V zoufalství obvykle nacházím věrnou múzu. Když se ode mě na nějaký čas vzdálí, pak se mi písmenka kroutí před očima, řádky slévají a srdce se není schopno uklidnit - a já většinou nedokážu napsat kloudnou větu. Podobné věci se mi děly kdysi na němčině - ve chvíli, kdy mě náš mroží vyučující nutil číst před celou třídou nahlas a poté, co jsem dokoktala daný odstavec, mi sdělil, že to nebylo německy, neboť na to mluvím příliš melodicky. Tehdy jsem taky mívala z popsané stránky jen talíř písmenkové polévky. Možná že tedy za tohle všechno může strach. Zrovna teď strach přiznat si, že jsem šťastná. Protože vždycky když to udělám, můžu se spolehnout, že za okamžik se ke mně slétne hejno nepříjemných událostí, které mě svými křídly umlátí a pak shodí někam dolů, na místo, jež mi podle nich přísluší.
Když člověk něco napíše, je to přiznání nejméně dvojnásobné. (A navíc se chci ubránit kýči; cukrová vata, nikoliv parazit, je prapůvodem všeho.)
Takže už ani slovo.
(Ale zpívat si můžu, nebo snad ne?)
Čéče, já si stejně myslím, že by sis svůj psací styl neměla schovávat jen do blogu.
OdpovědětVymazatŠťastný let.
Tak třeba ho trochu vystavím při DMD. Snad mi na to zůstane nějaký čas - vždyť i Filosofka říkala, že si nějaký mám pošetřit na čtení, psaní a jinou intelektuální zábavu. (I když je otázka, jak moc intelektuální tohle drabblící šílenství je...)
VymazatZpívat si můžeš! Písmenková polévka z popsané stránky mě rozesmála.
OdpovědětVymazatJsem ráda, že jsem objevila tvůj nový blog.
Myslím že už jsi tu byla ;).
OdpovědětVymazat