„Ale zase se něco dělo, ne jako jindy.“
„Vždycky si vzpomenu na Johna Watsona, jak si povzdechne, že se mu nic neděje – a pak…“
Míříme s May do čajovny, kde prodávají Bílou opici a která už pomalu začíná neúnosně zarůstat vzpomínkami. Když jsem se tam brzy na jaře objevila třikrát v průběhu jednoho měsíce a pokaždé s někým jiným, majitelka čajovny se na mě dívala poněkud podezřívavě.
Po chvíli váhání se rozhodneme pro stolek, kde jsem tehdy marně vzpomínala na název jedlého cykasu. Není téměř možné vybrat si tu místo k sezení, odkud bych nemusela vyhodit přízraky minulosti. Tento přízrak je vlastně velmi dobrou volbou. Místo toho, aby se na mě zlomyslně šklebil a tvrdošíjně se odmítal pustit židle, se sám od sebe trochu posune, abych se mohla posadit.
Vzpomínky na Pana Optimistu se vynořují čím dál méně. Ty, které zůstaly, nejsou nikterak agresivní. Nehlučně plují mým podvědomím jako rybičky v akváriu a jen výjimečně se některá z nich odváží vyskočit nad hladinu. A i v takových případech je jejich přítomnost ze všeho nejvíce konejšivá. Pomalu začínám litovat, že rybičky bývají tak krátkověké.
"Snad se máš dobře. "
"Mám se skvěle."
"Jak jinak by ses také mohl mít... Škoda žes mi nikdy neporadil, jak se to dělá, aby se měl člověk pořád dobře. "
"Myslím, že jsem ti to několikrát říkal, ale ty jsi mi to nikdy nevěřila."
Byl to divný, ale kupodivu vcelku dobrý rok. Šplhala jsem na kopce a zas a
znovu jsem padala do údolí. Často jsem si namlátila a často jsem při tom pádu ublížila i ostatním. Ale aspoň jsem nezůstala zdrceně ležet doma na kanapi. Třeba se to taky počítá.
Kdybych něco směla vzít zpět, byly by to dozajista přecitlivělé výbuchy z počátku roku a korespondence s Jeníčkem. Nikdy se asi nedozvím, jestli jsem mu doopravdy tolik ublížila, nebo jestli svou bolest vyfotil přes zvětšovací sklo, aby mi to oplatil. Ráda bych řekla, že jsem se poučila ze svých chyb, jenomže věci se zpravidla nejvíc kazí, když si člověk myslí, že je má pod kontrolou.
Je dvacátého druhého prosince, deset stupňů nad nulou. U věže Staroměstské radnice se na zem snáší chundelaté sněhové vločky. Mám podezření, že se to jen někdo snaží učinit vánočnímu kýči zadost. Ve skutečnosti se jedná o pozůstatky polštářové bitvy.
"Byla by to nádhera, kdyby takhle padal sníh."
Snad proto, abych si podobná tvrzení pro příště rozmyslela, skončím za chvilku s pořádnou hromadou péřového sněhu pod čepicí.
Můj milovaný šel podruhé kolem a znovu se na chvíli zastavil v mém životě. V mém srdci nikoliv, odtamtud nikdy neodešel.
Půjdeme do tanečních. Do divadla. Na koncert The Cure.
Je to dobrý.
"Nemůžu usnout."
"Tak počítej."
"Co mám počítat?"
"Buzny na Střeláku. Bude to taková snová vize prožitého."
„Vždycky si vzpomenu na Johna Watsona, jak si povzdechne, že se mu nic neděje – a pak…“
Míříme s May do čajovny, kde prodávají Bílou opici a která už pomalu začíná neúnosně zarůstat vzpomínkami. Když jsem se tam brzy na jaře objevila třikrát v průběhu jednoho měsíce a pokaždé s někým jiným, majitelka čajovny se na mě dívala poněkud podezřívavě.
Po chvíli váhání se rozhodneme pro stolek, kde jsem tehdy marně vzpomínala na název jedlého cykasu. Není téměř možné vybrat si tu místo k sezení, odkud bych nemusela vyhodit přízraky minulosti. Tento přízrak je vlastně velmi dobrou volbou. Místo toho, aby se na mě zlomyslně šklebil a tvrdošíjně se odmítal pustit židle, se sám od sebe trochu posune, abych se mohla posadit.
Vzpomínky na Pana Optimistu se vynořují čím dál méně. Ty, které zůstaly, nejsou nikterak agresivní. Nehlučně plují mým podvědomím jako rybičky v akváriu a jen výjimečně se některá z nich odváží vyskočit nad hladinu. A i v takových případech je jejich přítomnost ze všeho nejvíce konejšivá. Pomalu začínám litovat, že rybičky bývají tak krátkověké.
"Snad se máš dobře. "
"Mám se skvěle."
"Jak jinak by ses také mohl mít... Škoda žes mi nikdy neporadil, jak se to dělá, aby se měl člověk pořád dobře. "
"Myslím, že jsem ti to několikrát říkal, ale ty jsi mi to nikdy nevěřila."
Byl to divný, ale kupodivu vcelku dobrý rok. Šplhala jsem na kopce a zas a
znovu jsem padala do údolí. Často jsem si namlátila a často jsem při tom pádu ublížila i ostatním. Ale aspoň jsem nezůstala zdrceně ležet doma na kanapi. Třeba se to taky počítá.
Kdybych něco směla vzít zpět, byly by to dozajista přecitlivělé výbuchy z počátku roku a korespondence s Jeníčkem. Nikdy se asi nedozvím, jestli jsem mu doopravdy tolik ublížila, nebo jestli svou bolest vyfotil přes zvětšovací sklo, aby mi to oplatil. Ráda bych řekla, že jsem se poučila ze svých chyb, jenomže věci se zpravidla nejvíc kazí, když si člověk myslí, že je má pod kontrolou.
Je dvacátého druhého prosince, deset stupňů nad nulou. U věže Staroměstské radnice se na zem snáší chundelaté sněhové vločky. Mám podezření, že se to jen někdo snaží učinit vánočnímu kýči zadost. Ve skutečnosti se jedná o pozůstatky polštářové bitvy.
"Byla by to nádhera, kdyby takhle padal sníh."
Snad proto, abych si podobná tvrzení pro příště rozmyslela, skončím za chvilku s pořádnou hromadou péřového sněhu pod čepicí.
Můj milovaný šel podruhé kolem a znovu se na chvíli zastavil v mém životě. V mém srdci nikoliv, odtamtud nikdy neodešel.
Půjdeme do tanečních. Do divadla. Na koncert The Cure.
Je to dobrý.
"Nemůžu usnout."
"Tak počítej."
"Co mám počítat?"
"Buzny na Střeláku. Bude to taková snová vize prožitého."
Divný rok to byl. Ale i tak mám pocit, že se skoro každý rok něco děje...
OdpovědětVymazatDva měsíce z nového roku už jsou pomalu pryč a žádné další zprávy? Co předsevzetí alespoň jeden článek měsíčně? :)