Help me if you can, I'm feeling down

…aneb 10 alb, která mi pomohla přežít.

Více než pět a půl tisíce poslechů od Nového roku. Taková je statistika na mém profilu na last.fm a důkaz toho, že se dá zvládnout i to, co považujete za nemožné. Myslela jsem, že nevydržím bez svého milého ani den, že mě to zabije – ale dny přicházely a odcházely a nic takového se nestalo. A skladeb, co jsem slyšela, přibývat nepřestalo.
Hudba je mou malou, soukromou kronikou přežívání.

Protože tato medikace na zlomené srdce fungovala alespoň v rámci možností dobře, rozhodla jsem se o ni podělit s vámi, skrovným čtenářstvem tohoto blogu, abyste v případě nouze věděli, po čem sáhnout. Pravděpodobnost shody hudebních vkusů je sice mizivá (až na may, pochopitelně, která má většinu hudebních tipů na svědomí – tímto jí za to mnohokrát děkuji), ale třeba…
A možná i mně jednou přijde vhod touto kronikou zalistovat.

Předem upozorňuji, že o muzice nevím téměř nic. Pokud čekáte sofistikovanou a údernou recenzi deseti hudebních počinů, jděte prosím o dům dál, neboť v takovém případě se tu nedozvíte nic nového. Tady se totiž vyprávějí příběhy. 

1. Elliott Smith – XO
Tím to všechno začalo. Tři dny po rozchodu mi ve zprávách na facebooku přistál odkaz na Waltz #1. „Písnička pro tebe na dobrou noc,“ napsala tehdy may. „Protože s někým musím sdílet, jak moc super to je.“ Elliotta Smithe jsem si oblíbila, stejně jako poslouchání písniček na dobrou noc, dobré ráno, dobré poledne a celý den.

2. Of Monsters and Men – My Head Is an Animal

Když jsem se plácala v moři zoufalství a netušila, jestli se někdy dostanu na břeh, vyžívala jsem se v tklivých melodiích a všechno byť i jen vzdáleně poznamenané veselím mě nebetyčně rozčilovalo. Písničky od Of Monsters and Men byly asi jediné pozitivně laděné, které jsem dokázala snést – a které mi poskytly první záchranný kruh proti sebedestruktivnímu klesání hlouběji a hlouběji do smutku.
Jeden z playlistů na Deezeru se jmenuje Eyes on Iceland. A jedna z prvních užitečných informací, co jsem se za svůj život naučila o Islandu, je ta, že když je moc zle, pořád ještě zbývá islandská hudba.

3. Cirkus Cermaque – Divozemí

S oblibou říkám, že Divozemí je jediná věc, co jsem zatím objevila v laboratoři. Čekala jsem, až doběhne elektroforéza a snažila se mezitím učit na zkoušku z imunologie. Nějaký bídák si tam dovolil pouštět hudbu a ještě k tomu českou, ačkoliv já jsem se tolik potřebovala soustředit. Nakonec jsem boj se všemi vývojovými stádii B-buněk vzdala a zaposlouchala se do textů, které mě tak rušily. A věděla jsem, že je musím slyšet ještě jednou, ještě mnohokrát. Ihned po zkoušce jsem se vydala do knihovny, abych si půjčila tohle cédéčko, které nebylo nikde jinde k sehnání. Netušila jsem ovšem, že sklad zavírají o čtvrt hodiny dříve než samotnou knihovnu. Nestihla jsem to asi o minutu. Paní v hudebninách mi oznámila, že musím přijít jindy, že už mají vypnutý vyhledávací systém. Když viděla můj nešťastný výraz, zeptala se: „Jak se to cédéčko jmenuje? Zkusím vám ho najít.“
Nejspíš vůbec netuší, kolik to pro mě znamenalo.

4. Radiohead – In Rainbows
Radiohead jsem si pustila opět na doporučení od may. Bylo to to nejlepší doporučení, v podobě písničky How To Disappear Completely. Dál už jsem pátrala sama. In Rainbows mě proto provázelo mou strastiplnou cestou téměř od začátku. A byl to schopný průvodce – nezabloudila jsem nikam, odkud by se ještě nedalo vrátit.

5. Björk – Vulnicura

Recenzi na tohle album jsem si přečetla na jednom blogu (ano, přiznám se bez mučení – u may). Od Björk jsem už pár písniček slyšela a byla toho názoru, že na něco takového zkrátka nejsou mé uši stavěné. Když jsem si ale přeložila název Vulnicura a uvědomila si, že přece jen i já potřebuji nějaké ty rány vyléčit, dala jsem Björk druhou šanci. Vyplatilo se to. Je to hudba, na kterou si musíte zvyknout, to ano. Ale když se vám to podaří, budete se k ní rádi vracet.

6. The Beatles – Please Please Me
Písničky od Beatles mají v sobě něco překvapivě konejšivého. (Přirovnala bych to k citrátovému cyklu, který mi vždy dodává pocit, že aspoň něco je na tom světě ještě v pořádku – jenže nejspíš bych se nesetkala s pochopením.) Poslouchala jsem je už dřív, když jsem byla v zajetí úzkostných stavů a strachu z budoucnosti. Jsou tak důvěrně známé, zároveň je však nemám propojené s žádným konkrétním člověkem ani situací – bylo to jako vrátit se domů, aniž bych se musela obávat, že na mě ze skříně vypadne kostlivec.

7. Regina Spektor – What We Saw from the Cheap Seats
Regina Spektor byla pozůstatkem po mém milém – jednalo se hned po Františku Halasovi o druhé jméno, které jsem kvůli němu kdysi zadala do vyhledávače. Správně bych měla tyhle písničky uzavřít do nějaké imaginární krabice na dobu neurčitou a poslouchat něco jiného, co s ním není nijak spojené, jenže nakonec jsem neodolala. A nejspíš to byl důležitý předstupeň k tomu, abych dokázala bez hysterických záchvatů nakupovat v Tescu nebo sejít těch několik schodů na Střelecký ostrov.

 

 
8. Seabear – The Ghost That Carried Us Away

Skupinu Seabear se mi snažil neustále tvrdošíjně vnutit Deezer – a já jsem pořád odmítala. Až jednou jsem se nechala přemluvit - a dobře jsem udělala. Je to hudba, která vás jemně, nenásilně přiměje věřit, že bude zase dobře. A The Ghost That Carried Us Away se později stal soundtrackem k mému mlácení hlavou o stůl kvůli událostem, které se jen tak dějí – a se kterými si moc nevím rady. Asi navždy zůstane spojený s hysterickým hihňáním, třepáním ručičkama a touhou křičet „Uáááááá!“ Ale oproti horám posmrkaných kapesníků je to docela příjemná změna.

9. The Cure – Wish

Tohle album na tento seznam ve skutečnosti vůbec nepatří – nejenže jsem ho poprvé slyšela až nedávno, když už bylo téměř po všem, ale navíc mi ani trochu nepomáhá. Kdykoliv si ho pustím, opět se ponořím do hlubin depresivních nálad a něco mi drží hlavu pod hladinou, dokud se nezačnu topit v kondenzované bezútěšnosti. Ale zároveň cítím, že je velmi podstatnou součástí příběhu, jedním z důležitých dílků do skládačky, který se z nějakých důvodů prostě jen někde pozdržel. Bez něj by mé vyprávění nebylo kompletní. Netuším proč.

10. of Montreal – Aureate Gloom
Kapela of Montreal má na mém přežití značný podíl. Nechci říct většinový, ale možná by to ani nebyla tak moc velká nadsázka. Jejich album Aureate Gloom se ke mně dostalo přesně v den, kdy toho bylo opravdu zapotřebí. Nadšeně jsem otevřela tuhle krabičku poslední záchrany a ta mě nezklamala. V textech se raději moc nevrtám, ve strachu, co bych mohla objevit – má angličtina na pochopení mnoha z nich stejně nestačí – ale některé melodie účinně přikládají ruku k dílu při odklízení sutin, co zbyly v mé duši. A překvapivě samy začínají vytvářet něco nového, nečekaného, snad základy pro nějakou novou stavbu...