Další kroužek do řetězu

Už je to nějakou dobu, co mě Yominis pozvala, abych se zapojila do řetězáku s názvem Liebster Blog Award, jehož princip je velmi jednoduchý - blogger, který je do něj nominován, musí zodpovědět deset otázek a zároveň vymyslet deset dalších pro pět svých oblíbených bloggerů, které pozve, oni na otázky odpoví a vymyslí další, a tak to jde pořád dál.
Už to nebudu zdržovat dále, určitě vás totiž všechny strašně zajímá, jak jsem se s těmi záludnými otázkami poprala, že ano. (Snad mi Yominis promine, že to poněkud trvalo.)

1. Pamatuješ si ještě svoji první dětskou lásku? Jak jste se poznali?

Nevím, zda to byla opravdu láska, nebo spíš jen velmi dobré kamarádství. Jednalo se o kluka od sousedů a zároveň mého spolužáka ze školky (říká se tomu tak?). Jednou jsme na sídlišti našli u popelnice starý koberec a pak jsme všude sbírali různé šroubky a drátky, abychom mu vyrobili motor a mohli na něm spolu odletět do Afriky.

2. Představ si, že se najednou ocitneš ve středověku a nejen to, jsi navíc rytíř (tedy muž) v plné zbroji. Co bude první věc, kterou uděláš?

Nějaký boj by mě asi nelákal. Ačkoliv jsem jeden čas měla cukání jít se učit šermu, rozhodně bych nechtěla jít do války. Když už kvůli ničemu jinému, tak proto, že to příšerně těžké brnění bych vůbec neměla šanci unést. Takže bych poprosila někoho, aby mě pomohl vyhrabat se z té hromady plechu, a ze všeho nejdřív bych se šla naučit šermovat, přeci jen, pro jistotu. A potom bych asi utíkala na nějakou univerzitní přednášku zapojit se do scholastické filosofické debaty, když tu metodu tak krásně umím z gymnázia…

3. Kdyby ses měla přirovnat k nějaké knižní postavě, které by to byla a proč?

Ať už čtu jakoukoliv knihu, téměř vždy si tam najdu někoho, kdo je mi nějakým způsobem podobný. Do knižních postav se vžívám neustále. (Řekla bych, že je to docela přirozený proces i u ostatních, protože člověk má tendenci všechno vztahovat na sebe – pokud tedy nejsou postavy napsány naprosto uměle a neživě.) Ale jedna má mezi těmi všemi přeci jen asi trochu mimořádné postavení. Je to Kukla, na první pohled nedůležitá role ze hry bratří Čapků Ze životy hmyzu. Během celého děje pronese jen pár vět, a to sice výkřiků typu „Udělám něco velikého, až se zrodím!“. Jenže na konci, když se konečně vylíhne, se z ní stane jepice, která má příliš málo času na to, aby udělala něco velikého. Já si často připadám také tak. Neustále slibuji, co všechno udělám a ve skutečnosti to pak nedokážu. (Když jsme Ze života hmyzu hráli ve škole, vyprosila jsem si právě tuhle roli a nikdo nechápal, proč. Nejraději jsem měla dialog s Tulákem. Doteď si vybavím, jak to znělo.) A ačkoliv jsem si teprve nedávno uvědomila, že ze zoologického hlediska je kukla jepice naprostý nesmysl, pořád má pro mě svoje kouzlo.

4. Jaká je tvoje nejranější vzpomínka z dětství?

Obávám se, že si z dětství pamatuji méně než ostatní lidé. Z období předtím, než jsem chodila do školky, nevím už vůbec nic. Snad jen nějaké útržkovité obrazy, které moc nedávají smysl. Třeba například to, jak sedím v našem obýváku, o šedivě potažené křeslo je opřený jakýsi dřevěný žebřík (nebo je to snad část rozebrané dětské postýlky?) a já se po něm pokouším šplhat. Ale také nevím, jestli se mi to někdy jenom třeba nezdálo, nebo jsem si to úplně nevybájila. To ze školky mám vzpomínek podstatně víc, ačkoliv si nejsem jistá, zda si většinu z toho nevybavuji jen díky vyprávění. Tak třeba takovou Utahovací holčičku, která získala svou přezdívku kvůli tomu, že mi neustále chtěla utahovat culíčky – vzhledem k tomu, že historka o ní je u nás velmi oblíbená, ani bych se nedivila, kdybych si na ni vlastně ani moc nepamatovala.

5. Co tě vedlo k tomu založit blog a ví tvoje okolí o jeho existenci?

Svůj první blog jsem si založila v tercii na gymnáziu. Jednalo se o stránky plné bleskovek a triků na zvedání návštěvnosti. Pak přišlo období, kdy mí spolužáci začali objevovat ony veselé účinky alkoholu a někteří se ze svých hospodových a parkových zážitků tohoto typu začali vypisovat na blogy. Ani nevím, jak jsem na jejich stránky prvně narazila, ale od té doby jsem je doslova hltala a střídavě se pohoršovala nad jejich obsahem a zároveň litovala, že mě na žádnou takovou akci nikdo nepozve. Já se pak se svým blogem přesunula na jinou adresu, kde jsem si začala psát ten klasický internetový deník, snad kvůli nějaké nesmyslné představě, že když si ho budu psát, budu oblíbená jako ti mí opíjející se kamarádi a můj život se rázem změní. Nezměnil se.

O některých lidech, co znám, vím, že mi na blog chodí, ale takových není moc. Myslím ale, že mi to tu určitě čte ještě někdo další takový, jen já to ještě nezjistila. A ani to zjišťovat nehodlám, protože jinak bych se musela z internetového světa se studem vypařit. I když časem by mi to asi stejně nedalo a začala bych psát na jinou adresu (kde by mě určitě zase někdo objevil, jak jinak).

(Ale samozřejmě: Pokud mě znáte osobně a čtete můj blog, nechcete se mi přiznat, ať vím, před kým se mám stydět? :) )

6. Jaká byla ta nejbizardnější věc, co se ti kdy stala?

(Aktualizováno.) Občas se mi dějí divné věci. Ale ne takové, aby se z nich dala vybrat ta nejbizarnější. Opravdu dlouho jsem nad tím přemýšlela, ale nepodařilo se mi žádnou takovou příhodu najít. Ovšem pak jsem si uvědomila, že jedna z těch podivnějších událostí mě potkala zrovna teď. V neděli ráno jsem se vzbudila a strašlivě mě bolel pravý kotník, tak, že jsem si skoro ani nemohla obléct ponožku, natož chodit. Vůbec jsem si neuvědomovala, že bych na něj špatně stoupla, nebo někde zakopla. Druhý den ráno mi povídá taťka, že ho prý taky nějak bolí kotník. Já jsem se odpajdala do školy a odučila kroužek. Jenomže pak se to zase zhoršilo, takže jsem se rozhodla, že si v úterý zajdu k doktorovi. Když jsem pak volala mamce, řekla mi, že prý spadla. A co ji bolelo? Ano, pravý kotník. A tak jsme včera obě svorně dokulhaly k doktorovi a já jsem si říkala, že nás asi zrovna odešle do Bohnic, zvlášť když mu tam předložím svou historku, že mě ta noha začala bolet jen tak bez příčiny. Ale dostala jsem ještě podivnější vysvětlení - můj kotník prý dostal chřipku.

7. Jaké věci si sama na sobě nejvíc vážíš? A kterou naopak nesnášíš?

Jeden kamarád o mně kdysi prohlásil, že jsem „těkavá“. A mně se zdá, že to celkem dobře vystihl. Přecházím si ze skupenství do skupenství, ale stále jsem to já. Na rozdíl od některých lidí, kteří se chovají podobně jako radioaktivní prvky, neustále přeskakují od jedné činnosti k druhé (ale oproti těm původně radioaktivním atomů nikdy nedojdou do nějakého stabilního stavu). Těžko říci, zda je to úplně pozitivní vlastnost – a ani nevím, jak to mám správně nazvat – ale řekla bych, že to, čeho si na sobě vážím, je právě něco jako stálost. Jakmile se do něčeho pustím, snažím se to udělat, jak nejlépe to jde. Radši bych se sesypala, než bych se vzdala něčeho, na čem mi záleží. Jenomže když věci nevycházejí podle mých představ, bývám často protivná. A s tím vlastně souvisí to, co mě na sobě nejvíce rozčiluje. Že jsem příliš neschopná nebo slabá na to, abych dokázala něco, co je potřeba. Speciálně když mám někomu pomoci a především přitom ukázat nějaké city (jen to ne!). To pak jen hloupě koukám, nic neudělám – a zpětně se za to nenávidím.

8. Existuje něco, co ti vždycky zaručeně zvedne náladu? A co naopak zkazí?

Když je mi opravdu bídně, chodím přes most nebo kolem řeky. Sice nevím, jak a proč, ale vždycky to zafunguje a začnu se cítit aspoň o něco líp. Náladu mi velmi pravidelně kazí všechny zamilované párečky a to, že jsem obluda nepřející.

9. Objeví se džin a slíbí ti 3 přání. Co by sis přála? A ne, víc přání nefunguje.

Ač by to asi nebylo rozumné, jako první bych si přála pana Schrödingera. (Ten kdo neví, o koho se jedná, nechť se informuje v článcích níže.) Mým druhým přáním by pak bylo, abych si to poslední mohla nechat na později. A využila bych ho v nějaké opravdu krizové situaci.

10. Kdyby sis měla vybrat mezi reinkarnací do křečka, lenochoda nebo indického slona, co by sis vybrala? A proč?

Jednoznačně slona. Ačkoliv bych byla radši, aby to byl ten africký, protože má větší uši (to by ke mně sedělo) a vypadá vyrovnaněji. Ke slonům mám vztah odmalička, ačkoliv mou původní průpovídku: „Jsem těžká jako slon.“ nahradila novější verze „Jsem vysoká jako žirafa.“ 

A protože si myslím, že kdo z bloggerů chtěl, už se do tohohle řetězáku dávno zapojil, tak už to žádnému z nich nebudu posílat. Ale nebloggeři se samozřejmě přidat nemohli. Proto jsem stejně dalších deset otázek vymyslela - a to sice pro pana Kolemjdoucího (který má teď určitě ohromnou radost).

1. Máte nějaké životní motto – heslo nebo citát, kterým se řídíte?

2. Věříte na náhody, nebo na ovládání světa osudem či Bohem?

3. Kdybyste si musel vybrat jednu knížku, které byste se jediné směl do konce života dotknout (ale mohl ji číst, kolikrát byste chtěl), která by to byla a proč?

4. Máte nějaké další tipy na antidepresivní písničky, něco, co posloucháte, když je Vám opravdu špatně?

5. Čemu jste se naposledy doopravdy zasmál?

6. Kdybyste teď viděl padat hvězdu, co byste si přál?

7. Používáte radši svůj krunýř, nebo svá klepeta? (Když jste v nebezpečí, raději se ukryjete, nebo bojujete?)

8. Napsal jste už někdy někomu zamilovaný dopis?

9. Přihodilo se Vám někdy něco, co pro Vás bylo velmi těžké, ale po čase se ukázalo, že to vlastně byla to nejlepší věc, co se mohla stát?

10. Proč si nepíšete blog? (Nebo si ho snad píšete?)