pátek 8. srpna 2014

Slaďárny

Rodiče svým dětem často říkají: "Nehraj si s jídlem!" Já si ovšem nepamatuji, že by mi to kdo kdy řekl. Možná to je proto, že jsem nikdy takovou potřebu neměla - nebo, a to je pravděpodobnější, si moje maminka hrála se mnou. Doteď vzpomínám na svou oblíbenou svačinku, takzvanou "kytku piškotovku", kterou mi připravovala. Do mističky (nejčastěji do skleněné, takové se vzorem, vůbec nevím, kde je jim konec...) nalila jogurt a kolem dokola naskládala piškoty jako okvětní plátky. Nejraději jsem měla, když piškoty zrovna došly - jogurt byl pak navíc posypaný tou drtí, která vždycky zbude na dně sáčku...
Poslední dobou mě to hraní si s jídlem (zase?) začalo bavit. O Vánocích jsem z lineckého těsta napekla místo tradičních kytiček a hvězdiček velmi početnou zoologickou. Vlastně zase po vzoru mamky. Ta, když ještě pekla cukroví, se snažila vytvořit z každého kousku malé umělecké dílo.
Také jsem se vrhla na dorty. Cukářka ze mě samozřejmě nikdy nebude a když občas objevím na internetu stránky plné nádherně ozdobených dortů, jen tiše závidím. Vloni jsem prvně navštívila prodejnu zaměřenou čistě na pečení a zůstala jsem zírat. O polovině věcí jsem vůbec netušila, k čemu se dají použít. A pak jsem vyrobila svůj první, a vlastně i zatím poslední, dvoupatrový dort. Přes rok jsem kvůli nedostatku času žádný neupekla, ale teď v létě to byly dva - a během příštího týdne se chystám na třetí.

Toto je dort, který jsem pekla na oslavu mé kamarádky a též bloggerky May. Schválně, kdo víte, co je tam za písničku? Nenechte se zmást, nejsou tam nádechy, mezery mezi frázemi ani závěrečná dvojitá čára. Byla jsem za to právem kritizována jedním účastníkem oslavy, ale sem si toho vědoma. Bohužel se mi tam však takovéto legrace už nevešly. Příště si seženu větší krabici, nebo menší lentilky.

Tento byl zase pro strejdu k šedesátinám. Vzor jsem objevila na internetu, bohužel jsem však neznala postup zdobení, takže jsem musela poněkud experimentovat a nepovedlo se to, jak jsem očekávala. Teď už jsem však moudřejší a vím, že je ozdobit takhle dort je rychlé a jednoduché - na korpus doprostřed se kápne tmavá čokoládová poleva, kolem se vytvoří kroužek bílou polevou, kolem nich zase tmavou a takto se pokračuje až k okraji dortu. Pak se vezme párátko a protáhne se polevou jednou od středu, pak ke středu a takto po obvodu celého dortu. Dovedu si představit takovéto zdobení i na dortu čtvrecovém či obdélníkovém (nebo nějakém perníku). To by se polevami vytvořily jen vodorovné pruhy. Asi to někdy také vyzkouším.

Poslední, co jsem zatím zdobila, byly muffiny pro mého milého, který má k hmyzu vztah poněkud záporný. Nedávno jsem mu zrovna musela po telefonu poskytovat psychickou podporu, když doma odchytával jakéhosi "nechutného černého brouka s pohyblivým zadečkem". (A tak už máme rozdělené role na dobu, až budeme jednou bydlet spolu - já se budu starat o odnášení hmyzů i pavouků, on zase o dojídání zákusků s nadbytkem máslového krému.) Po přečtení jakéhosi článku o nově otevřené restauraci, kde se mimo jiné  špagety s omáčkou z moučných červů nebo právě muffiny ozdobené hmyzem, jsem dostala tento nápad. Opět jsem navštívila cukrářské potřeby a už o kousíček chytřejší jsem zakoupila jedlý fix. Původně jsem plánovala jen samé kobylky, takové ty krásně zelené. Bohužel však zelený marcipán neměli, a tak jsem se musela spokojit se žlutým. Nakonec se to však hodilo. Mohla jsem vytvořit více druhů a zabalit je vždy i s popisem - příslušným latinským názvem...

Můj milý se však napálit nenechal. Řekl jen: "To bys neudělala.", odvážně otevřel balíček a už hleděl na pavouky, nikoliv skutečné, ale marcipánové.


neděle 13. července 2014

"To není marihuana, to je jitrocel."

Letošní tábor jsem vyhodnotila jako jedno velké pedagogické selhání - a doopravdy přemýšlím o tom, zda si ještě smím dovolit v práci s dětmi pokračovat. Přesto však přinesl i spoustu milých a úsměvných momentů, které jsem si v průběhu týdne pečlivě zapisovala.

Tak třeba tahle krásná ukázka dětské logiky aneb co prohlásil Eda o panáčcích na semaforu: "Zelenka trvá kratší dobu než červenka, protože zelenka tiká rychleji."
V jeho podání jsme měli dokonce lekci z lingvistiky... "Víš, jak se řekne chlap, co je holčičí? Chlapka."
...a také z etikety - při vystupování z metra zavolal zpět do prázdného vagonu: "Děkujeme za svezení Edy. Na shledanou!"

Objevily se i výroky filosofického rázu, například ten Dominičin v debatě o tom, zda pastýřka ze scénky byla skutečná, nebo jen převlečená. "Já si myslím, že to dřív byla legenda, která se ale už stala pravdou."

Něco bylo prostě jenom legrační. Třeba to, co řekl Jonáš, když zvedl sluchátko takového toho domácího telefonku, co vede k brace: "Poslechni si to, je tam moře!"
Nebo Martinka, když nám ukazovala svůj obrázek do soutěže o nejlepší nakreslené strašidlo. "Tady je moje nejhezčí strašidlo. Je to moje máma."

A na konec ještě jeden roztomilý rozhovor. Objevila jsem Tomáše s Jonášem, jak se schovávají v rohu za věšákem. Zeptala jsem se, co tam dělají.
Tomáš: "My jsme tady ve vězení."
Já: "A co jste udělali, že jste ve vězení?"
Tomáš: "Kradli jsme."
Já: "A co jste ukradli?"
Jonáš: "Peníze."
Tomáš: "Já jsem ukradl peníze Jonášovi."
Jonáš: "A já jsem si je ukradl zase zpátky. Takže teď musíme být ve vězení oba."

pondělí 7. července 2014

Maja, Lisa, Ilia a my ostatní

Pod hladinou je ticho; voda umlčí i ty nejuřvanější turistické lodě.
(Asi tento objev použiji i doma. V čase největších hádek si prostě napustím vanu a zalezu si do ní se šnorchlem a potápěčskou maskou. Vidíte, jak je naše škola praktická?)
Tak si v tom tichu plavu mezi útesy a najednou uslyším praskání. Nejdřív sem tam cvaknutí, brzy však rachot jako z kulometu. Ta-ta-ta-ta-ta!
"Aha, to má Eustachova trubice, zase protestuje!" pomyslím si. "No počkej, já tě to odnaučím!" A plavu dál.
O den později jsem však vyvedena z omylu. Mé ucho je v tom tentokrát nevinně. Za všechno může Pistolník Zubonoh (neumělý překlad názvu Alpheus dentipes), který se rozhodl uspořádat si podvodní (a vlastně též podvodný) koncert.

Z omylu jsem za těch čtrnáct dní ostatně vyvedena mnohokrát. Dalším z nich je to, že se mohu snadno naučit správně šnorchlovat. Chyba lávky, jsem antitalent! Zatímco ostatní se po týdnu zvládají ponořit do pěti metrů, já teprve přicházím na to, jak plavat s ploutvemi, aby k něčemu byly. A i potom mi přezdívají Kolesový parník. Že prý kolem sebe moc cákám.
Ale co - stejně největší objevy přinášejí potápěči z větších hloubek. Například mého oblíbeného Kraba Plyšáka, alias Jsem kámen-jsem kámen-jsem kámen-(ale lakuji si nehty!).


Korýši jsou pro mě vlastně vůbec nejoblíbenější tamní skupina, ač mám vytvářet seznam ostnokožců, kteří se tam vyskytli. Jenže ti jsou kromě punkové ježovky s čírem na hlavě zajímaví pouze průměrně. Zato třeba takový listorožec, to je paráda.


A tak se stane, že za celou dobu pobytu na Brači neulovím jediného mořského živočicha. Nebo alespoň ne takového, kterého bychom předtím už neviděli. Vedoucí nám jednou za pár dní vynadají do lenochů, že všechno necháváme na nich, už se z toho stává docela folklór - jenomže motivace chybí, neboť Kolesový parník je nešika.
Později zvolím taktiku netrápit se tím a pouze se kochat krásami podmořského světa. Noční šnorchlování je k tomu ideální. Pozoruji ryby v transu, které se jen tak vznáší ve vodním sloupci, a přemýšlím, jestli se jím také zdají sny. Na dně jsou zase natažené choboty rypohlavců, poněkud bizarních červů, co by klidně mohli vystupovat jako hlavní postava nějakého katastrofického sci-fi. O kus dál objevím pod útesem ropušnici, královnu zlých ryb. Před pár dny jsme ji měli v akváriu a dostali radu, co máme dělat, kdyby nám náhodou chtěla potřást rukou pomocí své ostré ploutve. Přemítám, zda bych dokázala v tom šoku dostatečně rychle vylézt z vody a utíkat si pro první pomoc, totiž pro fén. Ještě chvíli se na sebe díváme, protože ropušničí oko, to je pohled do odděleného vesmíru. Pak raději odplouvám.


Zato na suchozemských výletech se snažím o to víc (nebo se alespoň snažím předstírat, že se snažím). Takže objevím prvního štíra, stonohu a malé černé vdovátko, samé přátelské tvory. Dokonce si později jednoho z nich odvážím domů. Proto mám teď tu čest představit vám svého nového domácího mazlíčka... Samička druhu Euscorpius flavicaudis, zatím beze jména. (Případné návrhy, jak jí mám říkat, prosím do komentářů. Je třeba jednat rychle, neboť je to živočich značně krátkověký, a já jsem bez nápadu!)


Úžasných objevů se mi vlastně podaří vícero. Tak například zjišťuji, že žena docenta Colomba skutečně existuje. Úplně tedy padne má hypotéza, že je to pouze figurína v neoprenu, která má sloužit jako měřítko na podmořských fotkách. Kdyby se jmenovala Eva, asi nahradím tuto hypotézu jinou, zbrusu novou - že je skutečně stvořená z jeho žebra, neboť jsou si až podezřele podobní.

Dalším neskutečně překvapivým zjištěním je, že pan Galium (jehož přezdívku jsem po silvestrovské oslavě vytvořila podle jedné nepříjemné vlastnosti rostliny Galium apparine a která by mu jistě jako biologovi příliš nezalichotila) je vlastně poměrně milá osoba, pakliže se nachází ve stavu střízlivém, a často i s velmi dobrými nápady. Tak třeba s učením se latinských názvů k zápočtu pomocí pantomimy nejspíš přišel on. Ono totiž těch snadno zapamatovatelných bylo málo - a těch, k nimž se dala vymyslet nějaká smysluplná mnemotechnická pomůcka, bylo ještě méně. Třeba taková ostranka Bolinos brandaris, kterou bolí nos, až z toho bryndá, polyp Madracis pharensis, jemuž nikdo nřekl jinak než matrace z fary, nebo nahožábrý plž Chromodoris crohni, který je takový chudák, že smrdí po chromu a ještě k tomu trpí Crohnovou chorobou, byly spíše výjimky. A tak bylo potřeba zvolit jinou taktiku. Někteří se potřebovali učit někde v tichu, my ostatní jsme však pantomimu považovali za příjemné rozptýlení. A tak jsem já, co na pantomimě při Aktivitách vždy ztroskotá, vesele předváděla například mořskou houbu. Ještě lepší však bylo pozorovat ostatní. Myšlenkový pochod "Kečup? - Rajče? - Rajče s rohama?" byl vskutku nezapomenutelný. Když jsem si uvědomila, že hledané slovo je Pomatoceros, málem jsem smíchy praštila hlavou o stůl.

Když teď nad tím tak přemýšlím, vážně si nejsem jistá, zda se opravdu mám na celý zbytek života zavřít do laboratoře. Chtěla jsem přeci studovat přírodu a ne pracovat v pomalu streilním prostředí, kde nesmí nic s "nažádoucí" přírodou přijít do styku...


čtvrtek 15. května 2014

Botanické hádanky pro mlsouny

Fandom: Věda ve sto slovech
Téma: Sněz mě

Tato bylina čeledi amarylkovitých je kulinářským hitem posledních sezón. Můžete si pro ni zajít do lužních lesů. Jen si ji nespleťte s konvalinkou.
Když objevíte v rašeliništi brusinky, pak jsou to plody jedné její příbuzné. Nejchutnější jsou po zimě.
Název této rostliny připomíná největší z kostí pánve. Velmi dobré jsou její černé pacibulky sloužící k vegetativnímu rozmnožování, které chutnají jako malé kedlubničky.
Samičí jedinci tohoto druhu se nesmí v některých městech vysazovat – jejich plody totiž silně zapáchají. V Asii jsou však považovány za pochoutku.
Květní lůžko této hvězdnicovité rostliny je jedlé. Budete se ale muset probojovat vrstvou ostnů.
Poznáte všechny?

A/N: Drabble vzniklo v rámci DMD na www.sosaci.net/dmd

Žít je nákladné

Téma: Transakce

Možná se vám zdá pětadvacetiprocentní daň z příjmu moc vysoká. Ale náš šéf si bere skoro stejně – a to je jenom jeden.
My musíme přece také z něčeho živit dělníky. Jinak by začali stávkovat. A o žádné vzpoury nemáte zájem ani vy, ne?
Není koneckonců potřeba odvádět daně v naší měně. Tu si umíme vyrobit sami. Můžete nám platit v naturáliích. Kupříkladu takovou kyselinou palmitovou – to je pořádné žrádlo!
Nedáte si tedy ještě jednu klobásku? My svaly vám jí stejně kus ukradneme. A budeme svědomitě pracovat – žádné protesty, slibujeme!
(Jen za žaludek neručíme. S hladkou svalovinou vždycky byla těžká domluva.)

Fandom: Věda ve sto slovech
A/N: Drabble vzniklo v rámci DMD na www.sosaci.net/test

Příbuzná smradlavého Roberta

Fandom: Věda ve sto slovech
Téma: Proč tam stojí tamta pumpa?

„Poznáš tuhle kytku?“
„Bude to něco kakostovitého. Vypadá podobně jako smradlavý Robert. Určíme si ji… Jaké jsou listy?“
„Zelené.“
„Tvarem…“
„Takový míň zubatý řebříček.“
„No, skoro. Tomuhle se říká peřenoklané listy. Možná už peřenosečné. Co lodyha? S trichomy?“
„Jo, pořádně chlupatá.“
„A teď květ. Pětičetný, korunní lístky růžové, asi obvejčité nebo eliptické. Jsou ty kališní osinkaté?“
„Já nevím.“
„Vidíš na nich takový výběžek?“
„Jo, asi tam bude.“
„A květenství?“
„Čtyři květy kolem dokola.“
„Takže okolík? Už vím. Je to pumpa… pumpa!“
„To tam opravdu stojí pumpa? Žádnou takovou kytku neznám. I když po dnešku už se ani nedivím…“
„Hepčí! Pumpava!“

Závěrečná poznámka: 
Pumpava obecná (Erodium cicutarium) je plevelná bylina z čeledi kakostovitých, které se kvůli jejímu dlouhému zobák připomínajícímu plodu říká "čapí nos".
Smradlavý Robert je zase přezdívka pro kakost smrdutý (Geranium robertianum), který ke svému druhovému latinskému jménu prý přišel tak, že Carl Linné se rozzlobil na svého nadřízeného Roberta a za trest po něm pojmenoval tuto ne zrovna vonící rostlinu.

A/N: Drabble vzniklo v rámci DMD na www.sosaci.net/dmd

středa 14. května 2014

Traumata pana Merlíka

Téma: Přizdisráč

V naší malé vesnici se žilo přímo královsky. Většinou tam tedy bývala trochu nuda, ale tu všichni vydatně zapíjeli po večerech v jediné hospůdce. Já měl to štěstí, že jsem vyrůstal nedaleko a že mě místní štamgasti neustále zásobovali zbytky ze svých pijatik.
Někdy ovšem přispěli i něčím jiným. Tyhle typy jsem z duše nenáviděl (jeden přicházel dokonce opakovaně) a doteď kvůli nim trpím depresemi. Dostal jsem totiž přízvisko smrdutý, určitě kvůli nim. To nemohli chodit na velkou někam jinam než na kraj mé zahrádky?!
Ale i to bych vydržel, teď jsem na však umření – v naší hospodě vybudovali záchod.

Závěrečná poznámka: 
Merlík smrdutý (Chenopodium vulvaria) je velmi nitrofilní bylina, která v minulosti ráda rostla právě u zdí hospod (protože tam ani v nejmenším netrpěla nedostatkem močoviny a podobných látek). Nyní ovšem s rozvojem kanalizace a hygieny ztrácí svá stanoviště a začíná být ohrožená.
Druhový název smrdutý si ale vysloužil kvůli vysokému obsahu methylaminu.
Více o tomto typu vegetace se můžete najít třeba tady: http://flora.upol.cz/vegetace/info/9309-Malvion-neglectae.html

Toužím

Téma: Volání přírody

Hledal jsem Tě po celý život a došel až na kraj světa. Teď se přes něj dívám dolů do propasti a přemýšlím, zda skočit.
Čekám, jestli uděláš ještě krok ke mně – jen Tvá blízkost mě může zachránit. Pokud odejdeš, zemřu. Jiná příležitost k setkání už nebude.
Váhavě přicházíš. Být spolu je tedy naším osudem.
Voníš, dýcháš, žiješ. A já Tě chci.
Natahuji se k Tobě. Cítím Tvé teplo.
Konečně se Tě mohu dotknout. Tvá kůže je tak hebká! Je mi skoro líto, že jí musím ublížit. Ale mám takovou žízeň…
Blaženě se zakusuji.
A velebím svůj Hallerův orgán, že nezklamal.

Závěrečná poznámka: 
Hallerův orgán je smyslový orgán klíšťat, nacházející se na předním páru jejich končetin. Slouží jim k vnímání oxidu uhličitého a tepla. Proto mívá klíště číhající na svého hostitele přední nohy zvednuté a natažené dopředu.

úterý 13. května 2014

Nesesmilníš

Téma: Zpovědnice

„Pozdrav pámbu, otče. Mohla bych se vyzpovídat?“
„Jistě. Co tě sem přivádí?“
„Zhřešila jsem proti šestému přikázání.“
„Kolikrát?“
„Mnohokrát. Každé z mých dětí má otce jiného, než by mělo mít.“
„Ó, hrůza! Ten hřích se táhne celým tvým rodem! Ty sama jsi také nemanželská, nemám pravdu?“
„Ano.“
„Pomáhal vám při vašem hříchu někdo – například aby ses s dotyčným mohla setkat?“
„Jedna pilná včelka.“
„Lituješ toho aspoň?“
„Ano.“
„Ach, vy fialky jste prostě nenapravitelné. Víš vůbec, kolik práce přiděláváte svým neslušným jednáním taxonomům?!“
„Nevím…“
„Pak ti tedy ukládám za pokání toto – jdi do laboratoře a osekvenuj u svých potomků následující geny…“

Závěrečná poznámka:
Violky jsou hned po pampeliškách naše "nejneslušnější" rostliny - smilní tu skoro každý s každým a neustále tak vznikají nové druhy.
(A příště už vymyslím něco jiného než kytky, slibuju!)

Ultimátum

Fandom: Harry Potter
Téma: Více strýce

„Neustále se cítím, jako by mě někdo zmlátil.
Žebra mě bolí a každou chvíli v nich děsivě zapraská.
Z toho věčného postávání mám už určitě na nohou křečové žíly.
Ale nejhorší je ta strašná tíha, kterou musím při svém zaměstnání zvedat. Každou, každičkou noc!
Třeba by pomohlo, kdybych se začala mračit – jenže čelo s vráskami by prostě nebylo estetické. Navíc pochybuji, že by si někdo mého tichého protestu všiml.“

Více strýce Vernona by postel manželů Dursleyových už neunesla.

„Jestli přibere ještě jedno jediné kilo, přemluvím Harryho, aby znovu porušil zákaz kouzlení na veřejnosti! A nechtějte vědět, co se stane pak…“

A/N: Drabble vzniklo v rámci DMD na www.sosaci.net/dmd