jako předmět k zatížení fotoalba po nalepení fotek.

pátek 22. února 2013

Search and capture

"Tohle je jen takový výtah toho nejdůležitějšího z biochemie. Základní fakta bez nějaké omáčky."
Když si chci tu knihu půjčit, zjišťuji, že má přes osm set stránek. To je mi tedy opravdu výtah toho nejdůležitějšího... Ačkoliv oproti učebnici biochemie pana a paní Voetových je to opravdu jen takový drobeček, malý kapesní průvodce. A navíc není anglicky. Docela milé počtení před spaním.
---
Když jsem včera ráno vyšla z domu, oslnilo mě slunce. Jasné zimní světlo se odráželo od tisíců miniaturních zrcadel, těch zmrzlých krystalků vody, které jsou samy o sobě malým zázračným světem.
(Stejně jako v den, kdy jsem se dívala, jak se třpytí vzduch
a byla jsem šťastná,
tak šťastná.)
V mém světě jsou také zázraky. Stačí je najít.
A proto jsem začala s přestavbou. Rozebírám své plány na malé částečky a zase je skládám. To, co vytvořím, hned zničím. Pokud se mi to tedy nezdá být v dané chvíli nejvhodnějším řešením. Jako dítě, co si hraje se stavebnicí a nechce postavit nic konkrétního; jenom když mu náhodou vyjde něco hezkého, na chvíli si to nechá. Nevím, jak dlouho to potrvá. A možná se nakonec jen vrátím na začátek.
Protože všechno je kruh.
(Kromě molekuly ozonu samozřejmě.)

Search and capture

"Tohle je jen takový výtah toho nejdůležitějšího z biochemie. Základní fakta bez nějaké omáčky."
Když si chci tu knihu půjčit, zjišťuji, že má přes osm set stránek. To je mi tedy opravdu výtah toho nejdůležitějšího... Ačkoliv oproti učebnici biochemie pana a paní Voetových je to opravdu jen takový drobeček, malý kapesní průvodce. A navíc není anglicky. Docela milé počtení před spaním.
---
Když jsem včera ráno vyšla z domu, oslnilo mě slunce. Jasné zimní světlo se odráželo od tisíců miniaturních zrcadel, těch zmrzlých krystalků vody, které jsou samy o sobě malým zázračným světem.
(Stejně jako v den, kdy jsem se dívala, jak se třpytí vzduch
a byla jsem šťastná,
tak šťastná.)
V mém světě jsou také zázraky. Stačí je najít.
A proto jsem začala s přestavbou. Rozebírám své plány na malé částečky a zase je skládám. To, co vytvořím, hned zničím. Pokud se mi to tedy nezdá být v dané chvíli nejvhodnějším řešením. Jako dítě, co si hraje se stavebnicí a nechce postavit nic konkrétního; jenom když mu náhodou vyjde něco hezkého, na chvíli si to nechá. Nevím, jak dlouho to potrvá. A možná se nakonec jen vrátím na začátek.
Protože všechno je kruh.
(Kromě molekuly ozonu samozřejmě.)