čtvrtek 3. října 2013

Pocitové zavařeniny

Kuchyně je území, které už téměř přešlo pod moje velení. Nepořádek je tam sice stejný jako dřív, ne-li horší, a mé podivné pokusy s potravinami nepřinášejí vždy vytoužený výsledek, ale snažím se. Jen se z toho poslední dobou tak trochu začíná vytrácet smysl, nebo aspoň jedna z oněch klíčových příčin, které mě donutily k nějaké činnosti. Najednou se to podobá židli, které někdo uřízl jednu nohu.
Proč se vlastně učím vařit? napadá mě. A pro koho byl vlastně ten dort, co jsem upekla v červnu? Odpověď znám, samozřejmě, jen se mi teď zdá, že jsem si to všechno naplánovala v nějakém horečkovitém polosnu, kdy jsem nepřemýšlela nad tím, co to se mnou udělá, až si uvědomím, že to všechno bylo naprosto marné.
A když už jsme u toho, co to tancování – jaký má tohle důvod? Můj nový taneční partner to zcela jistě nebude. Mám pocit, že je jakousi velmi křehkou mozaikou z několika různých lidí, kteří jsou mi blízcí. A kdybych se té mozaiky byť jen dotkla, roztříštila by se v několik nelichotivých a mně nepříjemných obrázků. Proto se radši na nic neptám. Myslím, že mu to přijde opravdu divné. Možná mu přijdu divná já. A příští středu na mě nejspíš vyhrkne něco jako: „Proč o mně nechceš nic vědět?“
Asi proto, že už jsem si zvykla na anonymitu. Na naší škole nemá člověk snad ani potřebu seznamovat se s druhými, když ví, že je to první a poslední společný předmět, který s nimi navštěvuje. Chodby jsou teď plné prváků ve společenských šatech z imatrikulace a kabátech ušitých z nervozity a nadšeného očekávání. Něco jako směs polyester 10%, bavlna 90%. Když se pořádně nadechnu, srdce mi ještě stále buší stejně rychle jako jim. Ale už vím, že seznamování se se spolužáky je více než obtížné. Jménem znám za ten rok jenom pár lidí. A stejně jim v duchu radši říkám přezdívkami, které byly definovány jedním z kratičkých okamžiků, kdy jsem s nimi byla v kontaktu. Většinu z nich stejně sotva někdy uvidím.
Na ekologii se na mě usměje ten Slovák a já si říkám, jestli je pro něj tenhle rok opravdu lepší než ten předchozí, jestli jeho kosti mají cit pro budoucnost ještě v pořádku. O něco později dorazí i Kluk ze sklepa, tentokrát výjimečně bez své roztomilé dívky, zato s pořádnou porcí kafe, jako vždycky. Zasteskne se mi po těch našich knižních debatách před botanikou.
Jenže to už musím sprintovat na další přednášku.
Kdybyste se mě zeptali, před čím utíkám, odpověděla bych vám, že před ničím. Že se jen snažím zabíjet čas, který bych strávila čekáním. Čekáním na stipendium. Čekáním na Německo. Čekáním na něco, co se nikdy neuskuteční.
„Myslím, že se nemusíte bát, že byste tomu rozuměli.“ (Tolik přednášející na mé první přednášce tohohle semestru.)
A taky že tomu nerozumím. Doopravdy nechápu, jak jedna nevinně myšlená věta, která se ještě ke všemu nezakládá na reálné skutečnosti, může zničit něco, co jsem se měsíc snažila budovat – mou obrannou zeď. A proto se už neskrývám ani nikam neutíkám. Nemělo by to smysl.
Jenže, jak praví Kniha kuchařská z roku 1890 věnovaná památce Magdaleny Dobromily Rettigové: "Hlavně nesmí žádná pozbýti trpělivosti a chuti k vaření, když nevidí hned plný výsledek své kuchařské práce, nebo když se jí něco nezdaří. Které jest kuchyně mučírnou, z níž nejraději prchá, ta ať raději do ní nevchází. Povrchnost zaviňuje nezdar v každém případě. A kdo pracuje s chutí, pojišťuje si předem zdar. Jestliže se nám i přese všechnu píli a důkladnost něco nezdařilo, zkoušejme ještě jednou; snad jsme přece jen něčeho opomenuly!" 
Snad bych to tedy měla zkusit ještě jednou, od začátku. Třeba jsem při stavbě oné zdi opravdu něco opomenula. A nebo je život jako ono "kvantové kuchaření", u něhož sice nerozumíme principům, ale přesto vychutnáváme si jídla z bohaté kvantové tabule. Třeba je můj svět přeci jen ten kvantový a třeba nakonec není vůbec žádné zdi zapotřebí, snad stačí jenom čekat.
Jenže to je přesně to, co jsem dělat nechtěla.

11 komentářů:

  1. Prvnííí!
    (Ehm promiň, jenom trávím přespříliš času na YouTube, kde by se jednalo o jeden z inteligentnějších typů komentáře.)
    Já teď experimentuju ve skutečné (pravděpodobně nekvantové) kuchyni. Včera jsem poprvé páchala něco na sporáku. Nečekej a koukej vařit, a hlavně péct. Jídlo není pro něco, ale samo pro sebe, takové čokoládové suflé je vskutku mocná entita. A když se to s tím jídlem přežene, aspoň mám co studovat. (Brr, fuj, profesní deformace odporného charakteru, samozřejmě ve mně předmět "Eating and Weight Related Problems - Risk Factor Assessment" naopak probouzí nutkání bojovat s obezitou a poruchami příjmu potravy!)
    Možná je jenom dalším projevem profesní deformace, když jsem zvědavá, co by se doopravdy stalo, kdybys do mozaiky dloubla prstem. Že to zkusíš?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Teda, já myslela, žes to čokoládové suflé opravdu dělala... Ale asi jsem to pochopila špatně, když Tvým prvním výtvorem byly ty těstoviny, co? A já jsem se nechtěla nechat zahanbit, takže jsem kvůli tomu o víkendu zápasila s dýní, abych uvařila dýňovou polévku, k obědu jsem dělala nějaké složitě plněné krůtí kapsy a jako moučník upekla šíleně přemákovaný třípatrový koláč se švestkami. (Když už jsme u toho, kolik musí člověk sníst máku, aby se otrávil?)
      Do mozaiky dloubat nehodlám, ale asi mi nic jiného časem nezbude, protože už na první hodině to asi bylo trapné, že se na nic neptám... Jak by to asi vypadalo za měsíc?
      A zapsala jsem si neurobiologii, to by se Ti určitě taky líbilo.

      Vymazat
  2. Socializace se spolužáky je docela stresující záležitost. Jsem ráda, že nejsem jediná, kdo se nesocializuje, heh.
    A pečení je náhodou fajn. Vždycky se tím tak nějak uklidním.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Včera mi zrovna jedna kamarádka říkala, že peče jenom když je naštvaná. Mě pečení většinou taky uklidňuje, ale je pravda, že by se pak mohlo stát, že mi bude v kuchyni všechno padat z ruky - a to mě naštve ještě víc.

      Vymazat
  3. Včera jsem strouhal a od té doby postrádám kus ukazováčku.
    Jsem napnutý, bude-li prst po zahojení něco připomínat. Už mám třeba prst prdel, což je ještě navíc prsteníček. To bude pěkně trapné, až se jednou budu ženit a vystrčím na nevěstu takový prst. Slavnostní atmosféra bude ta tam, hosté pohoršeni... :(
    A nepečte na pečení, pamatuji se, že když jste tehdy zveřejnila fotky toho dortu, byl jsem na Vás hrdý.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Doufám, že ten kus ukazováčku zahrnoval pouze svrchní vrstvu pokožky, protože pak by po zahojení připomínal zase pouze obyčejný prst, nebo že to všechno byla jen děsivá kuchyňská noční můra způsobená nedostatkem kyslíku z ucpaného nosu a nadměrným čtením černých kronik. Mimochodem, už je Vám lépe?
      Slibuji, že nebudu péct na pečení. Možná budu i dokumentovat, jak se mi to daří, něco jako seriál nazvaný třeba "Jak se peklo před sto lety". ("Jak se vařilo před sto lety" to určitě nebude, neboť mě opravdu děsí začátky receptů jako "Vykuchejte mladé sele", "uvařte půl kopy raků", případně "uvařte celou telecí hlavu".)

      Vymazat
    2. Nechci onu nehodu líčit dopodrobna, některé slabší povahy by ji totiž nemusely unést - tak hrozné to bylo -, ale obávám se trvalých následků. Každý si potom při pohledu na mé ruce s obdivným povzdechem řekne: "Dobrodruh, lovec, krotitel šelem..." A ono jenom struhadlo.
      Už je mi lépe, děkuji za optání. Z nejhoršího jsem byl venku po dvou dnech. Vy stále slzíte?
      Dřívější hospodyňky měly nejspíš kuráž, protože na telecí hlavu bych asi ani nesáhl. Co mi však nejde do hlavy, je skutečnost, že někdo dokázal, i když třeba se jedná jen o žert autorů kuchařské knihy, nevím, nacpat do hrnce 30 raků... Nemám teď na mysli ani tak zvrácenost toho činu, jako spíše jeho technickou neproveditelnost v domácích podmínkách. Vždyť, když se na sebe podívám, vidím, že i já samotný (a to znám i větší raky) bych musel být vařen po částech.
      Nemáte vyzkoušené, jak chutná pegas? Má jeho maso blíže ke koňskému nebo kuřecímu?

      Vymazat
    3. Ne, také již neslzím, leda snad jen nad Vaší nebohou rukou, jež byla zraněna útokem zákeřného struhadla.
      Je pravda, že ani já s vařením raků nemám žádnou zkušenost - jen jednoho jsem se pokoušela odchytit a následně poněkud podusit. To první se mi podařilo jen s obtížemi a bylo na to potřeba několika důmyslných pastí, to druhé se ukázalo jako zcela nemožné. Onen dotyčný rak pouze slabě zčervenal (to má na svědomí látka astaxantin, která je ovšem navázaná na proteinech a proto se za normálních okolností červená barva neprojevuje, za zvýšené teploty se pak bílkoviny denaturují a astaxantin se uvolní... to jen tak, kdyby Vás zajímalo, proč se někdy červenáte) a to byla veškerá jeho reakce. Zatracené krunýře!

      Vymazat
    4. No vidíte, nadáváte na krunýře a chcete stavět zeď. Buďte ráda, že nejste korýš, a nepřidávejte si. Kdybyste ale nakonec přeci jen stavěla, tak alespoň myslete na nějaké ty dveře, ať můžete v případě potřeby vykukovat.

      Vymazat
    5. Já jsem klepítkatec. To vyjde na stejno. Nebo je to možná nakonec ještě horší, než být korýš. A co si nemám přidávat? Jestli se to týká račího masa, tak věřte mi, toho se teď nějakou dobu ani nedotknu. To je pryč a už se nevrátí. Ještě že tak.

      Vymazat
    6. Ale kdeže, milá klepítkatkyně (nebo klepítkatko?), já mluvil o té zdi. Asi abyste si nepřidávala problémy, které jsou se zdmi spjaty. On byl totiž ten komentář původně delší, víte, jenže jsem zkracoval, tak to dopadlo, jak to dopadlo, tedy to příliš nedopadlo. Ale to je vlastně nemožné, protože všechno nějak dopadne, takže to nejspíš akorát dopadlo jinam, než kam to dopadnout mělo. Každopádně do stravování jsem Vám nemluvil, to bych se jakživ neodvážil… Snad ani ve snu by mě takové mluvení nenapadlo, protože se obávám, že by nedopadlo.
      S nostalgií vzpomínám na reklamy z blog.cz, které se vždy rozeřvaly a shodily mě ze židle. Pak jsem je ještě musel najít a zneškodnit. Blogspot mě zatím nijak nekontaktoval. Tiše sedí mezi záložkami a mlčí. Někdy si říkám, že číhá... A to se potom bojím. To blog zařval a bylo jasno. Ale blogspot nic. Tedy zatím. Jak dlouho to potrvá? Jak dlouho to vydržím? Jak jen to dopadne?

      Vymazat