čtvrtek 23. dubna 2015

Sicut erat in principio

Mám pocit, jako by mi v puse něco shnilo, a silné podezření, že to byla minimálně jedna z mých mandlí. Po deseti dnech, kdy to v mém krku vypadá stejně puntíkatě jako na klobouku muchomůrky, by se možná slušelo jít k doktorovi. Ale trochu se bojím, že by mi řekl: „Slečno, vy už zahníváte celá.“
I když na stanovení takové diagnózy asi ani nemusíte být lékař. Stačilo by vám podívat se mi pořádně do očí.

Za posledního půl roku jsem pravděpodobně udělala více věcí, co si nedokážu odpustit, než za celý svůj život předtím dohromady. Tato skutečnost se přede mnou vynořovala jako mozaika, jak se postupně skládaly střípky pocházející z různých situací.
Jako když pan Optimista mluvil o tom, jak krásné by bylo jet spolu na dva týdny k moři, a já v odpověď na to nedokázala říct ani slovo.
Nebo když jsem poprvé písemně formulovala to, co od našeho vztahu vlastně čekám.
Nebo když jsem ho poprvé označila jako svého přítele a potom si málem za tu nepravdu ukousla jazyk.
Nebo když on označil skladbu, kterou bude hrát orchestr na zítřejším koncertě, za hudbu, co by si pustil k vlastní sebevraždě.
Nebo když jsem hystericky ječela na vlastní rodiče, že je nenávidím, protože kvůli nim odešel jediný, kterého jsem milovala.

Vždycky jsem se snažila žít čestně. Výsledky byly všelijaké, ale byla tam i ta snaha.
Poslední dobou jsem se neustále omlouvala tím, že bojuji o život a k záchraně života přeci mohu použít téměř všechny prostředky.
Jenomže pak se mi ze sebe udělalo zle. Nastala otrava vlastním jedem.

Musím dát všechno zase nějak do pořádku. Netuším, jak. A teď je na to nejméně vhodná doba. Ale už to nesnese odkladu.

„A kdybych měl nějaký depresivní sklony, což je dost nepravděpodobný, tak mi dáš pusu, obejmeme se a všechno bude dobrý.“
A co když nebude?


sobota 18. dubna 2015

Výlet do jiné galaxie

Jamile někomu jednou usnete v náručí, už vás bude držet navždy, možná trochu příliš pevně, aby vyzískal poslední zbytky vašeho dechu a aby vás donutil svléknout i kůži, kdybyste se přesto přese všechno rozhodli odejít. Byli jsme v bytě s ozvěnou a ve zdi plavaly plyšové ryby a černá díra polykala lidi jako želé bonbony a nás taky něco spolklo. Nebylo by lepší s tím přestat? zeptala jsem se a on se jen usmál a řekl ne. A já jsem mu šacovala kapsy a kradla jsem a kradla, co se dalo, ale v mých kapsách bylo pořád stejně prázdno. Myslela jsem na loučení a on zase na to, jaké by to bylo jet spolu na čtrnáct dní k moři, kde by nás pohltila ještě navíc voda, a jak by se nám spolu dobře stonalo, kdybychom leželi jako lžičky a těmi lžičkami si navzájem servírovali sladké lži. Nápisy na ponožkách předvídaly budoucnost a já bych měla doufat, že na tajemnou třetí ponožku nikdy nedojde, jenomže jsem řekla tak třeba příště a v tu chvíli jsem tomu i věřila. A pak už jsem jen povídala tak, jak povídám vždycky před spaním, a mluvila o zkumavkách se životními šoky, které nosím pořád při sobě zamražené na mínus osmdesát stupňů, aby byly jako čerstvé pokaždé, když je potřebuji. A on řekl ty seš taky dobrej magor a myslel to jako kompliment.

A až vyrostete, děti...

Téma: Totální anarchie
Fandom: Originální

Toho dne nastal ve školce příšerný zmatek.
L. a V. se přetahovali o O. s K. a P., protože dohromady s ním měli poněkud násilnické sklony.
O. si zase stěžovalo, že ho K. neustále předbíhá a tím všechno ničí.
E. a S. se odmítali bavit s X., neboť jim připadalo, že se chová příliš dospěle. Raději si šli hrát s N. na to, že nejsou skuteční.
W. metalo všemi směry kostky stavebnice. S ním si totiž nikdo hrát nechtěl a samo se sebou, byť ve třech kopiích, se nudilo.
Paní učitelka Písařová zvolala zoufale: „Zpátky do abecedy, děti! Začneme znovu.“

A/N: Drabble vytvořené v rámci DMD na www.sosaci.net/dmd
(Po dlouhé době zase jedno, které se mi nezdá býti důkazem totálního úpadku mých literárních schopností.)

sobota 11. dubna 2015

Scabiosa ochroleuca

Během dne jsem dvakrát projela všechny nové stanice metra.
Vpodvečer jsem poprvé ochutnala sushi. Nechala jsem se krmit hůlkami, jako bych byla malé děcko.
A pak nastal večer.

Leželi jsme na ostrově a osvětlené město se obrátilo vzhůru nohama. Zpovzdálí zněla písnička od Beatles. A ve vzduchu bylo cítit léto.
„Je pro mě strašně těžké tomu uvěřit. Myslela jsem, že už napořád bude zima.“
Pod lavičkou jsem našla dvoukorunu.
„Víš vůbec, kolik je hodin?“
„Čtvrt na tolik, že ještě nepůjdeš.“
Snažila jsem se mu vysvětlit, že musím odejít. A že bych měla odejít napořád.
„Naštěstí se většinou nedělá to, co by se mělo.“

Když přemýšlím nad posledními týdny, neumím si přesně vybavit tu chvíli, kdy jsem se chytila do pasti.
Možná toho večera, kdy jsem slyšela písničku o atomové včele a Rudiše předčítajícího povídku ze sauny. Nebo už o pár dní dříve, v bytě s ozvěnou.
Nevím, kdy přesně se to stalo. To něco, co mi tak zkomplikovalo plánovaný útěk.
Ale to, že se to stalo, jsem si uvědomila ve čtvrtek ve 22:07.
Zase jsem se zamotala do vlastních sítí. I když o tom mluvím, neodejdu. Musím prožít celý příběh, protože už začal.
A já si toho ani nevšimla.

„Vím, že dívky normálně chlapcům květiny nenosí, ale tahle je speciální.“
Podávám mu oschlý pozůstatek něčeho, co ještě dopoledne bylo poměrně pěkným zástupcem stepní flóry.
„Oba jsme rostliny. Jeden latinsky, druhý česky. Jeden podle jména, druhý podle příjmení.“
Co jsem tím vlastně chtěla dokázat?
Že patříme k sobě?
Nebo naopak, že k sobě nepatříme? Rozrazil rezekvítek by se přeci nikdy neusadil na slunné straně suťového kopce. Bylo by mu mnohem lépe s mákem pochybným ve škarpě u silnice. Jenže ten už zapustil kořeny jinde, hned vedle žluté brukvovité rostliny jménem Barbarea vulgaris, jejichž oblíbená prostředí jsou daleko kompatibilnější.
Jak krásně bude za léta polním plevelům!
A já se budu smažit v pekle slunečního svitu, neboť porostu někde, kam nepatřím.
Škoda, že rostliny nemají nohy. 
Jak někde zakoření, už neutečou.


pondělí 6. dubna 2015

"Přesto hvězdy už zas jsou..."

Chodit domů k osobě opačného pohlaví, která je zrovna v bytě sama. Všichni víme, kam takové jednání vede. Kam povede.
A mně je to jedno. Necítím se provinile. Necítím se nijak.
Necítím nic, ani když žertuje o tom, že si mě tam nechá a zavře mě ve sklepě, kde se budu živit zavařeninou a popíjet k tomu víno. Nebojím se, nejsem pobavená. A tak prostě předstírám nedefinovatelnou emoci.
„Vůbec nevím, co to znamená, když se na mě takhle díváš.“

Vítejte v bytě pana Nepřekonatelného Optimisty.
V bytě, kde najdete na jedné stěně více vypínačů než normálně v celém domě.
V bytě, kde mají všechno nádobí ze stejného servisu.
V bytě, který ve mně vzbuzuje pokušení neustále houkat na ozvěnu.

Seznamte se s tím, kdo je tu doma.
S člověkem, který dokáže svou nejdepresivnější myšlenku vystihnout jednou větou.
S člověkem, který nejspíš ani nemá duši, protože se mu dávno rozpadla na sérii chemických pochodů.
S člověkem, který vás jedním pohledem dokáže přesvědčit o tom, že je všechno úplně v pořádku.

Jak moc se tahle realita liší od reality loňské velikonoční neděle…

Po filmu, jenž nenechává mé noční můry tak v klidu, jak se zdá, šplháme po žebříku vysoko nad město.
Pod námi se do široka táhne osvětlená noční Praha. Je neobvyklé ticho.
Nad hlavami se nám mihotají hvězdy.
„To nejsou hvězdy, ale nějaké satelity. Hvězdy neblikají.“
„To mi chceš říci, že celý život sleduju satelity místo hvězd?“
„A čemu to vadí? Hlavně, že jsi z toho měla radost, ne?“
Musím s ním souhlasit. Mám pocit, že se se dotkl nějaké podstatné skutečnosti mého života.
„Podívej,“ ukáže rukou někam k Žižkovské věži. „Tam jsou taky hvězdičky. A jak krásně červeně blikají.“
Skoro bych se nechala přesvědčit, že jsem se mýlila. Nakonec se ukáže, že jsem měla pravdu já.
Možná ještě není úplně pozdě začít věřit na hvězdy.

„Měl bys přede mnou utéct.“
„Proč? To si snad musím rozhodnout sám.“
„Bojím se, že tě stáhnu někam k sobě do hlubin.“
„Neboj, já se nenechám.“
Vím, že to není lež. Vím, že bude mít dost sil na to, aby odešel. Kdykoliv. A nevím, jestli se z tohoto objevu mám radovat, nebo mít strach, že jednou odejde doopravdy.
Jedno je ale jisté. Hrajeme jako rovnocenní hráči. Přeci jen je to fair play.

„Kdykoliv řekneš nevím, tak tě polechtám.“ Ihned provede názornou ukázku.
„V tom případě se dnes vidíme naposledy.“
„To ti nepomůže. Vím, kde bydlíš.“
„To za mnou budeš jezdit jenom proto, abys mě lechtal?“
„Ne. Abych tě viděl.“

„Když já tohle asi neumím.“
To je další věc, kterou by ses o mně měl dozvědět. Fyzický svět mě poněkud děsí. A pro tebe ani žádný jiný neexistuje.
Možná je to dobře. Možná opravdu budeš moci fungovat jako můj maják, který mě z imaginárních vod zoufalství dovede bezpečně na pevnou zem.

„Tak tě to budu muset naučit. Byla by škoda, abys o něco takového přišla.“
Je fajn, že to bereš takhle.
 
Dokud mě drží, příšery se drží stranou. Skoro jako by ani neexistovaly. Možná je to nějaká kompetitivní inhibice, když už se máme vyjadřovat vědecky.
Ale vím, co se stane, jakmile se rozloučíme. Ten obraz spokojenosti se roztříští na miliony střepů, které se do mě budou bolestivě zakusovat.
Nemůže však se mnou být pořád. To je jisté.

I léky proti šílenství se musí dávkovat s rozvahou.