středa 18. května 2016

Svaté jitro jest a svatá noc je tmavá. A život lidský mezi nimi sen.

Jak se pozná harfenistka?
Půl života ladí a půl života hraje falešně.

„Jak to, že všechny harfenistky jsou krásné a křehké dívky?“
„Možná, že když se chceš učit hrát na harfu, neposuzuje se jen tvůj hudební talent, ale i vzhled.“
„Jo. A pak se musíš naučit především řídit dodávku.“
„To ano, je to vlastně docela pořádný kolos. Ale zase by v tom obalu mohla něco propašovat. Nikdo by ji nepodezíral.“
To ale podceňuji Hradní stráž. Pražský hrad připomíná takřka nedobytnou pevnost. Vstup jen po předložení občanského průkazu a řádném prošacování. Člověka by mělo napadnout, že ani hudební nástroje nebudou ušetřeny patřičné kontroly. Violoncella v obalu se do rentgenu ještě jakž takž napasují, ale harfa musí mít zase něco extra.
Natolik se zaberu do úvah o pašování zbraní v hudebních nástrojích, že si ani nevšimnu, že s bezpečnostní prohlídkou přišla řada na mě.
„Tak pojďte,“ povídá mi pán z ochranky. Asi vypadám tak dezorientovaně, že ještě pro jistotu ukáže na rám, kterým všichni musíme projít.
„Ale já mám náušnice.“
„No a co? Já je třeba nemám,“ zasměje se.
„Myslela jsem, že to bude pískat.“
„Takové malé předměty to vůbec nezachytí.“
Zato zjevně velmi snadno zachytí informaci, kolikrát kdo letěl letadlem.

Kolik sopranistek je potřeba k výměně žárovky?
Jedna. Vyleze na židli, uchopí žárovku a čeká, až se svět začne točit kolem ní.

Jsme namačkaní v šatně, která za obvyklých podmínek vůbec nebývá šatnou, nýbrž prodejnou suvenýrů ve Starém královském paláci. Cpeme se bábovkou a čekáme, až dorazí pan prezident se třemi monarchy z těch nejmenších evropských zemiček, abychom je mohli obtěžovat svou krátkou hudební produkcí. Napadne mě, že by náš dirigent mohl taktovkou náhodou trefit hlavu naší hlavy státu. Byla by to legrace. Účast taktovky na koncertu však není dovolena.

Kolik dirigentů je potřeba k výměně žárovky?
To se neví. Nikdo se na ně totiž nikdy nedívá.

Je to zřejmě naše poslední Ludmila. Poslední setkání s ráznou Svatavou, které jsme zapomněli popřát k svátku. Úplně poslední Tříhlav, který patří trojí tváří. Tohle dílo je tak trochu tricky, jak by řekl vedoucí naší laboratoře. Ať už ho cvičíte, jak chcete dlouho, nikdy si nejste úplně jistí. Dobře vím, že právě na tohle budu v prosinci nostalgicky vzpomínat, až se ke kostelní klenbě postopadesáté ponese "Hej, mistře!"
Při představě, jak budeme před panem kardinálem provolávat věčnou slávu bohům všem, pociťuji lehce zvrácenou radost. I o tento zážitek jsem však připravena. Duka už od prvních tónů spí, jako když ho do vody hodí. Neprobudí ho Svantovít, Perun, Tříhlav a dokonce ani Hospodine, pomiluj ny. Bohové nejspíš nemají smysl pro humor.
Občas mi pohled zabloudí směrem k přítomným panovníkům. Docházím k závěru, že vládnutí je zřejmě velmi náročné a skličující zaměstnání. Nebo je třeba relaxovat obličejové svaly do té doby, než se zase objeví novináři a fotografové. Nebo zpíváme tak strašně, že tito pánové již přemýšlejí, kterého otorinolaryngologa si nechají zavolat. Jak jinak by se totiž daly vysvětlit ty zachmuřené grimasy, jež smíme v celé své kráse během této půlhodiny pozorovat?
Trombonista je má odvěká platonická láska. Co na tom, že vypadá jako myš. Nikdy se na člověka nezapomene usmát. A úsměv, zvlášť tady na Hradě, má cenu zlata.

Kolik altistek je potřeba k výměně žárovky?
Všechny. Jedna vyleze na židli a ostatní si stěžují, jak strašně vysoko to je. 

Paměť je strašně nespolehlivý zdroj informací. Kdyby na naši planetu přiletěli mimozemšťané a s její pomocí prováděli výzkum lidských emocí, pravděpodobně by usoudili, že většina lidí během života prožívá téměř konstantní štěstí, přerušené jen krátkými neutrálními úseky.
Zatímco Svatava zpívá svou árii - jak příznačné, že zrovna ji doprovází harfa! (také Svatava musí mít vždycky něco extra) - vzpomínám na loňský koncert s hudbou pro sebevrahy, který proběhl jen o pár metrů dál. Vzpomínám, jak se mi tam do lebky zabudovalo neviditelné sluchátko, jež zajišťovalo hudební doprovod pro následujících pár hodin. Žádný dramatický motiv, který by se hodil k podkresu dalších událostí možná poněkud lépe - nýbrž harfový kolovrátek, naznačující snad to, že některé věci je prostě třeba nechat doběhnout do konce.
Občas se mi stýská po loňském jaru.
Jenomže květy ze sakury dávno shnily.

Proč chodí houslisti neradi na hřbitov?
Protože je tam příliš mnoho křížků.

Použitá hudba / playlist / k poslechu - případně i tanci:
Svaté jitro jest

2 komentáře:

  1. Ani pivní Rybovka jim nezacukala koutky? Ty dráma kolem bych snad ještě pochopila... :D

    Kolik psychologů je potřeba k výměně žárovky?
    Jen jeden. Ale žárovka se musí chtít nechat vyměnit.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Pivní Rybovku jsme přeci nezpívali, jenom bylo ve článku toto dílo zmíněné. Ale vzhledem k tomu, že původní verzi bytostně nesnáším, navrhla jsem k poslechu něco trochu milejšího.

      Vymazat