Sobota
Dnes dopoledne vypadalo nebe jako hřbet zebry. Vpodvečer zase jako kdyby někdo po modrém plátně cikcak čmáral štětcem namočeným v bílé barvě. A o kus dál se povalovaly chomáče králičích chlupů. Asi už bude doopravdy jaro, když i atmosféričtí králíci vyměňují srst. Ti by přeci o počasí měli něco vědět, nebo ne?
Neděle
Snažím se neztratit mezi notami, které se rozbíhají všemi směry jako když vyplašíte hejno křepelek. Počítám doby a dobu, co zbývá, než se budu smět nadechnout.
Pondělí
Chameleon má drápky ostré jako nůžky z botanické učebny. Aspoň, že rád zírá z kytek u okna.
Nepotkali jsme kouzelnou babičku pod stromem s hrozivými trny, možná jenom proto, že jsem na ni nevěřila, a ani nepokořili velikou skluzavku. A já jsem nepoznala hoblík, protože jsem protivná holka z města, a Atlase zaměnila za ovoce s nožičkama.
Ale dostali jsme radu. A možná jsme měli také nějakou dát.
Úterý
Pokud budete dělat rajskou, kupte si sádlo z Lidlu za dvanáct devadesát. A pokud budete vařit ve dvou, pamatujte si, že to není vůbec rychlejší než vařit sám. Zvlášť když neumíte jíst vafle ani se rozloučit.
Středa
Kdyby autobus odjel o pár vteřin později, rozplakala bych se. Možná bych sebou dokonce hystericky plácla na silnici a kopala nohama jako želva obrácená na záda, protože v posledních dnech se mé kognitivní a emocionální dovednosti blíží dovednostem předškolního dítěte. Myslím, že by mě dokonce mohli prohlásit za nesvéprávnou.
Žal jsem se znažila zajíst kokoskou podivného tvaru s ještě podivnější náplní a poté ještě čokoládovým megamuffinem, ale nebylo mi to nic platné. Trochu mě ukonejšil jen ten fakt, že půjdeme na botanická cvičení do skleníku. Ale nic naplat, hladit blahočet čilský je ještě méně příjemné než zkoušet si hrát s ježkem ve stádiu Fučoun.
Už mi tedy zbývá jen pomyšlení na Mimoňskou ulici, pohodlný gauč a nějakou pěknou tapetu.
středa 12. března 2014
úterý 25. února 2014
Zóna výlevu
Nebývám příliš nadšená tím, když se někdo pustí do vyprávění příběhu od prostředka, ale troufám si tvrdit, že to všechno vlastně začalo dvacátého ledna. Dvacátého ledna, kdy jsem u otázek devět a deset v osobnostním dotazníku po zkoušce z evoluční biologie zaškrtla po krátkém váhání odpověď ano. Tenkrát se mi v tom křížkovém stehu, jenž v tu chvíli protkával můj papír, zobrazila realita. A já najednou nevěděla, co s ní.
V zoufalství obvykle nacházím věrnou múzu. Když se ode mě na nějaký čas vzdálí, pak se mi písmenka kroutí před očima, řádky slévají a srdce se není schopno uklidnit - a já většinou nedokážu napsat kloudnou větu. Podobné věci se mi děly kdysi na němčině - ve chvíli, kdy mě náš mroží vyučující nutil číst před celou třídou nahlas a poté, co jsem dokoktala daný odstavec, mi sdělil, že to nebylo německy, neboť na to mluvím příliš melodicky. Tehdy jsem taky mívala z popsané stránky jen talíř písmenkové polévky. Možná že tedy za tohle všechno může strach. Zrovna teď strach přiznat si, že jsem šťastná. Protože vždycky když to udělám, můžu se spolehnout, že za okamžik se ke mně slétne hejno nepříjemných událostí, které mě svými křídly umlátí a pak shodí někam dolů, na místo, jež mi podle nich přísluší.
Když člověk něco napíše, je to přiznání nejméně dvojnásobné. (A navíc se chci ubránit kýči; cukrová vata, nikoliv parazit, je prapůvodem všeho.)
Takže už ani slovo.
(Ale zpívat si můžu, nebo snad ne?)
V zoufalství obvykle nacházím věrnou múzu. Když se ode mě na nějaký čas vzdálí, pak se mi písmenka kroutí před očima, řádky slévají a srdce se není schopno uklidnit - a já většinou nedokážu napsat kloudnou větu. Podobné věci se mi děly kdysi na němčině - ve chvíli, kdy mě náš mroží vyučující nutil číst před celou třídou nahlas a poté, co jsem dokoktala daný odstavec, mi sdělil, že to nebylo německy, neboť na to mluvím příliš melodicky. Tehdy jsem taky mívala z popsané stránky jen talíř písmenkové polévky. Možná že tedy za tohle všechno může strach. Zrovna teď strach přiznat si, že jsem šťastná. Protože vždycky když to udělám, můžu se spolehnout, že za okamžik se ke mně slétne hejno nepříjemných událostí, které mě svými křídly umlátí a pak shodí někam dolů, na místo, jež mi podle nich přísluší.
Když člověk něco napíše, je to přiznání nejméně dvojnásobné. (A navíc se chci ubránit kýči; cukrová vata, nikoliv parazit, je prapůvodem všeho.)
Takže už ani slovo.
(Ale zpívat si můžu, nebo snad ne?)
neděle 2. února 2014
O mém malíčku na levé ruce
Neuspořádanost systému bez dodání energie pouze roste
Sedni si na postel a vem si sušenku
Vždyť život je věčný boj s rostoucí entropií
(Toto jsem našla v jednom ze svých četných poznámkovacích souborů.)
Asi zajdu na rostoucí entropii. Tedy pokud se rychle nenaučím využívat světelnou energii.
Když jsem ve čtvrtek šla na zkoušku, o ulici vedle vyli vlci.
A odpoledne jsem v tramvaji potkala rozhořčenou dívku, jedoucí asi zrovna domů z hodiny biologie.
"K čemu mi to je, vědět, že v chlebu je kvasinka pivní?!" stěžovala si své o něco starší kamarádce.
"Tak nevíš, co budeš v životě chtít dělat, ne?"
"Kvasinky to určitě nebudou. Vždyť to vypadá jako sušenej ptačí trus!"
"Fakt?"
"Teda jako když je to zvětšený. Ale stejně je to hnusný. To jsem vážně vědět nepotřebovala. Vždyť takhle úplně ztratím chuť k jídlu. To už si ani ten chleba nedám."
Měla jsem jí říci pár vět o významu Saccharomyces cerevisiae, ale zjevně zrovna nebyla přátelsky naladěná k novým informacím.
A pak už byl večer. Celé to bylo jenom o barevných větrníčcích a Filosoce, která si hrála na zubaře a tančila s Myškinem. A jinak nic. Nevím, kam se poděla ta má záliba rochnit se v minulosti.
Svět je asi najednou nějaký jiný.
Vlastně netuším, jak to celé vzniklo. Proč si zničehonic přeji, aby Praha a Brno ležely jen pár kilometrů od sebe. (Bez ohledu na to, že by si tato dvě města dala navzájem do zubů, kdyby to tak bylo.)
Asi proto, že Kocour v botách, kedlubna, červené zelí a zázvorový čaj. Taky proto, že růže, kterou jsem málem umačkala, jeden pidistrom a PET-lahev s vodou. Fotokabina a hrůzostrašné "Vložte mince!". Krabička s kvalitní literaturou. Příliš dlouhá šála a rozcuchané vlasy. Zlepšovák. Skleněná stříška na balkoně, zavřená čajovna a zvonkohra. Moje ruce, co mají pět prstů jako každý jiný. Encyklopedie všeho upírstva. Plány na pět set let dopředu. A film. Každopádně film. A pak taky nástupiště na autobusovém nádraží. Ale to by tam být nemuselo.
Jestli těch pět set let uplyne třeba pětsetkrát rychleji, budu smutná.
úterý 21. ledna 2014
Svítilka třpytivá
Nasněžilo.
A listy na keři pod oknem nerespektují zákon alternace.
Nevím proč – když život je neustálým bojem o světlo. Věčnou
snahou vykřesat ze sebe aspoň jiskřičku světla.
Je to zvláštní, ale asi jsem získala schopnost bioluminiscence.
Musím se vědomě zhasínat, především když jdu po ulici. Lidi jinak divně
koukají.
„Poslyš, ty nějak svítíš.“
„To víš, příprava na kurs práce s radioisotopy. Abyste
si zvykli.“
Mějte se. Jdu si zablikat morseovku. Jen tak, pro radost.
úterý 31. prosince 2013
Odjel(a)s navečer ve žlutém voze se záclonkami.
Piju vývar z mechu.
Ruce mi voní tymiánem.
Ve vlasech mně zůstaly zbytky včerejšího slunce.
A... však víte.
Nikdy by mě nenapadlo, že půjdu slavit Silvestra s lidmi, které jsem před půl rokem ani neznala.
Nikdy by mě nenapadlo, že budu v obchodě běhat s plyšovým jezevcem v náručí.
Nikdy by mě nenapadlo, že ještě s někým půjdu na Střelecký ostrov, aniž bych se bála, že to přinese smůlu.
Nikdy by mě to nenapadlo.
Ale časy se mění.
Doufejme, že k lepšímu.
Přeju vám (nám) všem, aby to tak bylo.
Ruce mi voní tymiánem.
Ve vlasech mně zůstaly zbytky včerejšího slunce.
A... však víte.
Nikdy by mě nenapadlo, že půjdu slavit Silvestra s lidmi, které jsem před půl rokem ani neznala.
Nikdy by mě nenapadlo, že budu v obchodě běhat s plyšovým jezevcem v náručí.
Nikdy by mě nenapadlo, že ještě s někým půjdu na Střelecký ostrov, aniž bych se bála, že to přinese smůlu.
Nikdy by mě to nenapadlo.
Ale časy se mění.
Doufejme, že k lepšímu.
Přeju vám (nám) všem, aby to tak bylo.
pondělí 16. prosince 2013
Špatná životní strategie snižuje fitness.
Na praktikum z protistologie jsem svědomitě přinesla
vzorek ze zahradního jezírka. Léta jsem chtěla zjistit, jaká havěť se skrývá
pod jeho hladinou – a teď jsem měla jedinečnou příležitost. Bez pomoci vyučujících
bych ale samozřejmě nepoznala vůbec nic. Tak třeba jakousi trubénku jsem
popsala jako „dvě třešně na stopce“ a rozpadlou obrněnku zase považovala za
malý zázrak, neboť vypadala jako kupička tyrkysových korálků. A místo toho,
abych se zabývala prvoky, jsem se kochala krvelačnou nestvůrou pijavenkou.
Ale můj vzorek obsahoval ještě větší podivnosti.
„Tohle bude asi nálevník,“ povídá mi jeden
z vyučujících. „Ale nemocný. S rakovinou.“
„Protist s rakovinou?“ diví se druhý. „A to by jako
vypadalo jak? Že by se nekontrolovaně dělil?“ Zasměje se vlastnímu vtipu a už
se hrne k mému mikroskopu. „Na to se tedy musím podívat… Ona je to ve
skutečnosti mastigaméba.“
„S tolika bičíky? To těžko,“ oponuje mu ten první.
„Já viděl jen jeden.“ Znovu se podívá na preparát. „No,
ještě, že už to někam zdrhlo.“
V naší škole je veselo. Škoda jen, že to veselo mám
poslední dobou opravdu jen ve škole. Pro nedostatek kvalitnějšího materiálu se
směju i nad učebnicí ekologie (která ale, nutno dodat, obsahuje perlu za perlou
– dostala mě například informace, že „mnoho druhů bambusu se po mnoho roků
rozmnožuje vegetativně, vytvoří husté porosty a jednotlivé výhony jsou od sebe
často i fyzicky odděleny; přesto pak všechny naráz vykvetou a zemřou – po sexuálních
orgiích tak nastává doslova hromadná bambusí sebevražda“).
A snažím se přežít aspoň do Vánoc.
(A/N: Tohle mělo být drabble, jediný útvar, který si teď z časových důvodů mohu dovolit. Jenže slova se mi záhadně zmnožila na více než dvojnásobek původní délky. Asi jsem už vážně potřebovala něco napsat, byť by to mělo být bez valného smyslu.)
čtvrtek 21. listopadu 2013
Povídání o ježkovi a myšičce
Tohle malé ježaté stvoření vpadlo do našeho života a s úplnou samozřejmostí si přivlastnilo veškeré předměty i náš volný čas. A poučení? Nikdy nechoďte na veletrhy, kde se prodávají zvířata, i kdybyste měli sebelepší předsevzetí, že si žádné z nich nepořídíte, že jdete jen koupit kokosové dřevo pro oblovky a masožravou rostlinu.
(PS: Ostatní fotky zveřejním na svém druhém blogu, když už ho mám. Snad se mi to konečně podaří nějak rozběhnout i tam...)
úterý 19. listopadu 2013
Další kroužek do řetězu
Už je to nějakou dobu, co mě Yominis pozvala, abych se zapojila do řetězáku s názvem Liebster Blog Award, jehož princip je velmi jednoduchý - blogger, který je do něj nominován, musí zodpovědět deset otázek a zároveň vymyslet deset dalších pro pět svých oblíbených bloggerů, které pozve, oni na otázky odpoví a vymyslí další, a tak to jde pořád dál.
Už to nebudu zdržovat dále, určitě vás totiž všechny strašně zajímá, jak jsem se s těmi záludnými otázkami poprala, že ano. (Snad mi Yominis promine, že to poněkud trvalo.)
Už to nebudu zdržovat dále, určitě vás totiž všechny strašně zajímá, jak jsem se s těmi záludnými otázkami poprala, že ano. (Snad mi Yominis promine, že to poněkud trvalo.)
pátek 8. listopadu 2013
Bacily
Když fouká vítr špatným směrem, je v naší městské části cítit továrna na žrádlo pro psy.
Když chcete, mňoukají Schrödingerovy kočky i z krabic od bot Adidas.
A když se pořádně zamyslím, jsem vlastně víc bakterie než člověk. Tak se schoulím do klubíčka na agarovou podušku a budu spát navěky v termostatu jako Šípková Růženka, ignorujíc to, že bych správně měla metabolizovat a neustále se dělit napůl.
Pokaždé, když si na té stránce, jež má ve znaku to písmeno, co jsme používaly k označení podložních sklíček, abychom neodmývaly kresylvioleť ze špatné strany, rozkliknu zprávy, vynoří se přede mnou smějící se obličej Čísla Sedm jako první položka na seznamu. Budu urychleně muset někomu napsat, aby se na mě pořád nevyskakovala jeho fotka. To mi vážně nesvědčí.
Co mi ale prý svědčí, je tanec. Pan Mozaika mi popřál k narozeninám o den dřív, smskou, jen několik málo minut potom, co se za mnou zavřely dveře autobusu. Taky jsem kdysi psávala někomu z dopravních prostředků těsně poté, co jsme se rozloučili. Ale to bylo v minulém životě, takže jsem už zapomněla, jaké to bylo - a asi proto nechápu, jaký má smysl plýtvat penězmi za něco, co jste druhému mohli sdělit před chviličkou ústně. Nejspíš ale na to při těch urputných bojích o deštník a snaze nezmoknout a neudusit se smíchy prostě jen nebyl čas.
O den později a tři hodiny dřív jsme s May hrály šifrovaný slovní ping-pong a Filosofka se na nás poněkud nechápavě dívala. Slušelo jí to. Tak moc, že bych jí skoro i odpustila tu její snahu založit mi blog na nové stránce, tam, kde nebudou vůbec žádní kolemjdoucí, to, že mi boří mé vzdušné zámky, a především to, že asi nikdy nepochopí onu dvojsečnou krásu věšení svých myšlenek kamsi do neznáma.
Krásná modrá stuha zůstala v čokoládovně, kde ji po zavírací době nejspíš vyhodili do odpadků a vůbec netušili, že jsem si ji chtěla uchovat jako nedotčenou muzejní památku, když mám zakázáno udělat totéž se sešitem stejné barvy. Jenže nepopsaný blok je jako čisté svědomí. U obou mám pocit, že musím jednat tak, aby zůstaly ve svém původním stavu.
Narozeniny jsou kouzelná věc. Najednou vás obejme taková naděje, že všechno bude fajn, i přesto, že jste zase o rok starší a že se za ten rok třeba nic k lepšímu nezměnilo. Jenže ve chvíli, kdy uplynou poslední vteřiny narozeninového dne, všechno tohle se zboří. Třeba jen proto, že vám nenapsal ten, od koho byste přání slyšeli nejraději.
Ale je pravda, že o to větší radost má pak člověk z drobností. Takže moje rada zní: až vám příště bude smutno, nakreslete si na živné médium obrázky bakteriologickou kličkou. Třeba smajlíka ze Serratie marcescens, ona vám vyraší a bude červeně svítit.
(I když... asi bych se měla chovat o trochu dospěleji, když jsem teď plnoletá všude po světě, co?)
Když chcete, mňoukají Schrödingerovy kočky i z krabic od bot Adidas.
A když se pořádně zamyslím, jsem vlastně víc bakterie než člověk. Tak se schoulím do klubíčka na agarovou podušku a budu spát navěky v termostatu jako Šípková Růženka, ignorujíc to, že bych správně měla metabolizovat a neustále se dělit napůl.
Pokaždé, když si na té stránce, jež má ve znaku to písmeno, co jsme používaly k označení podložních sklíček, abychom neodmývaly kresylvioleť ze špatné strany, rozkliknu zprávy, vynoří se přede mnou smějící se obličej Čísla Sedm jako první položka na seznamu. Budu urychleně muset někomu napsat, aby se na mě pořád nevyskakovala jeho fotka. To mi vážně nesvědčí.
Co mi ale prý svědčí, je tanec. Pan Mozaika mi popřál k narozeninám o den dřív, smskou, jen několik málo minut potom, co se za mnou zavřely dveře autobusu. Taky jsem kdysi psávala někomu z dopravních prostředků těsně poté, co jsme se rozloučili. Ale to bylo v minulém životě, takže jsem už zapomněla, jaké to bylo - a asi proto nechápu, jaký má smysl plýtvat penězmi za něco, co jste druhému mohli sdělit před chviličkou ústně. Nejspíš ale na to při těch urputných bojích o deštník a snaze nezmoknout a neudusit se smíchy prostě jen nebyl čas.
O den později a tři hodiny dřív jsme s May hrály šifrovaný slovní ping-pong a Filosofka se na nás poněkud nechápavě dívala. Slušelo jí to. Tak moc, že bych jí skoro i odpustila tu její snahu založit mi blog na nové stránce, tam, kde nebudou vůbec žádní kolemjdoucí, to, že mi boří mé vzdušné zámky, a především to, že asi nikdy nepochopí onu dvojsečnou krásu věšení svých myšlenek kamsi do neznáma.
Krásná modrá stuha zůstala v čokoládovně, kde ji po zavírací době nejspíš vyhodili do odpadků a vůbec netušili, že jsem si ji chtěla uchovat jako nedotčenou muzejní památku, když mám zakázáno udělat totéž se sešitem stejné barvy. Jenže nepopsaný blok je jako čisté svědomí. U obou mám pocit, že musím jednat tak, aby zůstaly ve svém původním stavu.
Narozeniny jsou kouzelná věc. Najednou vás obejme taková naděje, že všechno bude fajn, i přesto, že jste zase o rok starší a že se za ten rok třeba nic k lepšímu nezměnilo. Jenže ve chvíli, kdy uplynou poslední vteřiny narozeninového dne, všechno tohle se zboří. Třeba jen proto, že vám nenapsal ten, od koho byste přání slyšeli nejraději.
Ale je pravda, že o to větší radost má pak člověk z drobností. Takže moje rada zní: až vám příště bude smutno, nakreslete si na živné médium obrázky bakteriologickou kličkou. Třeba smajlíka ze Serratie marcescens, ona vám vyraší a bude červeně svítit.
(I když... asi bych se měla chovat o trochu dospěleji, když jsem teď plnoletá všude po světě, co?)
sobota 2. listopadu 2013
Zhášedla jsou všude.
Když si vítr hraje s listy spadanými na chodníku, zdá se mi, že za mnou běží spousta maličkých zvířátek. A příšerky na mě vyskakují zpoza oblých rohů závitů mozkových.
(Havrani už zase
rozbíjejí ořechy
a já mám pořád
oči pro pláč.)
Je mi ouvej. Možná bych se doopravdy i rozbrečela, kdybych na to ovšem měla čas. Zavalila jsem se povinnostmi, aby mi bylo líp, ale ve skutečnosti sotva lezu. Deset hodin ve škole i přes víkend je víc, než dokáže člověk zvládnout - a přece ne dost na to, aby přestal myslet. (Tohle tedy nezkoušejte, škodí to zdraví - a dokonce i duši, kterou to ve skutečnosti mělo vyléčit.) Mám pocit, že dny vlastně neexistují, neboť v mých skrovných volných chvílích je neustále tma. Večery trávím s nazelenalou čarodějnicí na Googlu nebo snahou usnout dřív, než budu tak unavená, že se mi to už nepovede.
Vyhlížím středu jako sultán doktory pro nemocnou Zubejdu. To se aspoň zasměju.
(Chtěla bych bydlet
u někoho v kapse,
abych měla vždycky
pomocnou ruku nadosah.)
(Havrani už zase
rozbíjejí ořechy
a já mám pořád
oči pro pláč.)
Je mi ouvej. Možná bych se doopravdy i rozbrečela, kdybych na to ovšem měla čas. Zavalila jsem se povinnostmi, aby mi bylo líp, ale ve skutečnosti sotva lezu. Deset hodin ve škole i přes víkend je víc, než dokáže člověk zvládnout - a přece ne dost na to, aby přestal myslet. (Tohle tedy nezkoušejte, škodí to zdraví - a dokonce i duši, kterou to ve skutečnosti mělo vyléčit.) Mám pocit, že dny vlastně neexistují, neboť v mých skrovných volných chvílích je neustále tma. Večery trávím s nazelenalou čarodějnicí na Googlu nebo snahou usnout dřív, než budu tak unavená, že se mi to už nepovede.
Vyhlížím středu jako sultán doktory pro nemocnou Zubejdu. To se aspoň zasměju.
(Chtěla bych bydlet
u někoho v kapse,
abych měla vždycky
pomocnou ruku nadosah.)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)