Ach jo. Venku je tak hezky a my musíme sedět ve škole. Teda, máme mít tělák, ale většina holek, a stejně tak já, jsme tam nešly. Někdo je nemocnej, ale skoro všichni se ulejvaj kvůli chemii. Příští hodinu totiž píšem tu opravku. A tak tu sedim i já v knihovně nad sešitem z chemie a vůbec mi to neleze do hlavy. I když je to určitě lepší než cvičit... než tělák je lepší v podstatě všechno... zvlášť když to někomu jde tak asi jako mně...
neděle 18. září 2011
Jaro je tady!
Tak tu konečně máme jaro... teda nerada bych to zakřikla, ale venku je fakt pěkně. Nějak mi ta dlouhá zima už dost lezla na nervy. A letos ke všemu žádná pořádná zima nebyla, furt jen lilo, takže jsem fakt ráda, že taky jednou vylezlo sluníčko. Konečně je to venku trošku barevnější. To bude zase pokejcháníčko, pylová sezóna v plnym proudu... no jo, každý období má něco. A ještě ke všemu na mě něco leze, ach jo.
Šípková Růženka ještě neusnula...
Budu vám vyprávět pohádku o naší Šípkové Růžence, která pořád ještě nespí, dokonce ani v noci ne. Zato přes den usíná, jako když ji do vody hodí.
Takže, jednoho nevlídného podzimního večera, kdy ze stromů opadalo skoro všechno listí a studený vítr ohýbal už jen holé větve, se na obyčejném pražském sídlišti narodilo malé krásné ježčátko. Šťastní rodiče ho pojmenovali Růženka, protože narodilo pod keřem, na kterém v létě rozkvétají ty nejkrásnější růže široko daleko.
Když Růženka trochu povyrostla, máma ježčice už cítila podzim v kostech, a proto se rozhodla zavolat sudičku, aby předpověděla osud ježčího batolete. Sudička byla stará a zahořklá, a protože sama nikdy neměla děti, vykládala rodičům o jejich dětech samé katastrofické příběhy. I přišla nad kolébku, v níž spala malá Růženka, a pronesla zlověstným hlasem: "Zbavte se toho dítěte. Copak nevidíte, že má růžové bříško a lesklé oči? Je zakleté. A proto letošní zimu neupadne do zimního spánku…" Neusnout zimním spánkem znamenalo pro ježky jediné: zemřít, takže se ježčice velmi ulekla, když vyslechla sudiččina slova. Od té doby ji přes den tlačily noční můry a každou chvíli chodila kontrolovat Růženku, jestli ještě žije a v noci na lovu byla neustále s ní, aby jí snad nepřejelo auto či nezakousl nějaký opozdilý hladový pes.
Jenže hmyzu k jídlu bylo pořád míň a míň, a k ránu už bývalo pořádně chladno. Přicházela zima. Jenže Růženka skoro nerostla, i když ji rodiče vykrmovali, jak jen to šlo. Ježci už se chystali jít spát, nashromáždili si listí, zavrtali se do něj, popřáli si dobrou noc a za chvíli už všichni spali, jen Růženka ne a ne usnout. Vylezla ze svého pelíšku, protože měla hlad, ale na obvyklých místech nemohla najít ani jediného broučka. V tom jí na čumáček dopadlo něco bílého a studeného. Zábly jí tlapičky. A najednou uviděla, jak se k ní něco velikého blíží. Kdyby tady tak byla maminka, aby jí poradila! Věděla, že by stejně daleko neutekla, tak se stočila do klubíčka, jak jí to učili její rodiče, a čekala co se bude dít.
A pak jí to něco velkého vzalo do jakéhosi papíru. "Kn-iz-ni k-lub," slabikovala Růženka, ale i když uměla číst, slovům nerozuměla. Vůbec netušila, kde je a kam jí to nesou.
A tak se Růženka dostala k nám. Teď obývá velkou krabici v přízemí a každý večer se cpe kočičí konzervou. Protože by zimní spánek nepřežila, krmili jsme jí takhle celou zimu. A teď, když už je jaro, se blíží vypouštěcí den. A já si nedovedu vůbec představit, že jí jednou pustim zpátky do přírody...
Ježka přinesla domů moje mamka, v katalogu z knižního klubu. Bylo to dost pozdě večer a tak už jsem spala. Pak jsem se v noci vzbudila a najednou slyšim zezdola nějakej šramot. A jaký bylo moje překvapení, když jsem sešla dolů, kde v půli chodby stála krabice a v ní... ježek!
Pořadí blogu?
No, tak jsem se koukala a v počtu příspěvků na blogu jsem dvanáctitisícásedmá... no to teda nic moc... asi bych se měla víc snažit... i když na to, že tenhle blog neexistuje ještě ani týden, to neni zas tak hrozný... Ale teď se fakt nic moc neděje, tak nemam o čem psát... I když to, že se nic neděje, bych asi radši říkat něměla, protože když jsem si takhle postěžovala minule do deníčku, tak druhý den vyhrožovali naší škole teroristé, že ji vyhodí do vzduchu...
Bojíte se pavouků? (našla jsem na netu)
Bojíte se pavouků? Tak tohle bude určitě něco pro vás! Totiž, to jak jsem psala o tom Vzdušnim muzeu, mi něco připomnělo. Jednou jsem na bižuli měla mít referát na pavouky a tak jsem si na internetu hledala nějaký materiály a našlo mi to strojový překlad z anglické wikipedie. Tam se člověk dočte, že:
"Pavouci jsou jistí bezobratlý zvířata to produkovat hedvábí, mít osm nohy a žádná křídla.
Někteří pavouci točí trychtýřem- formoval weby, jiní dělají nepravidelné weby a ještě jiní dělají spirálu "kulovité" weby, které jsou nejvíce obyčejně se sdružily s objednávkou.
Pavouk, po tkaní jeho sítě, vůli pak vyčkávání (často, ale ne vždy, u centra webu) pro kořistové zvíře stát se chycený. Oni cítí dopad a zápas zvířete kořisti chvěními předanými podél linek webu.
Většina pavouků je nepravděpodobné k lidem sousta, protože oni neidentifikují lidi jako kořist. Pavouci, vyrovnat malé, smět nicméně kousnout lidi když pobledlý.
Hnědí samotářští pavouci často bloudí a tak jsou více snadno chycení proti něčí kůži oděvem, prostěradla, atd. Takzvaný "agresivní domovní pavouk" nebo pavouk tuláka je také poutník, který může vstoupit do kontaktu s lidmi a sousta. Žlutí vakoví pavouci mají úkryt z trubek hedvábí během dne a vycházejí k lovu v noci. Osoby mohou unintentionally pracovní kontakt s nimi v temnotě a tak být ošizen.
Tam je jeden pavouk v Kalifornii a Japonsku, pravděpodobně lovec pokusně to by mohlo přeběhnout a kousnout váš prst jestliže vy se dotýkáte zdi, že to drápe se přes. To chování může dobře nastat, protože jeho zrak je dobrý dost vidět hnutí a obecný tvar, ale nedostatečný vyhýbat se splést si něco jiného pro jeho přirozenou kořist.
To bytí říkalo, žádný z těchto pavouků se přestěhovat do lidského území se záměrem řezavých lidí. Lidé se dostanou do nich a pavouci brání sebe tím, že kousne."
A to nejlepší nakonec: "Brazilský putovní pavouk údajně může jet stopem v chumáčích banannas. Jako výsledek, nějaký velký pavouk objevit se v skupina bannanas by měla být léčena náležitou péčí."
Mají se sliby plnit? Nápověda: ne!
Učitelé nám mají jít příkladem... ale dost často tomu tak neni. Třeba u našeho chemikáře. Vždycky jsem si řikala, že je sice přísnej, ale učí dobře. No ale to co nám udělal teď, s tim teda fakt nesouhlasim. Dlouho chyběl a když se vrátil, oznámil nám, že příští hodinu budeme psát písemku, jako jestli jsme to všechno nezapomněli. Tak jsme mu řekli, že příští hodina je zrovna když se vrátíme z německé výměny, a tak budem děsně unavený, a poprosili jsme ho, jestli by to ještě nešlo odložit. Tak on nám teda slíbil, že to bude až příště. A samozřejmě, sotva jsme se vrátili z Německa (to ti Němci byli u nás v Praze), už nám napochodoval do třídy s písemkama. Snažili jsme se mu vysvětlit, že nám slíbil, že to psát nebudeme, ale on na to, že prý neohlášené písemky klidně dávat může, a aspoň zjistí, kdo se připravuje z hodiny na hodinu. To mi přišlo teda celkem nefér, neohlášený písemky sice může dávat, ale když už něco slíbí, tak by to měl taky dodržet... No, přes půlku lidí z toho mělo pětku, já jsem dopadla ještě celkem dobře, měla jsem trojku... V pondělí píšem opravku, jenže asi na dvakrát tolik látky, tak jsem docela zvědavá, jak se to zvládne. No, část toho názvu (možná jste to někdo poznal) jsem vzala z jednoho dílu Robina Hooda, seriálu kterej teď sleduju a i když je to pěkná hloupost, baví mě to. No, a náš chemikář mi trochu připomněl toho šerifa, protože kdybychom se ho zeptali, jestli mu nevadí, že svůj slib nesplnil, nejspíš by odpověděl: "Nápověda: Ne!"
Vzdušní muzeum
Při výměně v Německu jsme navštívili mimo jiné taky "Vzdušní muzeum". To je dům plný vynálezů souvisejících se vzduchem. Takže si tam můžete například prohlídnout stroj na výrobu cucfleků, popřípadě foukač na listí upravený tak, aby foukal proti člověku, který ho nese. A důvod? Aby se mu život, jakmile si foukač sundá, zdál mnohem jednodušší. Obdrželi jsme tam taky leták, a dokonce byl i česky... jenže, zdá se, že ho překládal někdo, kdo vůbec česky neumí. Takže jsme se mohli třeba dozvědět, že zde můžeme "prakticky spoznat předmět vzduch" a že "Vždušní muzeum výlučně je financováno peněžnýma dary a vzdušníma pomocník". A prohlídka? Prý "taky mimo otevírací doby, podle dohovoru, prosím 10 dnů dopředu zahlásit." I když já asi nemám co kritizovat, protože moje domluva v Německu byla asi taky dost hrozná...
Nic se neděje...
Tak jo. Opravdu se nic neděje. Po poněkud hektickym minulym týdnu s německou výměnou je tady celkem klid... takže ani neni moc o čem psát. Dneska večer je setkání rodičů od lidí z naší třídy, teda ne jako třídní schůzky, ty jsou až příští středu, ale prý že by se rodiče tak úžasných dětí, jako jsme my, měli poznat trochu líp :-). Takovýchhle srazů už bylo víc, ale když pak z mamky chci vydolovat, o čem si tam povídali, který tam byli lidi a tak, tak toho moc nepoví... i když to možná bude tim, že já taky o škole a školních akcích moc nemluvim, vypadá to totiž, že to nikoho u nás nezajímá... A zítra nás čekaj nultou hodinu laborky z fyziky, no to se teda fakt těšim... budeme měřit tření či co. Takže budu muset vstávat dřív, sice asi jen o půl hodiny, ale stejně, ráno je každá minuta dobrá...
About me
Tak asi bych se měla nějak představit. Jsem eliade a považuju se za celkem normální, i když občas mírně praštěnou patnáctiletou holku... Bydlim v Praze a chodim do kvarty gymnázia (takže jakoby do devítky). O tom, co bych chtěla dělat po škole, zatim fakt nemam páru, možná bych chtěla být spisovatelkou, ale to je jen takovej ztřeštěnej sen, páč na to opravdu nemám talent ani trpělivost... psaní u mě vypadá asi tak, že se úžasně nadchnu pro nějaký téma, napíšu asi tři stránky, pak mi to přijde úplně hloupý, zastrčim to do šuplíku a po roce to vyhodim s tim, že někdy napíšu něco lepšího... No, jinak mě baví číst, přečtu skoro všechno, teď třeba zrovna čtu Sinuheta, ale nejradši mám asi fantasy, historické romány a detektivky. Tenhle školní rok jsem začla chodit na břišní tance, což mě baví, a alespoň mám nějakej pohyb, tělák ve škole děsně nesnášim. A moje nejoblíbenější filmy? Asi Anna a král, Čokoláda, Věčný příběh a Stargate, ze seriálů je to Elisa z Rivombrosy a Hvězdná brána... No jinak, doma mám celou zoologickou, králíka, dvě vodní želvy, osmáka degu a přes zimu ježka... jo a taky pavouky a občas i nějakýho toho mravence nebo komára, ale ty jenom přechodně.
A co se tohohle blogu týče, založila jsem si ho spíš pro sebe jako deníček, ale zlobit se určitě nebudu, když mi sem budete chodit :-) Ještě mám jeden blog, tak tam se můžete taky mrknout. Tak jen doufám, že mi to hned nepřestane bavit a budu sem taky něco psát...
sobota 14. února 2009
Se smutkem v srdci vám musím oznámit...
... že dne 13.2. 2009, data významného a to sice proto, že byl pátek třináctého, zakončil svou pouť životem jeden ze spousty blogů na internetové síti. Netruchlete pro něj moc, protože ani já netruchlím, to jen tak aby se neřeklo: Takovou dobu měla blog a pak ho bez zaváhání smazala a ani se nerozloučila, a přiznejte si, že tu stejně nebylo vůbec nic kloudného ke čtení...
Dostala jsem se tam, kam jsem se nikdy nechtěla dostat, na blog plný bleskovek a nejrůznějších jiných nesmyslů, co by mi mohly zvýšit návštěvnost, s nadějí, že až to někdo bude číst, třeba konečně začnu psát normální články. Nestalo se. Ale musím přiznat, že mě to tenkrát docela i bavilo... Každopádně, je už to pryč a nevrátí se to. Všechno se mění. Proto jsem se před časem přesunula na sblog, že snad konečně budu psát něco, co by stálo za to číst. Jen doufám, že tentokrát se mi podaří nesklouznout tam kam nechci. Držte mi palce, ať se mi to povede.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)