Pondělek. Však to znáte. Začátek týdne, nálada nic moc. Pro zpříjemnění toho dne sem vždycky dávám odkaz na nějakou písničku. Tentokrát to bude malinko melancholická, ale zato krásná hudba. A nazpívaná zpěvačkou s nádherným hlasem. Odkaz jsem objevila na jednom blogu a opravdu se mi to zalíbilo. Je to od zpěvačky Skye - Not Broken.
středa 5. října 2011
Kolik stromů je ve Stromovce?
A do kolika slov se vejde svět? Ano, uznávám, mohli bychom filosofovat o tom, že svět se vecpe buď do jednoho slova a to sice do slova "svět", a nebo že ho naopak člověk nemůže vyjádřit ani nekonečnem sebedelších vět. Ať je tomu tak, nebo tak, my, co jsme se v sobotu sešli ve Stromovce, jsme se jednoznačně shodli, že počet slov, popisujících svět je přesně sto a ani o jedno víc, ani míň. Že šikovný vypravěč do nich dokáže vepsat všechno podstatné...
Ano, přesně tak. V sobotu jsem totiž absolvovala svůj historicky první piknik s neznámými lidmi a obličeje skryté za několikapísmennou přezdívkou tak získaly svůj tvar... Faktem je, že jsem se toho srazu předem děsila... Možná ale, že když už jsem přežila DMD, tak už mě neskolí nic, alespoň ne v literárním světě... a skutečně, neskolilo mě to. Z příjemného posezení se mi ani nechtělo domů, ai když na druhou stanu jsem si tam přišla malinko jako cizinec... Ale jestli to chci v životě někam dotáhnout, ať už v čemkoli, musím se naučit svůj strach překonávat...
Piknik ve Stromovce vystřídalo desetiminutové plavání v bazénu, rychlé převlíkání, odjezd na Muzejní noc, prohlídka Chlupáčova muzea historie země, Starého královského paláce na Hradě a Španělské synagogy, pak hledání nejrychlejší cesty domů, přičemž nám ujely všechny noční tramvaje, které mohly, a návrat domů ve dvě v noci. Takže ano, sobota by se dala považovat za vcelku vydařený den =D.
Ano, přesně tak. V sobotu jsem totiž absolvovala svůj historicky první piknik s neznámými lidmi a obličeje skryté za několikapísmennou přezdívkou tak získaly svůj tvar... Faktem je, že jsem se toho srazu předem děsila... Možná ale, že když už jsem přežila DMD, tak už mě neskolí nic, alespoň ne v literárním světě... a skutečně, neskolilo mě to. Z příjemného posezení se mi ani nechtělo domů, ai když na druhou stanu jsem si tam přišla malinko jako cizinec... Ale jestli to chci v životě někam dotáhnout, ať už v čemkoli, musím se naučit svůj strach překonávat...
Piknik ve Stromovce vystřídalo desetiminutové plavání v bazénu, rychlé převlíkání, odjezd na Muzejní noc, prohlídka Chlupáčova muzea historie země, Starého královského paláce na Hradě a Španělské synagogy, pak hledání nejrychlejší cesty domů, přičemž nám ujely všechny noční tramvaje, které mohly, a návrat domů ve dvě v noci. Takže ano, sobota by se dala považovat za vcelku vydařený den =D.
Pravda?! Kde je?
Celé mesto zožierajú stresy
a mňa otázka kde jsi..
Bojím se tu otázku vyslovit, protože pak bych přesně pojmenovala svůj strach. A kdo se ptá, moc se dozví. Já se to sice dozvědět chci, ale zároveň nechci přijít o poslední naději.
Jenže ten strach mě ničí, tak moc, že se sotva můžu nadechnout. Asi tak, jako by mi někdo dal pěstí do žaludku a pak zavřel do mrazáku. Nebo ještě hůř.
Vymyslela jsem čtyři možnosti, co se mohlo stát. Na ty dvě horší nechci ani myslet, ale přesto se mi pořád pletou do myšlenek. A ta nejděsivější z nich... Ne.
Has no one told you he's not breathing?
Don't cry...
a mňa otázka kde jsi..
Bojím se tu otázku vyslovit, protože pak bych přesně pojmenovala svůj strach. A kdo se ptá, moc se dozví. Já se to sice dozvědět chci, ale zároveň nechci přijít o poslední naději.
Jenže ten strach mě ničí, tak moc, že se sotva můžu nadechnout. Asi tak, jako by mi někdo dal pěstí do žaludku a pak zavřel do mrazáku. Nebo ještě hůř.
Vymyslela jsem čtyři možnosti, co se mohlo stát. Na ty dvě horší nechci ani myslet, ale přesto se mi pořád pletou do myšlenek. A ta nejděsivější z nich... Ne.
Has no one told you he's not breathing?
Don't cry...
TMA.
Cestou
Když jezdím metrem do školy,
zářivky mi rozpouštějí obličej
v dokonalý obraz mého já.
V temných sklech dveří
se zrcadlí můj odraz,
a přesně taková jsem i já.
Bledá, zničená, nešťastná.
Fádní, nudná, nezajímavá.
Jedna tvář z milionů.
Jedna tvář z davu,
anonymní a nikým nepoznaná
cestujcí.
zářivky mi rozpouštějí obličej
v dokonalý obraz mého já.
V temných sklech dveří
se zrcadlí můj odraz,
a přesně taková jsem i já.
Bledá, zničená, nešťastná.
Fádní, nudná, nezajímavá.
Jedna tvář z milionů.
Jedna tvář z davu,
anonymní a nikým nepoznaná
cestujcí.
Sólový koncert pro psací stroj
Protože je pondělí a já si v pondělí navykla sem dávat vždycky odkaz na nějakou zajímavou písničku, tak tady je... Tentokrát je to opravdu netradiční. Jedna kamarádka mi na to posílala odkaz a mě to naprosto dostalo. Je to sólový koncetr pro psací stroj a opravdu stojí za shlédnutí (ano, nejen za poslechnutí =D). Takže, jestli máte aspoň dvě minuty a jedenáct vteřin času, klikněte sem.
La Valse d'Amelie
Tak tu mám zase jedno doporučení na hezkou písničku... Tentokrát se jedná o soundtrack k filmu Amélie z Montmartru. Tenhle film jsem viděla nedávno a dlouho jsem musela přemýšlet nad tím, jestli se mi to líbilo, nebo ne, ale nakonec jsem z něj byla doslova nadšená... A nejen díky krásné hudbě. Poslechněte si třeba tady La Valse d'Amelie ... A kdo jste ještě Amélii neviděl, doporučuju... Stojí to za to =D.

Sebevražda sedmkrát jinak
Mám spoustu možností, jak se sprovodit ze světa...
1. Můžu na sv. Valentýna skočit pod metro - tady by se slušela uvést autorská práva mayinky... (ale to bych si musela ještě počkat do února).
2. Můžu se oběsit na vánočním stromečku (taky za dlouho) nebo na svých vlasech (to by trvalo věky).
3. Můžu se svými vlasy uškrtit (to už by šlo teď).
4. Můžu se přihlásit na chemický seminář.
5. Můžu spáchat rituální sebevraždu taneční šavlí.
6. Můžu se propíchnout vidličkou ze školní jídelny (umřela bych minimálně na otravu krve).
7. Můžu spáchat literární sebevraždu...
Teď si jen vybrat, co z toho...
1. Můžu na sv. Valentýna skočit pod metro - tady by se slušela uvést autorská práva mayinky... (ale to bych si musela ještě počkat do února).
2. Můžu se oběsit na vánočním stromečku (taky za dlouho) nebo na svých vlasech (to by trvalo věky).
3. Můžu se svými vlasy uškrtit (to už by šlo teď).
4. Můžu se přihlásit na chemický seminář.
5. Můžu spáchat rituální sebevraždu taneční šavlí.
6. Můžu se propíchnout vidličkou ze školní jídelny (umřela bych minimálně na otravu krve).
7. Můžu spáchat literární sebevraždu...
Teď si jen vybrat, co z toho...
Když se lidé radují, zoufalci si své osamění uvědomují daleko víc
Jen si slavte, tančete, skákejte a křičte: "Hoši, děkujem!" a já si zatím ze samé radosti podřežu žíly o klec vlastního osamění. Proměním se ve sklenici slaných slzí, které se tiše rozprsknou na špinavou podlahu. Stejně jako Amélie, když Nino odešel z kavárny U dvou mlýnů. Nikdo si toho ani nevšimne. Přijde mi, jako bych dostala osobní trest do konce zápasu o svůj život. Už nemůžu vyhrát, jen se dívám, jak se moje sny pomalu rozplývají v ledovém chladnu, když o ně ostatní bojují, jen tak aby se neřeklo. Nechápu, co jsem komu udělala. Jenže to já jsem se poslala na trestnou lavici, já jsem sama svým rozhodčím. Teď mě nezbývá než nabrat nepřesný kurs tušení a s vlajkou z marcipánu se vydat na cestu. Do bitvy sama se sebou. Haha. Jsem zvědavá, kdo z nás dvou vyhraje.
A víte co? Vůbec není nejchytřejší po úžasné hokejové euforii si v jednu v noci klást otázky, které stejně nemají řešení. I když vlastně to řešení by mi přinesl i sám náš hokejový tým, kdybych to byla ochotná poslouchat. A ta rada zní: nevzdávat to. Ať vás kdokoli, jakkoli podceňuje, bojovat až do konce.
Takže ano, nakonec i já zavolám: "Hoši, děkujem!" a můj skomírající hlas se ztratí v rozjásaném davu. Zavřu se do nějaké časové smyčky a budu jásat s nimi. Navěky.
A víte co? Vůbec není nejchytřejší po úžasné hokejové euforii si v jednu v noci klást otázky, které stejně nemají řešení. I když vlastně to řešení by mi přinesl i sám náš hokejový tým, kdybych to byla ochotná poslouchat. A ta rada zní: nevzdávat to. Ať vás kdokoli, jakkoli podceňuje, bojovat až do konce.
Takže ano, nakonec i já zavolám: "Hoši, děkujem!" a můj skomírající hlas se ztratí v rozjásaném davu. Zavřu se do nějaké časové smyčky a budu jásat s nimi. Navěky.
The Lidl Things
Dlouho se už nestalo, že bych se na nějakou reklamu chtěla dívat víckrát dokola (snad se světlou výjimkou nesmrtelné vánoční reklamy na Kofolu o zlatém prasátku). Teď ale jedna taková běží, ze které mám vždycky dobrou náladu. A to sice kvůli nádherné písničce. Je to reklama na Lidl, nejspíš ji všichni znáte. Řekla jsem si, že by nebylo úplně od věci zapátrat po tom, od koho vlastně ta písnička je, abych si ji mohla poslechnout celou a nečekala, až ji budou dávat v televizi. Objevila jsem, že je od německé skupiny Kendric a jmenuje se The Little Things (ale všichni ji překřtili na "The Lidl Things"). Takže pokud taky patříte k "fanouškům" téhle reklamy, můžete si ji poslechnout třeba tady: http://www.youtube.com/watch?v=_8vMDrlUBmY .
Čas ani myš nezastaví... a ani já.
V pátek jsme se loučili s našimi oktavány. Od zítřka jsme druhý nejstarší ročník na škole. Kamarádka mi řekla: "To mě teda vážně nežere...", ale mě to děsí. Možná víc, než jsem si ochotná připustit. Můj čas ubíhá minutu po minutě, pořád, nejde zastavit. Moje nynější hodnoty, vzahy, zájmy, se v několika letech promění v prach. Utíká to čím dál rychleji a já si pořád říkám, že jsem se nemohla nějakým kouzlem zmrazit v kvintě, což byl zatím asi nejlepší rok mého života. Teď už to jde jen a jen z kopce. Neustále se topím v depresi, i když vlastně nemám proč. Měla bych být vděčná, že mám dvě ruce, dvě nohy, můžu chodit, smát se, slyším i vidím a jsem zatím relativně zdravá. Ale mně se neustále hnusí má vlastní osoba, všechno to, co dělám. Jenže takhle nikdy nebudu šťastná. Jenom budu čím dál nešťastnější, až začnu přicházet i o to, co mám teď.
V ten pátek, jak jsem se tam tak těsnala u dveří kostela, kde se předávaly vysvědčení čerstvým maturantům, jsem se cítila vážně bídně. Připadala jsem si zavržená lidmi. Ale v duchu jsem věděla, že jediný, kdo mě zavrhl, jsem já sama. Ten pocit osamění se brzo rozplynul, a tak jsem večer měla zase sílu jít tančit. A oba víkendové večery jsem chodila po mostě přes Vltavu sem a tam, bylo krásné počasí, poslouchala jsem hudbu ze Střeláku, odháněla hejna komárů, kteří mi najednou až tak nevadili, nechala si cuchat vlasy jemným vánkem a snila jsem, jak jednou potkám pana Dokonalého. Vím, že se to nikdy nestane. Ale je příjemné snít jen tak nazdařbůh. Protože když člověk přestane mít své sny, pro které žije, jeho zkázu nic nezastaví. Ani zázrak. A čas ho úplně převálcuje.
V ten pátek, jak jsem se tam tak těsnala u dveří kostela, kde se předávaly vysvědčení čerstvým maturantům, jsem se cítila vážně bídně. Připadala jsem si zavržená lidmi. Ale v duchu jsem věděla, že jediný, kdo mě zavrhl, jsem já sama. Ten pocit osamění se brzo rozplynul, a tak jsem večer měla zase sílu jít tančit. A oba víkendové večery jsem chodila po mostě přes Vltavu sem a tam, bylo krásné počasí, poslouchala jsem hudbu ze Střeláku, odháněla hejna komárů, kteří mi najednou až tak nevadili, nechala si cuchat vlasy jemným vánkem a snila jsem, jak jednou potkám pana Dokonalého. Vím, že se to nikdy nestane. Ale je příjemné snít jen tak nazdařbůh. Protože když člověk přestane mít své sny, pro které žije, jeho zkázu nic nezastaví. Ani zázrak. A čas ho úplně převálcuje.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)