"Ani jeden z vás o tom nechce mluvit? To je tedy velký slon na relativně malém dvorku..."
Pro vědeckou přesnost údaje bych slovo slon zaměnila spíš za slovo mamut. Ale jinak to sedí.
Jsme tam, kde jsme byli. A zároveň nejsme.
Je
to, jako když se člověk vrátí z poloviny mostu na ten břeh řeky, odkud
přišel. Nedostal se nikam dál, ale přesto není stejný jako na začátku.
Změnila ho cesta. Přemýšlí se o hodně líp, když nestojíte úplně na pevné
zemi.
A tak už vím. Jsem si jistá.
'Yes,'
thought Levin, 'this now is life, this is happiness! Speak to her now?
But that's just why I'm afraid to speak - because I'm happy now, happy
in hope, anyway.... And then?.... '
Všichni
víme, jak to dopadlo. Možná měl zůstat šťastný, dokud to šlo. Nebo je
potřeba znát pravdu i za cenu neštěstí? (Aneb odvěká otázka - červená,
či modrá pilulka?)
A snad ani
já jsem neměla zkoušet otvírat krabici s kočkou. To bych nikdy
nezjistila, že v ní žádná kočka není. Že možná nikdy neexistovala ani ta
krabice. Že jsem už zapomněla, že to celé měl být pouze myšlenkový experiment.
"Proč jsi přišla, Éowyn?"
"Ty nevíš?"
"Miluješ jen stín a myšlenku. Nemůžu ti dát to, co hledáš."
Ale
stejně se nejvíc napláču kvůli tobě, břízo. Ty pláčeš taky. Pomalu, ale
přece. A až budeš mít všechny slzy napadané u kořenů, pak budu vědět,
že je konec.
Konec trápení.
Žádné komentáře:
Okomentovat