Maja, Lisa, Ilia a my ostatní

Pod hladinou je ticho; voda umlčí i ty nejuřvanější turistické lodě.
(Asi tento objev použiji i doma. V čase největších hádek si prostě napustím vanu a zalezu si do ní se šnorchlem a potápěčskou maskou. Vidíte, jak je naše škola praktická?)
Tak si v tom tichu plavu mezi útesy a najednou uslyším praskání. Nejdřív sem tam cvaknutí, brzy však rachot jako z kulometu. Ta-ta-ta-ta-ta!
"Aha, to má Eustachova trubice, zase protestuje!" pomyslím si. "No počkej, já tě to odnaučím!" A plavu dál.
O den později jsem však vyvedena z omylu. Mé ucho je v tom tentokrát nevinně. Za všechno může Pistolník Zubonoh (neumělý překlad názvu Alpheus dentipes), který se rozhodl uspořádat si podvodní (a vlastně též podvodný) koncert.

Z omylu jsem za těch čtrnáct dní ostatně vyvedena mnohokrát. Dalším z nich je to, že se mohu snadno naučit správně šnorchlovat. Chyba lávky, jsem antitalent! Zatímco ostatní se po týdnu zvládají ponořit do pěti metrů, já teprve přicházím na to, jak plavat s ploutvemi, aby k něčemu byly. A i potom mi přezdívají Kolesový parník. Že prý kolem sebe moc cákám.
Ale co - stejně největší objevy přinášejí potápěči z větších hloubek. Například mého oblíbeného Kraba Plyšáka, alias Jsem kámen-jsem kámen-jsem kámen-(ale lakuji si nehty!).

Korýši jsou pro mě vlastně vůbec nejoblíbenější tamní skupina, ač mám vytvářet seznam ostnokožců, kteří se tam vyskytli. Jenže ti jsou kromě punkové ježovky s čírem na hlavě zajímaví pouze průměrně. Zato třeba takový listorožec, to je paráda.

A tak se stane, že za celou dobu pobytu na Brači neulovím jediného mořského živočicha. Nebo alespoň ne takového, kterého bychom předtím už neviděli. Vedoucí nám jednou za pár dní vynadají do lenochů, že všechno necháváme na nich, už se z toho stává docela folklór - jenomže motivace chybí, neboť Kolesový parník je nešika.
Později zvolím taktiku netrápit se tím a pouze se kochat krásami podmořského světa. Noční šnorchlování je k tomu ideální. Pozoruji ryby v transu, které se jen tak vznáší ve vodním sloupci, a přemýšlím, jestli se jím také zdají sny. Na dně jsou zase natažené choboty rypohlavců, poněkud bizarních červů, co by klidně mohli vystupovat jako hlavní postava nějakého katastrofického sci-fi. O kus dál objevím pod útesem ropušnici, královnu zlých ryb. Před pár dny jsme ji měli v akváriu a dostali radu, co máme dělat, kdyby nám náhodou chtěla potřást rukou pomocí své ostré ploutve. Přemítám, zda bych dokázala v tom šoku dostatečně rychle vylézt z vody a utíkat si pro první pomoc, totiž pro fén. Ještě chvíli se na sebe díváme, protože ropušničí oko, to je pohled do odděleného vesmíru. Pak raději odplouvám.

Zato na suchozemských výletech se snažím o to víc (nebo se alespoň snažím předstírat, že se snažím). Takže objevím prvního štíra, stonohu a malé černé vdovátko, samé přátelské tvory. Dokonce si později jednoho z nich odvážím domů. Proto mám teď tu čest představit vám svého nového domácího mazlíčka... Samička druhu Euscorpius flavicaudis, zatím beze jména. (Případné návrhy, jak jí mám říkat, prosím do komentářů. Je třeba jednat rychle, neboť je to živočich značně krátkověký, a já jsem bez nápadu!)

Úžasných objevů se mi vlastně podaří vícero. Tak například zjišťuji, že žena docenta Colomba skutečně existuje. Úplně tedy padne má hypotéza, že je to pouze figurína v neoprenu, která má sloužit jako měřítko na podmořských fotkách. Kdyby se jmenovala Eva, asi nahradím tuto hypotézu jinou, zbrusu novou - že je skutečně stvořená z jeho žebra, neboť jsou si až podezřele podobní.

Dalším neskutečně překvapivým zjištěním je, že pan Galium (jehož přezdívku jsem po silvestrovské oslavě vytvořila podle jedné nepříjemné vlastnosti rostliny Galium apparine a která by mu jistě jako biologovi příliš nezalichotila) je vlastně poměrně milá osoba, pakliže se nachází ve stavu střízlivém, a často i s velmi dobrými nápady. Tak třeba s učením se latinských názvů k zápočtu pomocí pantomimy nejspíš přišel on. Ono totiž těch snadno zapamatovatelných bylo málo - a těch, k nimž se dala vymyslet nějaká smysluplná mnemotechnická pomůcka, bylo ještě méně. Třeba taková ostranka Bolinos brandaris, kterou bolí nos, až z toho bryndá, polyp Madracis pharensis, jemuž nikdo nřekl jinak než matrace z fary, nebo nahožábrý plž Chromodoris crohni, který je takový chudák, že smrdí po chromu a ještě k tomu trpí Crohnovou chorobou, byly spíše výjimky. A tak bylo potřeba zvolit jinou taktiku. Někteří se potřebovali učit někde v tichu, my ostatní jsme však pantomimu považovali za příjemné rozptýlení. A tak jsem já, co na pantomimě při Aktivitách vždy ztroskotá, vesele předváděla například mořskou houbu. Ještě lepší však bylo pozorovat ostatní. Myšlenkový pochod "Kečup? - Rajče? - Rajče s rohama?" byl vskutku nezapomenutelný. Když jsem si uvědomila, že hledané slovo je Pomatoceros, málem jsem smíchy praštila hlavou o stůl.

Když teď nad tím tak přemýšlím, vážně si nejsem jistá, zda se opravdu mám na celý zbytek života zavřít do laboratoře. Chtěla jsem přeci studovat přírodu a ne pracovat v pomalu streilním prostředí, kde nesmí nic s "nažádoucí" přírodou přijít do styku...