sobota 7. března 2015

Historia plantarum

Z pozdně únorových šedivých dní vyrostly zářivě žluté talovíny. Mám tyhle kytičky ráda, protože jsou první předzvěstí jara. První předzvěstí toho, že lepší časy právě přicházejí.

Když lásce vezmete naději, je to, jako když vytáhnete květinu z vázy. V nejlepším případě se z ní stane vysušený exponát, který budete donekonečna oprašovat ve svém muzeu vzpomínek. V těch ostatních ji můžete směrovat zrovna do odpadkového koše.

Věty „Nikdy na tebe nezapomenu.“ a „Vždy tě budu milovat.“ jsou nevědomou lží. Samozřejmě že zapomenete. Samozřejmě že přestanete milovat. A možná dříve, než vám to bude milé.

Občas to ještě strašně bolí. Ale spíš proto, že jsem sama, než že on není se mnou. Občas ještě po večerech brečím, ale spíš proto, že cítím prázdnotu svých dní, než že bych je chtěla prožít jedině s ním. Občas se mu ještě toužím zavolat nebo napsat, ale to jen proto, že on je pořád ještě metodou první volby na zaplnění té prázdnoty. Většinou už prostě necítím nic. Z té lhostejnosti mám strach. A cítím se kvůli ní poněkud provinile.

Myslela jsem, že má láska je nekonečná. Ta románová, co trvá po celý život. Ale byla to jen obyčejná člověčí láska. Ani jeden z nás už ji totiž nechce zachovat neobyčejnou.

Vím, že tohle je ten zázrak, na nějž jsem čekala. A přesto je mi to líto. Strašně, strašně moc líto. Protože ztratit svou lásku znamená nechat odejít velmi podstatný kus sebe sama. Je to ještě těžší než nechat odejít člověka, kterého jste milovali.

Nejnezvladatelnějším dnem jsou středy. Sotva dozpíváme poslední takty Magnificatu, jehož text velmi nerada vyslovuji, ze všech stran mě obalí dusivá melancholie. Snad proto, že ještě minulé jaro patřily středeční večery smíchu a tanečním střevíčkům. (A střevíčník pantoflíček je název, který dovede rozesmívat sedmileté dívenky celou půlhodinu.) Nyní odjíždím tramvají, místo autobusem, protože jsem to pokazila. Vezou mě na hanbu.

Poučení z příběhu zní: Za žádných okolností se dobrovolně neobracejte zády k ničemu, co vám někdy zachraňovalo život, ačkoliv se vám zdá, že už to nepotřebujete. Nikdy totiž nevíte, kdy se vám začne k smrti stýskat. A co budete dělat potom?

„Po něčem toužit jest již důvod k žití.“ Takový je nápis na stěně v Národní galerii, citát od Jaroslava Vrchlického, velmi pravdivá slova – a vysvětlení toho, proč nyní na ulici vyhlížím žluté bundy místo šedivých kabátů.

Ten kvítek talovínu, co tak náhle vyrašil blízko mě, pozoruji jen opatrně, skrz prsty, ačkoliv by stačilo trochu natáhnout ruku a ta krása by proudila až ke mně. Přímo k mému srdci. Ale vím, jak špatně se květinám v mé péči daří. Tak se prostě jenom dívám.

Jenomže co když ten květ vyrostl právě pro mě?

A sezóna talovínů už má na kahánku...


4 komentáře:

  1. Lásky jsou sedmikrásky, nesmíš dopustit jejich ztráty. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ó, děkuji ti za tvou cennou radu! Jsem hloupá, že mě to samotnou nenapadlo. Příště se tím budu pochopitelně řídit - a všechno jistě dobře dopadne. (Jen už to nebude s tím, který mi jako první dal květinu z lásky.)

      Vymazat
  2. "Samozřejmě že zapomenete. Samozřejmě že přestanete milovat."
    Pořád se bráním tomu, že by to mohla být pravda. Ať už na mě ta možnost dýchá z Norského dřeva nebo z tvých slov... svým způsobem mě děsí. Že bych mohl zapomenout.

    Mám rád i ty vysušené exponáty z muzea vzpomínek.

    (Jinak děkuji, uvedla jsi mě do nálady na Radiohead :) )

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nezapomeneš. Ale zbudou jen torza rozhovorů, myšlenek a především citů. Ty si všechny oblečou stejnokroj z nostalgie a budou téměř jeden jako druhý. Je to pak strašně smutný pohled, když víš, že to pozůstatek něčeho, co ještě nedávno bylo tak "k zbláznění živé".
      Já mám zrovna Radiohead párty. Měl bys poděkovat spíše may-fowl, ta to má celé na svědomí.

      Vymazat