A listy na keři pod oknem nerespektují zákon alternace.
Nevím proč – když život je neustálým bojem o světlo. Věčnou
snahou vykřesat ze sebe aspoň jiskřičku světla.
Je to zvláštní, ale asi jsem získala schopnost bioluminiscence.
Musím se vědomě zhasínat, především když jdu po ulici. Lidi jinak divně
koukají.
„Poslyš, ty nějak svítíš.“
„To víš, příprava na kurs práce s radioisotopy. Abyste
si zvykli.“
Mějte se. Jdu si zablikat morseovku. Jen tak, pro radost.
To je vskutku podivuhodná náhoda... Představ si, že taky poslední dobou nějak podezřele blikám. A občas dokonce s takovou vehemencí, že najednou nevím, co se děje kolem, což je problém, zvlášť když mám kolem chodit, žejo. Asi sám sebe oslním nebo něco na ten způsob, jiné vysvětlení mě nenapadá... Ale nestěžuji si, to vůbec ne, protože i když se občas výpadek dostaví v dobu ne zrovna vhodnou, je to vlastně strašně fajn. No, jak říkám, zvláštní, že se nám to takto sešlo. Nemyslíš?
OdpovědětVymazatTak vy už si veřejně tykáte, fíha!
VymazatUpřímně doufám, že Tvé překvapení je pouze předstírané. Protože pokud není, nedá mi to a musím si položit následující otázku: Není post našeho dvorního stalkera nad Stalkerovy síly?
VymazatNo zatím jste si tykali hezky v soukromí a já nemohla postaru stalkovat! :'(
VymazatYou got the lightyou can feel it on your back. (A nebyla bych to já, abych necitovala Radiohead.) Je to hezké, že svítíš.
OdpovědětVymazat