čtvrtek 21. listopadu 2013

Povídání o ježkovi a myšičce


Tohle malé ježaté stvoření vpadlo do našeho života a s úplnou samozřejmostí si přivlastnilo veškeré předměty i náš volný čas. A poučení? Nikdy nechoďte na veletrhy, kde se prodávají zvířata, i kdybyste měli sebelepší předsevzetí, že si žádné z nich nepořídíte, že jdete jen koupit kokosové dřevo pro oblovky a masožravou rostlinu.
(PS: Ostatní fotky zveřejním na svém druhém blogu, když už ho mám. Snad se mi to konečně podaří nějak rozběhnout i tam...)

úterý 19. listopadu 2013

Další kroužek do řetězu

Už je to nějakou dobu, co mě Yominis pozvala, abych se zapojila do řetězáku s názvem Liebster Blog Award, jehož princip je velmi jednoduchý - blogger, který je do něj nominován, musí zodpovědět deset otázek a zároveň vymyslet deset dalších pro pět svých oblíbených bloggerů, které pozve, oni na otázky odpoví a vymyslí další, a tak to jde pořád dál.
Už to nebudu zdržovat dále, určitě vás totiž všechny strašně zajímá, jak jsem se s těmi záludnými otázkami poprala, že ano. (Snad mi Yominis promine, že to poněkud trvalo.)

pátek 8. listopadu 2013

Bacily

Když fouká vítr špatným směrem, je v naší městské části cítit továrna na žrádlo pro psy.
Když chcete, mňoukají Schrödingerovy kočky i z krabic od bot Adidas.
A když se pořádně zamyslím, jsem vlastně víc bakterie než člověk. Tak se schoulím do klubíčka na agarovou podušku a budu spát navěky v termostatu jako Šípková Růženka, ignorujíc to, že bych správně měla metabolizovat a neustále se dělit napůl.

Pokaždé, když si na té stránce, jež má ve znaku to písmeno, co jsme používaly k označení podložních sklíček, abychom neodmývaly kresylvioleť ze špatné strany, rozkliknu zprávy, vynoří se přede mnou smějící se obličej Čísla Sedm jako první položka na seznamu. Budu urychleně muset někomu napsat, aby se na mě pořád nevyskakovala jeho fotka. To mi vážně nesvědčí.
Co mi ale prý svědčí, je tanec. Pan Mozaika mi popřál k narozeninám o den dřív, smskou, jen několik málo minut potom, co se za mnou zavřely dveře autobusu. Taky jsem kdysi psávala někomu z dopravních prostředků těsně poté, co jsme se rozloučili. Ale to bylo v minulém životě, takže jsem už zapomněla, jaké to bylo - a asi proto nechápu, jaký má smysl plýtvat penězmi za něco, co jste druhému mohli sdělit před chviličkou ústně. Nejspíš ale na to při těch urputných bojích o deštník a snaze nezmoknout a neudusit se smíchy prostě jen nebyl čas.

O den později a tři hodiny dřív jsme s May hrály šifrovaný slovní ping-pong a Filosofka se na nás poněkud nechápavě dívala. Slušelo jí to. Tak moc, že bych jí skoro i odpustila tu její snahu založit mi blog na nové stránce, tam, kde nebudou vůbec žádní kolemjdoucí, to, že mi boří mé vzdušné zámky, a především to, že asi nikdy nepochopí onu dvojsečnou krásu věšení svých myšlenek kamsi do neznáma.
Krásná modrá stuha zůstala v čokoládovně, kde ji po zavírací době nejspíš vyhodili do odpadků a vůbec netušili, že jsem si ji chtěla uchovat jako nedotčenou muzejní památku, když mám zakázáno udělat totéž se sešitem stejné barvy. Jenže nepopsaný blok je jako čisté svědomí. U obou mám pocit, že musím jednat tak, aby zůstaly ve svém původním stavu.

Narozeniny jsou kouzelná věc. Najednou vás obejme taková naděje, že všechno bude fajn, i přesto, že jste zase o rok starší a že se za ten rok třeba nic k lepšímu nezměnilo. Jenže ve chvíli, kdy uplynou poslední vteřiny narozeninového dne, všechno tohle se zboří. Třeba jen proto, že vám nenapsal ten, od koho byste přání slyšeli nejraději.
Ale je pravda, že o to větší radost má pak člověk z drobností. Takže moje rada zní: až vám příště bude smutno, nakreslete si na živné médium obrázky bakteriologickou kličkou. Třeba smajlíka ze Serratie marcescens, ona vám vyraší a bude červeně svítit.

(I když... asi bych se měla chovat o trochu dospěleji, když jsem teď plnoletá všude po světě, co?)

sobota 2. listopadu 2013

Zhášedla jsou všude.

Když si vítr hraje s listy spadanými na chodníku, zdá se mi, že za mnou běží spousta maličkých zvířátek. A příšerky na mě vyskakují zpoza oblých rohů závitů mozkových.

(Havrani už zase
rozbíjejí ořechy
a já mám pořád
oči pro pláč.)

Je mi ouvej. Možná bych se doopravdy i rozbrečela, kdybych na to ovšem měla čas. Zavalila jsem se povinnostmi, aby mi bylo líp, ale ve skutečnosti sotva lezu. Deset hodin ve škole i přes víkend je víc, než dokáže člověk zvládnout - a přece ne dost na to, aby přestal myslet. (Tohle tedy nezkoušejte, škodí to zdraví - a dokonce i duši, kterou to ve skutečnosti mělo vyléčit.) Mám pocit, že dny vlastně neexistují, neboť v mých skrovných volných chvílích je neustále tma. Večery trávím s nazelenalou čarodějnicí na Googlu nebo snahou usnout dřív, než budu tak unavená, že se mi to už nepovede.
Vyhlížím středu jako sultán doktory pro nemocnou Zubejdu. To se aspoň zasměju.

(Chtěla bych bydlet
u někoho v kapse,
abych měla vždycky
pomocnou ruku nadosah.)

středa 30. října 2013

Bez práce nejsou koláče

V jednom z minulých článků jsem se zmiňovala o velmi staré kuchařce, kterou jsem v podstatě podědila po babičce. Nejdřív jsem ji zkoumala jenom jakožto jazykovou kuriozitu, ale pak mě napadlo, že bych podle ní taky mohla něco uvařit. Jenomže zatím opravdu nemám odvahu kuchat sele ani připravovat pečenou vydru a jediné recepty, které vypadaly jakž takž normálně, byly ty na pečení moučníků. A tak jsem se rozhodla, že upeču karlovarské koláče. Moje první opravdové koláče.


S kynutým těstem si většinou moc nerozumím (někde jsem četla, že kynuté těsto je prubířský kámen každé kuchařky), a myslím, že jsem si nevybrala zdaleka ten nejjednodušší recept, takže jsem byla na výsledek opravdu zvědavá.

pondělí 21. října 2013

Fragmenty

Zvuky
Úterý, 10:14
„Možná by se vám ty zkumavky vyndávaly lépe, kdybyste si ten stojánek přidržela tou levou rukou, co teď máte úplně volnou.“
„Ale moje levá ruka je opravdu levá. A tak ji radši nepoužívám.“

Středa, 19:56
„To máma doma sype chilli po skleničkách.“
„Cože?“
„Že doma sype chilli po skleničkách.“
„Aha. Já slyšela, že peče lipo ve skleničkách.“
„Peče lipovej čaj? Tak to je dobrý.“
„Teda my jsme se fakt hledali, až jsme se našli.“
(Následuje náramková variace č. 3.)

Čtvrtek, 19:11
"Zkuste si to představit jako suprasonický třes - víte o čem mluvím, že jo?"
Jasně. To je něco, co nastává po deseti hodinách strávených bez pauzy ve škole.

Pocity
Pátek, 10:23
Dočasně odumřelé horní patro je větší šok, než když vám ve vlasech zničehonic leze myš. (Toto přirovnání ale samozřejmě platí jen ve chvíli, kdy jste nebiolog.)

Sobota, 9:07
Když člověku vytrhnou zuby moudrosti, prý se má druhý den cítit, jako když dostal pěstí od mamuta. Já jsem zatím tímhle způsobem přišla pouze o ty horní, takže mi připadá, jen jako by mě mamuťátko staršího školního věku důrazně poplácalo chobotem po lícních kostech. Ale jámy jako na mamuta mi v puse zbyly. To ne, že ne.
„Byla by legrace, kdyby se zjistilo, že příčinou moudrosti je nějaká takováhle obyčejná věc, jako zuby.“

Otazníky
Neděle, 21:55
Rozhodněte, zda jsou následující výroky pravdivé:
1. Jeden druh ještěra má na hlavě víceméně funkční třetí oko.
2. Někteří ještěři umí hýbat každým okem jiným směrem.
3. Chameleoni mění barvu podle toho, v jakém prostředí zrovna jsou a jakou barvu má jejich okolí.
4. Leguán mořský hledá potravu pod mořskou hladinou a vydrží zůstat potopený až hodinu.
5. Neexistuje žádný smrtelně jedovatý ještěr.
6. I když slepýši vypadají jako hadi, jsou to vlastně ještěři bez nohou.
7. Gekon zední, který žije také u Středozemního moře, se naučil využívat lamp k lovu. Ví totiž, že k nim večer létá nejvíce hmyzu.
8. Někteří ještěři umí šplhat i po skle a hladkých materiálech, protože mají na nohou přísavky.
9. Agamě vousaté skutečně rostou na bradě chlupy podobné vousům, v přírodě se jí přirozeně zkracují, ale pokud se chová v teráriu, je potřeba jí je zastřihovat, aby jí nepřekážely při jídle.
10. Některé druhy ještěrů umí odhodit svůj ocas, když na ně něco zaútočí. Odhozený ocásek se pak ještě chvíli mrská.
11. Ocas ještěrům pak doroste v celé délce tak, že ho nepoznáte od původního.
12. V Čechách žije živorodá ještěrka, která opravdu neklade vejce, rodí živá mláďata.
13. Chameleoni mají jazyk delší než tělo.
14. Jeden druh ještěra se může dožít až 150 let.
15. Hřeben trnů na zádech leguána slouží ke chřestění. Leguáni se tak dorozumívají.
16. Největší ještěr na světě může vážit i víc než malé slůně.
17. U některých ještěrů se z vajíčka vylíhne sameček nebo samička podle toho, jaká je okolní teplota, která na vajíčko působí.
18. Baziliškové jsou jediný druh ještěra, který má vyvinutá křídla.

Pondělí, 16:08
„Paní učitelko, máte manžela?“
„Ne.“
„A máte kluka?“
„Ne.“
„No to jsem si hned myslel.“

(Kdo má odvahu, může se podívat i na několik fotek z minulého týdne.)

pondělí 14. října 2013

Jabloňové listí

Potkala jsem číslo sedm ze Šalingradských srdcebolů. V tramvaji. Můj mozek reagoval tak pomalu, jako by  všechny neurony v něm byly oddělené tlustou vrstvou palisádového parenchymu, na který jsem o dvacet minut dříve zírala do mikroskopu, nebo jako by si v něm toxoplasma pořádala narozeninovou oslavu. Možná to bylo tím, že jsem měla školu od devíti do sedmi v kuse, či prostě proto, že bych si dotyčného zařadila mnohem rychleji v tom městě, kde se tramvajím říká poněkud jinak.
„Ahoj.“
„Ahoj,“ odpovídám, aniž by mi to ještě úplně dosecvaklo.
„Jak se máš? A co dělají slimáci?“
Hlavou mi proběhne několik nesouvislých obrazů, zahrnujících modrou přepravku na jídelním stole, slovenského divadelníka s moukou a talíř halušek se zelím.
„Strašlivě vyrostli a ještě mám asi čtyři přebytečné. Nechceš je?“ upírám na něj prosebný pohled a snažím se, aby to nevypadalo moc koketně. (I když asi bych se nemusela ani snažit, vzhledem k mým kruhům pod očima a lehce nazelenalé barvě z té hrozné únavy. A to je teprve pondělí.)
„Ehm… A dá se to nějak kuchyňsky upravit?“
„Jenom do dvou měsíců stáří, pak už mají moc tuhé maso. To už jsi prošvihnul.“
„Tak to ti asi zůstanou.“
Než se stihnu zeptat na něco já jeho, musím vystupovat. Možná je to tak lepší. Ještě bych ho třeba z nějakých nepochopitelných důvodů měla potřebu praštit knihou „Podívej, jak rostu – Králík“. A nevím, jak bych to potom vysvětlovala.

čtvrtek 3. října 2013

Pocitové zavařeniny

Kuchyně je území, které už téměř přešlo pod moje velení. Nepořádek je tam sice stejný jako dřív, ne-li horší, a mé podivné pokusy s potravinami nepřinášejí vždy vytoužený výsledek, ale snažím se. Jen se z toho poslední dobou tak trochu začíná vytrácet smysl, nebo aspoň jedna z oněch klíčových příčin, které mě donutily k nějaké činnosti. Najednou se to podobá židli, které někdo uřízl jednu nohu.
Proč se vlastně učím vařit? napadá mě. A pro koho byl vlastně ten dort, co jsem upekla v červnu? Odpověď znám, samozřejmě, jen se mi teď zdá, že jsem si to všechno naplánovala v nějakém horečkovitém polosnu, kdy jsem nepřemýšlela nad tím, co to se mnou udělá, až si uvědomím, že to všechno bylo naprosto marné.
A když už jsme u toho, co to tancování – jaký má tohle důvod? Můj nový taneční partner to zcela jistě nebude. Mám pocit, že je jakousi velmi křehkou mozaikou z několika různých lidí, kteří jsou mi blízcí. A kdybych se té mozaiky byť jen dotkla, roztříštila by se v několik nelichotivých a mně nepříjemných obrázků. Proto se radši na nic neptám. Myslím, že mu to přijde opravdu divné. Možná mu přijdu divná já. A příští středu na mě nejspíš vyhrkne něco jako: „Proč o mně nechceš nic vědět?“
Asi proto, že už jsem si zvykla na anonymitu. Na naší škole nemá člověk snad ani potřebu seznamovat se s druhými, když ví, že je to první a poslední společný předmět, který s nimi navštěvuje. Chodby jsou teď plné prváků ve společenských šatech z imatrikulace a kabátech ušitých z nervozity a nadšeného očekávání. Něco jako směs polyester 10%, bavlna 90%. Když se pořádně nadechnu, srdce mi ještě stále buší stejně rychle jako jim. Ale už vím, že seznamování se se spolužáky je více než obtížné. Jménem znám za ten rok jenom pár lidí. A stejně jim v duchu radši říkám přezdívkami, které byly definovány jedním z kratičkých okamžiků, kdy jsem s nimi byla v kontaktu. Většinu z nich stejně sotva někdy uvidím.
Na ekologii se na mě usměje ten Slovák a já si říkám, jestli je pro něj tenhle rok opravdu lepší než ten předchozí, jestli jeho kosti mají cit pro budoucnost ještě v pořádku. O něco později dorazí i Kluk ze sklepa, tentokrát výjimečně bez své roztomilé dívky, zato s pořádnou porcí kafe, jako vždycky. Zasteskne se mi po těch našich knižních debatách před botanikou.
Jenže to už musím sprintovat na další přednášku.
Kdybyste se mě zeptali, před čím utíkám, odpověděla bych vám, že před ničím. Že se jen snažím zabíjet čas, který bych strávila čekáním. Čekáním na stipendium. Čekáním na Německo. Čekáním na něco, co se nikdy neuskuteční.
„Myslím, že se nemusíte bát, že byste tomu rozuměli.“ (Tolik přednášející na mé první přednášce tohohle semestru.)
A taky že tomu nerozumím. Doopravdy nechápu, jak jedna nevinně myšlená věta, která se ještě ke všemu nezakládá na reálné skutečnosti, může zničit něco, co jsem se měsíc snažila budovat – mou obrannou zeď. A proto se už neskrývám ani nikam neutíkám. Nemělo by to smysl.
Jenže, jak praví Kniha kuchařská z roku 1890 věnovaná památce Magdaleny Dobromily Rettigové: "Hlavně nesmí žádná pozbýti trpělivosti a chuti k vaření, když nevidí hned plný výsledek své kuchařské práce, nebo když se jí něco nezdaří. Které jest kuchyně mučírnou, z níž nejraději prchá, ta ať raději do ní nevchází. Povrchnost zaviňuje nezdar v každém případě. A kdo pracuje s chutí, pojišťuje si předem zdar. Jestliže se nám i přese všechnu píli a důkladnost něco nezdařilo, zkoušejme ještě jednou; snad jsme přece jen něčeho opomenuly!" 
Snad bych to tedy měla zkusit ještě jednou, od začátku. Třeba jsem při stavbě oné zdi opravdu něco opomenula. A nebo je život jako ono "kvantové kuchaření", u něhož sice nerozumíme principům, ale přesto vychutnáváme si jídla z bohaté kvantové tabule. Třeba je můj svět přeci jen ten kvantový a třeba nakonec není vůbec žádné zdi zapotřebí, snad stačí jenom čekat.
Jenže to je přesně to, co jsem dělat nechtěla.

čtvrtek 26. září 2013

Jeder abschied ist der Anfang einer Reise zu einem besseren Ort

Ehm, ehm (významné odkašlání si, signalizující, že přijde něco velmi důležitého):
Rozhodla jsem se, že (opět) přestěhuji svůj blog. Důvodů k tomu bylo několik, mimo jiné to, že mě začala rozčilovat čím dál tím větší míra reklamních odkazů na stránce blog.cz a na mém vlastním blogu, a také to, že jsem si chtěla založit zvláštní blog na fotky - a s těmi se na blog.cz nepracuje dvakrát nejlépe.

pondělí 23. září 2013

Návraty na třetí nástupiště

Pátek
Praha mě uvítala deštěm. Snad si myslela, že je to kdovíjak originální dárek. A já, nevděčnice, jsem si ani neotevřela deštník. Místo toho jsem si natáhla přes hlavu kapuci od značně zabahněné mikiny a utíkala zazpívat si poněkud sprostě znějící slova Dvořákova Stabat mater.
Za těch pár dní v přírodě jsem trošku přivykla zimě a úplně zapomněla, jaké je to čelit živému městu uprostřed dopravní špičky. Turisté cvakající svými foťáčky, přeslazeně vypadající zamilované párečky, pečlivě upravená děvčata, lidé pospíchající domů z práce - ti všichni se najednou zdáli tak nějak víc na světě než já. Na chvíli jsem se zastavila a měla chuť se vrátit do onoho algologického a houbařského ráje. Tam jsem se totiž musela smířit jen s partou divoženek a s botanickými špeky Toho, co na něj zaútočili sršni. Trochu se mi zastesklo po mladém borovicovém lese, pískovcových skalách a vousech sv. Ivana. Jenže už bylo po všem - a chlad, kterého se nejde zbavit, zůstal se mnou. A to jsem se bláhově tolik těšila domů…
Tak se proplétám davem, v batohu mě tíží krabička s lišejníky, tři atlasy k určování rostlin a hub, igelitka s promoklým oblečením, nevyřčené smutky, kilo zimy, které váží víc než kilo železa, a noty, z nichž nic nedovedu zazpívat - a začínám přemýšlet, jestli jsem ten návrat do reality zbytečně neuspíšila. Když pohlédnu na břízu v parku, z mozkových závitů se mi ozve valčíkový rytmus: betula-pendula-betula-pendula-betula-pendula… Přitisknu si dlaně na spánky a pokusím se zapomenout. Teď se nejde tančit. Teď se jde zpívat.

Sobota
Japonci jsou jako haiku. Jsou droboučcí - a přesto jaksi opravdovější. Jako by na nich nebylo nic zbytečného, jako by nic nepřekáželo tomu, co je důležité. Stačí se jen podívat na postaršího japonského sbormistra dirigujícího Lacrimosu. Skoro by mě z toho zamrazilo - pokud bych se tedy nemusela soustředit na to, abych přečetla noty, které jsem den předtím viděla poprvé, téměř z listu.

Neděle
Když si ráno čtu v tramvaji Fitzgeralda, nepřipadám si ani trochu intelektuálsky. Spíš mě ovládne jakýsi pocit nepatřičnosti. Ne snad proto, že bych četla něco, co nemám. Ale zdá se mi, jako bych to četla z nesprávného důvodu.
"Co to máš?"
Zvednu knížku.
"Hm. Tender is the night. Americká klasika."
"Zatím mě to moc nebere." (Naprosto nevystihující věta, ale jak bych něco takového mohla vysvětlovat téměř cizímu člověku.)
"Na to už jsi docela daleko."
"Je jen málo knížek, co odložím nedočtené."
"Tak to máš pevnou vůli."
"Neřekla bych. Jen bych nerada promeškala něco úžasného, co třeba bude na konci. Jsem otrokem svých falešných nadějí."
"A… jsi Ryba?"
Takže pátrání po tajemné Rybě se rozjelo na plné obrátky.
"Ne."
"A máš ráda běžky?"
"Proč?"
"To je jediné, co o ní víme - že má ráda běžky a její oblíbená barva je fialová."
"Fialovou ráda mám …"
"Tak to už jsi podezřelá."
"Z čeho tak můžu být podezřelá, když mám ráda fialovou?"

Zdá se mi, že čas běží v jakýchsi smyčkách - sem tam se najde něco, co člověka na okamžik odhodí do minulosti a zpět. Sbírání suchých zárazovitých rostlin, třetí nástupiště na Hlavním nádraží, Hallelujah v evangelickém kostele sv. Salvátora, kluk našeho tenora, který vypadá jako ten, co nás kdysi otravoval v knihovně, zpívání se sborem při pouti na Tetín a nespočet všedních milen - to všechno jsou mosty, co zkoušejí překlenout čas. Jenže vždycky se dá dojít jenom do poloviny, stoupnout si na špičky a kochat se tím, co je na druhé straně. Pak už je potřeba vrátit se tam, odkud jste vyšli. Když to neuděláte, strhne vás povodeň i s oním mostem a odnese na to místo, které vám náleží právě teď.