středa 5. října 2011

Čas ani myš nezastaví... a ani já.

V pátek jsme se loučili s našimi oktavány. Od zítřka jsme druhý nejstarší ročník na škole. Kamarádka mi řekla: "To mě teda vážně nežere...", ale mě to děsí. Možná víc, než jsem si ochotná připustit. Můj čas ubíhá minutu po minutě, pořád, nejde zastavit. Moje nynější hodnoty, vzahy, zájmy, se v několika letech promění v prach. Utíká to čím dál rychleji a já si pořád říkám, že jsem se nemohla nějakým kouzlem zmrazit v kvintě, což byl zatím asi nejlepší rok mého života. Teď už to jde jen a jen z kopce. Neustále se topím v depresi, i když vlastně nemám proč. Měla bych být vděčná, že mám dvě ruce, dvě nohy, můžu chodit, smát se, slyším i vidím a jsem zatím relativně zdravá. Ale mně se neustále hnusí má vlastní osoba, všechno to, co dělám. Jenže takhle nikdy nebudu šťastná. Jenom budu čím dál nešťastnější, až začnu přicházet i o to, co mám teď.
V ten pátek, jak jsem se tam tak těsnala u dveří kostela, kde se předávaly vysvědčení čerstvým maturantům, jsem se cítila vážně bídně. Připadala jsem si zavržená lidmi. Ale v duchu jsem věděla, že jediný, kdo mě zavrhl, jsem já sama. Ten pocit osamění se brzo rozplynul, a tak jsem večer měla zase sílu jít tančit. A oba víkendové večery jsem chodila po mostě přes Vltavu sem a tam, bylo krásné počasí, poslouchala jsem hudbu ze Střeláku, odháněla hejna komárů, kteří mi najednou až tak nevadili, nechala si cuchat vlasy jemným vánkem a snila jsem, jak jednou potkám pana Dokonalého. Vím, že se to nikdy nestane. Ale je příjemné snít jen tak nazdařbůh. Protože když člověk přestane mít své sny, pro které žije, jeho zkázu nic nezastaví. Ani zázrak. A čas ho úplně převálcuje.

Ein Stück Musik von Hand gemacht

Objevila jsem úžasnou německou písničku. Je od písničkáře Reinharda Meye a má opravdu úžasný text. A pravdivý. Poslouchali jsme to na němčině a teď si to musím pořád zpívat.
Da lob' ich mir ein Stück Musik von Hand gemacht...
A nejlepší na tom je, že den předtím na sboru jsme se zrovna bavili o tom, co by zbylo z hudby, kdyby vypadla po celém světě elektřina (a pak jsme se jen tak mimochodem dostali k tomu, jak to bude vypadat vroce 2012 a rozvíjeli tam takové vtipné teorie =D). A shodli jsme se na tom, že v dnešní době je hudba natolik zautomatizovaná, že si to ani nedovedeme představit. Já mimochodem taky ne. Skoro není den, kdy vkročím do pokoje a nezapnu hned rádio... A právě o tom je tahle úžasná písnička.
Halt ein Stück Musik aus Fleisch und Blut,
Meinetwegen auch mal mit 'nem kleinen Fehler, das tut gut,
Das geht los und funktioniert immer und überall,
Auch am Ende der Welt, bei Nacht und Stromausfall!
Takže kdo chcete a umíte alespoň trochu německy, určitě si ji poslechněte (třeba tady: http://www.youtube.com/watch?v=FiLaDLNsQRE - je tam i text). Dřív, než přijde jeden veliký "Stromausfall"...

Typická deprese v neděli večer

Obarvím si slzy na modro, vypláču je na papír a popíšu s nimi celý svůj svět...
Dejte mi hrnek capuccina a velkou tabulku čokolády a možná ještě jeden týden vydržim.

V pokoji se mi usadila černá kočka

Tenhle plakát jsem objevila při úklidu. Kdysi dávno ho někde dostala mamka, ale nelíbil se jí. Tak jsem si říkala, že by nebylo úplně od věci ho takhle po letech někde vyvěsit...


Je pravda, že už má poněkud vybledlejší barvy, než originál. Chvíli jsem googlila, a tak jsem se dopátrala, že ten pochází od švýcarského malíře a grafika Theophila Alexandra Steinlena.
Tak snad mi tahle černá kočka nebude nosit neštěstí...

Bylo nebylo

Jednoho dne uspořádali papoušci oslavu na počest začátku období dešťů. I našeho vrabce tam pozvali. Jenomže on si myslel, že to bylo jenom ze slušnosti a že by ho tam raději ani neviděli. Proto slavnost odřekl, že namá čas. Papoušci s ním i tak počítali. Čekali na něj, ale když nepřiletěl, řekli si: "Asi o nás nestojí."
Příště už ho nepozvali.

Slanou vodou opilá do bezvědomí

Tu okopírovanou stránku z čítanky našla ležet mezi papíry k vyhození. Něco ji na tom listu zaujalo. Snad vzpomínky na ty časy, kdy tohle četli ve škole. Těžko říct. Nedalo jí to a ponořila se do slov a vět.

"To je ale pitomost ta láska!" říkal si student, když šel odtamtud. "Není ani zpolovice tak užitečná jako logika, protože nic nedokazuje a pořád nám slibuje něco, co se neuskuteční, a nutí nás věřit tomu, co není pravda. Je prostě dočista nepraktická, a protože být praktický znamená v téhle době všechno, oddám se zase filozofii a začnu studovat metafyziku."
A vrátil se do své jizby, vytáhl velikánskou zaprášenou knihu a pustil se do čtení.

"Oscar Wilde..." povzdechla si, když se dostala až na konec povídky o slavíkovi a růži. "Vlastně má pravdu. Láska je nepraktická. A taky nás nutí dělat věci, které by člověk jinak nikdy neudělal. Způsobuje, že se i seberozumnější člověk chová jako blázen. Je nelogická, často bychom volili jinak rozumem než srdcem. Ale opravdu to jde ji jen tak hodit za hlavu?"

A pak si v knihovně půjčila stoh objemných románů.
"Je to řešení jenom na přechodnou dobu," přesvědčovala sama sebe těsně předtím, než se definitivně zavřela mezi stránky knížky, aby aspoň na chvilku, na malinkou chvilinku, nemusela žít vlastní život.

Podobenství o vrabci, který hledal ve světě štěstí

Byl jednou jeden vrabec, který se rozhodl odletět do tropických krajin. Snil o tom, že si tam najde nové přátele a začne lepší život. S ostatními vrabci se totiž moc nebavil - místo toho, aby trávil jako všichni celé dny v hejnu, raději poletoval po okolí a objevoval krásy světa. Když si uvědomil, že by také byl někdy rád s nimi, odháněli ho a už ho mezi sebe nepřijali. Strávili příliš času bez něj. Proto se rozhodl hledat své štěstí ve světě.
"Třeba konečně najdu přátelskou duši," pomyslel si a vydal se na cestu.
Po nekonečném letu se konečně dostal do deštného lesa. V pralese poletovali duhoví papoušci i miniaturní kolibříci. Přestože byl vrabec mezi nimi tak nenápadný, všichni se s ním dávali do řeči a vyptávali se ho na jeho domov. Nemohli mu uvěřit, že u něj doma voda padá z nebe i v jiném, velice studeném, skupenství.
Vrabčák své nové kamarády obdivoval, byl neustále okouzlen jejich pestrobarevnou krásou. Ale pak pochopil, že oni se s ním přece nemohou chtít přátelit - na to byli příliš krásní. A příliš jiní. Oni se k němu však chovali mile i přesto, že už dávno přestal být senzací, novinkou v jejich životě. Vrabec dostal strach, aby si nově navázané vztahy nepokazil, a proto se snažil příliš nevybočovat z řady, se vším souhlasil a už tolik neštěbetal, jako když celý nadšený přiletěl. Papoušci ho časem začali považovat za nudného, ale ne kvůli tomu, že nezářil všemi barvami jako oni. Mysleli se, že je samotář a o ně se už vůbec nezajímá. Mluvili s ním jen tehdy, když něco potřebovali, aby ho nerušili. Vrabčák jim všem ochotně pomáhal. V tu chvíli totiž mohl být s nimi. Nikdy si nestěžoval, aby nebyl na obtíž. Papoušci si mysleli, že mu to tak vyhovuje. Vrabec jim nikdy neřekl, jak moc rád by se s nimi přátelil. A tak zůstal navždy sám.

A/N: Dneska jsme ve škole dostali za úkol napsat podobenství. Tohle je o mně. A papoušci ho nikdy neuslyší.

Otokar Březina - Zpívala

Tahle báseň mě hrozně zaujala, těžko říct čím... Vlastně to ani nemá co dělat v kategorii knížky (protože ani nevím, z k terá sbírky to je... možná Staviteé chrámu), ale nic vhodnějšího tu nemám...

Otokar Březina - Zpívala

Uhasly květy šafránu a hořce voní chlad,
je večer, bratr večera, jenž do tváří nám tehdy zavíval.
V té chvíli nejmilejší můj vycházel do zahrad
a sladká slova nezapomenutelná mi mluvíval.
Můj milovaný odešel na nejtajemnější všech cest,
neznámým pro nás jménem zavolán,
a dveře domu našeho do noci mlčenlivých hvězd
jsou od té doby otevřeny dokořán.

Je ticho kolem domu našeho a ticho v dálkách mých,
a z hlubin květů zaznívá včel zabloudilých úpění;
let nočních motýlů do oken bije zářících
a stromů přerývaný monolog je jako šepot ze snění.
Ozvěnou kroků ztracených jsou mého srdce údery,
v horečném spěchu nárazy dřevorubcovy sekery
a mezi ptáky znělými, v křídel úzkostném ševelu,
dohřmění dálných výstřelů nad nehybnými jezery.

Můj milovaný odešel, kde všichni z mého domu jsou,
na cestě, černou travou zarostlé, se střásá rosy pád.
Uhasly květy šafránu a nové růže voní tmou,
smích dívek sladký jest, zemdlené srdce touží spát.
Sním o setkáních záhadných, až nové jitro zasvitne,
v jar vyšších květu magickém, pod nových sluncí pocely…
U nohou mistrů žáci seděli; jich odpovědi soucitné
pro bolest moji ani slova neměly.

Tuhle z večera, mor a cholera...

Tak jo. Vlastně bych vůbec neměla sedět u počítače a pěkně si hrát na maroda v posteli, ale jsem to holt závislák... Žiju si od antibiotik do antibiotik a baštím jenom jogurty. Štvou mě vynucené týdenní prázdniny, tím spíš, že v pátek přijdu o poslední zvonění. Sice ještě ne naše, ale maturuje spousta lidí, co znám. Každý rok si touhle dobou říkám: Ach jo, už za x let tohle čeká mě. A to x se každým rokem úměrně zmenšuje. Možná tam půjdu, uvidím, jak mi bude.
Haha. Dodrabblilo se (i když bych mohla teoreticky dneska ještě jedno napsat jako doháněcí bonus) a hned to tady zahlcuju nějakými nesmysly. Včera jsem si na mamce doslova vynutila, že chvilkový pobyt u počítače mě vážně nezabije a že přece si nemůžu zkazit svou celoměsíční práci. Takže jsem snad úspěšně skočila na třiceti bodech. A s rozsekanou pusou.
Ale jestliže mě mohl zabít i ten můj pobyt u počítače, nechápu, jak jsem mohla přežít ještě večerní lítání po zahradě s foťákem (i když mi zubař na týden zakázal jakoukoli tělesnou námahu). Má se totiž pokazit počasí a náž ježek se už málem prokousal z krabice, jak cítil jaro, takže nám nezbývalo nic jiného, než ho vypustit. Jo, tohle každojarní loučení mě ničí. Ale co se dá dělat. Tak jsem ještě na poslední chvíli fotila, ať máme taky fotky, jako u všech předešlých. Možná sem nějaký dám, ať tu je taky něco jiného, než tyhle moje nesmyslný povídačky. Radši to po sobě ani nečtu. Vy to taky radši nečtěte. Tak mě napadá, že jsem tohle upozornění měla napsat na začátek =D.

Život mezi řádky knih

Téma: Co není v hlavě, musí být v nohách
Poznámka: Tentokrát jsem téma pojala trochu abstraktněji, tak snad to nebude vadit.
Věnování: Všem knihomolům a knihomolkám, kteří mají taky občas co dělat, aby se neskryli ve vlastních světech.
Fandom: Originál

Když jí bylo šest, objevila kouzlo knih. Svět slabikářů jí byl brzo malý.
Později louskala objemné romány i subtilní knížečky s poezií.
Raději než s přáteli si chodila posedět do knihovny.
Vytvářela si spletité sítě cizích vztahů. Na ty vlastní zapomněla. Imaginární světy byly jiné, lepší.

V těch světech byla uvězněná,
obmotaly ji jak síť,
jestli nenastane změna,
nebude už umět žít.
Změna nenastala. V šedesáti konečně procitla ze svého celoživotního poblouznění a došlo jí, že místo aby život prožila, prosnila ho.
Zbytek života si vynahrazovala, že zapomněla na vlastní život. Snažila se prožít to, co za padesát let zmeškala.

A/N:Drabble vytvořené v rámci DMD na www.sosaci.net