Pomerančový džus - aneb Jak jsme šli na The Cure

Připomínalo to plánování výpravy na jiný světadíl. Nebo alespoň někam do ciziny - a to ještě jen v případě, že by se tam chystala osoba, která nikdy neopustila město, kde se narodila.
Dvakrát jsem si přečetla seznam předmětů, které si nesmíte vzít do O2 areny, jenom abych vzápětí mohla spřádat sofistikované plány, jak tam některé z nich pronést. Zakoupila jsem dva typy nápojů, které jsem hodlala ukrýt na dvou rozdílných místech svého oděvu. Zjistila jsem si, kam se dají odložit věci, u kterých bych to pronášení raději neriskovala. Prohlédla jsem si plánek obchodního centra Harfa, abych objevila ty nejbližší toalety a nedávala zbytečně všanc naše těžce vybojované pozice přede dveřmi. Dojela jsem si domů pro teplý kabát, abych neumrzla při čekání na otevření haly, a pro pohodlné boty, abych vydržela dlouhé stání. Upekla jsem tuňákový koláč a zabalila s sebou dva litry pití, abychom náhodou netrpěli hladem nebo žízní. Hodiny jsem hloubala nad vhodným oblečením, abych nakonec skončila v červeném svetru tam, kde cokoliv světlejšího než černá vypadá nepatřičně.
Pečlivě jsem se připravila.
To dělám pokaždé, když mám strach. Strach, že se něco pokazí a že už nebudu mít šanci to napravit.

"Je to nejspíš poslední příležitost je vidět naživo. Vždyť už jsou staří. A Robert strašně nerad létá."
Tak jsme si téměř před rokem zakoupili lístky a poslušně odžívali den za dnem, které do koncertu zbývaly. A snad proto, aby nám bylo připomenuto, že nejen The Cure stárnou, náhle byla ta dlouho očekávaná sobota tady.
"Když jsme loni kupovali ty lístky, skoro jsem nevěřila, že se někdy dočkáme - a hlavně, že ještě budeme spolu."

A tak jsem se v sobotu 23. října v půl jedné vymanila z dusivého objetí Jakuba Jana Ryby a odjela tam, kde se téměř stal hvězdou pekari páskovaný (a možná by se mu to i povedlo, kdyby pruhované hvězdy nebyli jen a pouze tapíři), jenom abych další hodinu bezcílně bloudila, očichávala pomeranče v hořké čokoládě a okukovala pánské klobouky. A najednou se před velkými skleněnými dveřmi vchodu sever vytvořil hlouček, takže jsem se raději posadila mezi bledé chlapce v černém, cizince, kteří objíždějí snad všechny evropské koncerty, a dívky s Robertem Smithem na tričku. A já, na plátěné tašce kočku na syntetizátoru, jsem si připadala, jako bych si nárokovala něco, co mi nepatří. Jenomže pak už přišel můj milý a pak i Mája, která dovolila tisícům jiných vzpomínek překrýt sušenkové vzpomínky na Řím. A potom otevřeli.
Dovnitř nás pouštěl drsňák s dobrým srdcem, kvůli jehož nemluvnosti jsem ztratila cenných deset vteřin. Utíkali jsme, ačkoliv se nás kdosi z ostrahy pokoušel zadržet. Dostali jsme modrou pásku na ruku a najednou jsme byli u pódia. Ve druhé řadě přímo uprostřed.

Čekání na předkapelu jsme využívali ke krácení mouder přesně na 140 znaků a žertování s chlapcem, který by snad i aspiroval na pozici náhradního člena v naší partě, nebýt toho, že se mu nadpoloviční většina naší výpravy ani nepodívala do tváře.
„Vůbec nevím, jak vypadal.“
„Myslím, že měl brýle.“
A na sobě určitě něco červeného. Poznamenal totiž, že si stoupl k těm správným lidem, když jsem si stěžovala na barvu svého svetru.
Najednou se zhaslo a nastoupili The Twilight Sad, jejichž zpěvák se pohyboval natolik podivně, že by mě vůbec nepřekvapovalo, kdyby na pódiu zničehonic zkolaboval.
„Já je neznám. Ale podle názvu bych je tipoval na nějaký dream pop.“
Nebyl to dream pop – a na předkapelu jich byla skoro škoda.

Pak znovu nastalo světlo a všichni netrpělivě čekali na setmění.

Mělo přijít v osm hodin a deset minut – a skutečně přišlo. Nejen má puntičkářská duše byla potěšena.

Když se The Cure objevili na pódiu, jako první se mi vybavil mem, který jsem viděla jen pár hodin předtím. Psí tísňová linka, na níž všechny hovory končí zvoláním „OMG“.

„Super! Sice vůbec nevím, co to zrovna hráli, ale bylo to super.“

Jakožto fanoušek rychlokvaška (neboli fanoušek na hovno, terminus technicus) jsem také občas měla problém s rozpoznáním skladeb – a někdy jsem je prostě a jednoduše neznala vůbec. Opět se dostavil ten pocit, že zabírám místo někomu, kdo by si zasloužil stát tři metry od Roberta Smithe mnohem víc než já. Jenže k takovým, jako jsem já, byli The Cure nanejvýš shovívaví; ve vodách méně známých skladeb nikdy nezůstali dlouho.

„Zahráli všechno, co jsem potřebovala slyšet.“

Výhodou toho, že The Cure mění každý koncert to, co zazní, bylo, že se mé přípravy nemohly dotknout téhle oblasti (i když jsem samozřejmě znala průměrný počet písniček a věděla, že se můžeme těšit na skoro tříhodinový koncert se třemi přídavky). Výsledkem byla nefalšovaná radost téměř z každé další skladby a pocit, že už snad nic lepšího ten večer nemůže přijít. A mohlo.

Takřka k slzám mě dohnalo Trust, následované From The Edge Of The Deep Green Sea a One Hundred Years - tedy přesně ta část koncertu, kterou většina recenzentů označila za ospalou a nezáživnou.

Došlo na A Night Like This, Inbetween Days, Pictures of You, Lovesong, Just Like Heaven, Never Enough, a dokonce i The Lovecats.

Poslední přídavek přinesl všechny zbývající hity, které by snad někdo mohl postrádat - byť v poněkud horší zvukové kvalitě. Má radost už snad nemohla být větší, když The Cure poslední přídavkový blok zakončili mým oblíbeným Why Can't I Be You?. Zvlášť proto, že jsem věděla, že počtvrté se už na pódium nevrátí. Že tohle už je opravdu to poslední, co uslyšíme.

"On je tak roztomilý, jak dělá ty svoje tanečky a pak se pokusí o nějaký vtip, kterému nikdo nerozumí."

Kdo čekal divokou světelnou show a zvuk jako z cédéčka, musel z koncertu nevyhnutelně odcházet zklamán. Byl to totiž spíše než zážitek hudební zážitek emocionální. The Cure odehráli koncert se ctí, ale co je důležitější – dokázali dojmout, nadchnout i patřičně rozesmutnit. Navíc působili velmi lidsky, byť by si nějaké ty hvězdné manýry jistě mohli dopřát a nikdo by jim to neměl za zlé.

"V momentě, kdy Robert Smith poprvé nejistým krokem přiťapká na pódium, máte najednou pocit, že si ho chcete pohladit, obejmout a vzít si ho už navždycky domů." *

Mé bolavé nohy a zalehlé uši se jistě neskutečně radovaly, že už jim konečně dopřeji oddech, ale já nemohla uvěřit, že už je po všem. Vypotáceli jsme se s davem před O2 arenu, s pocitem údivu a mírné otupělosti, jako když se probudíte z nějakého snu s fantaskními motivy.
Byli jsme vzhůru, do snu se nebylo možno navrátit. 

A tak jsme šli domů. Odnášeli jsme si s sebou nezapomenutelný zážitek, záhadné fialové trsátko a pár kousků slaného tuňákového koláče.

Jestli Robert Smith to své „na shledanou“ myslel vážně, jestli to nemělo být sbohem, tak vím, že, pokud to bude aspoň trochu možné, na koncert za těch pár let zase přijdu.
Přijdeme.

 

*Tato citace pochází z recenze, jejíž autor byl nejspíš jako jeden z mála na stejném koncertě jako my.