úterý 4. října 2011

Pribiňáček

Jedu navštívit Pramen zdraví z Posázaví aneb za chvíli odjíždím na velikonoční výlet s trasou Poříčí nad Sázavou - Konopiště - Benešov u Prahy. Mějte se tu hezky =D.

Barvoslepost

(Nejdřív jedno upozornění: Inteligentní články tu opravdu nečekejte. Chápu, že se úroveň mých výlevů neustále snižuje, ale asi se s tím nedá nic dělat... Asi mají pravdu ti, co tvrdí, že svět spěje do háje. No nic, jen jsem chtěla tohle ujasnit...)
Dneska, jako tradičně každou neděli před pondělím velikonočním, jsme s mamkou barvily vejce. V balíčku bylo pět barev. Ale z toho dvě červený. Divila jsem se, co to má znamenat, že tam slibovali ještě zelenou. Mamka na to, že to asi spletli. Jenže... ona není červená jako červená! Jedna byla červená skutečně, ale ta druhá se změnila na zelenou, jen co se za horka dotkla toho vejce. Samozřejmě v tekutém stavu měly navlas stejný odstín, takže se nám neustále pletly, z čehož vznikaly "velice zajímavé" barevné kombinace. Když jsme pak uvařily druhou várku, najednou barvily červeně obě... Myslela jsem si, že jsem se z toho už zbláznila a pořád dokola jsem se ujišťovala pohledem na už nabarvená zelená vajíčka, že nejsem barvoslepá, nebo že se mi to jenom nezdálo...
A řeknu vám, až se zblázním úplně, nechám si narůst vlasy až na zem a pak se na nich oběsím. Tak.
Jinak vám všem přeju veselé velikonoce, Frohe Ostern, happy Easter, nebo taky ještě jinak...


P.S: Jo, a holky, zítra se nenechte moc seřezat =D.

Co? No přece pořád to samý...

"Jenže před tebou v mý hlavě už dávno není skrýš..."
Tohle jsem napsala celkem nedávno. Až teď jsem zjistila, jak moc je to pravdivý. To, co se ukrývá v mojí hlavě, si s sebou ponesu, i kdybych utekla třeba až na kraj světa. Možná je na čase přestat pořád utíkat a postavit se k tomu čelem. Sama před sebou totiž nikdy neuteču...

(Haha, už jsem se z toho vážně úplně zbláznila... A ne, opravdu ty moje výlevy nemusíte číst.)

Hvězdička

Štěstí je jen hvězdička,
co zabliká a zhasne,
stejně jako vyblednou
okamžiky krásné.

Štěstí je jen hvězdička,
co svítí teď pro tebe
a povede tě temnotou,
když zčerná tvoje nebe.

Štěstí je jen hvězdička,
co tvým očím se schová,
když se ranní obloha
zbarví do nachova.

Štěstí je jen hvězdička,
co ladně k zemi padá,
plní přání lidem všem,
tak řekni, co bys ráda.

Don´t dream, it´s over...

Dnes večer budu držet obřadní minutu ticha za svůj mrtvý sen...

Moji milí "kamarádi"

Zas mi přišlo líto jednou,
že nikdo nemluví se mnou,
všichni chovají se cize,
krom mé kamarádky krize.

Za ní přikrade se jako stín
můj věčný nohsled, těžký splín.
Jemu v patách hrne se
má věrná družka deprese.

Vždycky když si nevím rady
se svým živořením tady,
přijdou tihle kamarádi.

A ze zkušenosti vím,
že hned tak se jich nezbavím.
Tak přemýšlím... Co teď s tím?

Píšu Vám... co víc? Píšu já Vám.

Aneb literární sebevražda na druhou
Zima už se definitivně vzdala vlády, během pár dní se krajina proměnila k nepoznání. Sněhové hory ze zahrad zmizely a místo nich se zelenají čerstvě vyrašené lístky. Krokusy nesměle otevírají květy a na tom zeleném sametu se objevují další a další drahokamy. Sluníčko už hřeje a tváří se, že nikdy nebylo zimy. Včely tančí ve vzdušných proudech a berušky protřepávají své krovky po dlouhém nicnedělání. I hejno hrdliček přiletělo z Balkánu, aby spolu s námi oslavilo příchod jara. Pokřikují na sebe z korun ještě holých stromů, aby se poté společně vznesly k blankytnému nebi. Ale přece... jako by něco tomu pravému jarnímu kýči chybělo.
"O lásce šeptal tichý mech,
kvetoucí strom lhal lásky žel."
Ano, sladkobolný Mácha nám napověděl, když mech vroucně šeptal svou mlčenlivou píseň.
"Chybí tomu jiskra," pravil. "Tragický prvek. Přílišná sentimentalita a přeslazenost čtenáře odradí. Chtělo by to něco ze života."
Zatím se setmělo. "I řekl Bůh: Budiž světlo!" Cvaknutí vypínačem se neslo celým domem, ale pokoj zůstal v šeru. "Nejspíš strávím týden v tichém, temném domě," pomyslela jsem si s povzdechem a se vzpomínkou na jednu Malostranskou povídku. Za chvíli jsem už pobíhala po domě s lucerničkou, jako svatojánský brouček, co se právě chystá do služby. Usadila jsem se ke stolu, obklopená tuctem hořících svíček, abych dobře viděla na psaní. Přede mnou ležel prázdný list papíru.
"Chceš tragický prvek?" zeptala jsem se básníka. "Máš ho mít."
Chtěla jsem se pustit do psaní, ale nemohla jsem najít slova. Chystala jsem se psát dopis, jenže jsem netušila, čím začít.
Taťjana k listu hlavu sklání,
má před očima Evžena,
láska, ta sotva zrozená,
chvatně jí diktuje a psaní
je jedním dechem dopsáno.
Pro koho, řekni Taťjano...
"Kdyby to šlo tak snadno..." Nápady přicházely a zase mizely v nenávratnu, žádný se nezdál být dost dobrý. Já jsem se nezdála být dost dobrá.
"Pamatuješ, jak jsme spolu tehdy tančili valčík? Ne? Tak to se ani nedivím, protože jsme ho spolu nikdy netančili... To je ale nesmysl! Valčík přece tančila Nataša s Andrejem..." Usmála jsem se. To bych ani nebyla já, abych všude neviděla knížky. I když... tím plesem by se dalo začít.
"Ten večer jsem měla neustále před očima tu scénu z Anny Kareniny. Tu na plese, však víš, jak jsem tuhle vyprávěla. Teda jestli jsi mě vůbec poslouchal.... Měla jsem strach. Bála jsem se, že dopadnu jako Kitty Ščerbacká, beznadějně přihlížející, jak Anna tančí s Vronským... Ale ne, to zní příšerně." Další papír se odporoučel do odpadkového koše. Bezradně jsem seděla nad posledním nepočmáraným listem.
"Co teď? Nic neposlat?" Ne, už se nedalo nic dělat. Povídka čeká na svůj tragický prvek. Na něco ze života. Svíčky už skoro dohořívaly, předměty ze stolu vrhaly podivné roztřesené stíny.
Najednou zablikala žárovka a pokojem se rozlilo teď skoro nepříjemné světlo. A v tom okamžiku osvítil mojí mysl nenadálý nápad.
"To je ono! Spáchám literární sebevraždu..." A s tou myšlenkou jsem se ponořila do stránek Evžena Oněgina. Listovala jsem knihou s jediným cílem - najít Taťjanin dopis Oněginovi. Vzala jsem záložku a z druhé strany jsem napsala: To jsou moje slova, psaná někým jiným. Přečti si to a nezabij mě... Záložku jsem vložila jsem do knihy a tu s hlasitým klapnutím zavřela.
Končím! Jak strach z té hanby snést...
Jak jsem to mohla napsat... já... Vám...
Mám záštitu však: Vaši čest,
a té se bez váhání vzdávám...
"Až pošta doručí tenhle balíček, budu mrtvá," pomyslela jsem si. "Takže na tragický konec přece jen dojde. Máš, co jsi chtěl, básníku..."
A po mladičké dívčině,
zavířilo se v hlubině.
Zabije mě jeden vodník, do jehož osidel jsem se zapletla...

Sněhulák na ústředním topení

Tak tu máme jaro. Ani protesty sněhuláků a alergiků nepomohly. Čekají nás totiž pylové nálety ve velkém množství. No už se těším =). Dneska jsem oficiálně oslavila jaro sukní nad kolena, za což jsem obdržela prestižní lentilku, jako všichni z naší školy, co se odvážili přijít v kraťasech nebo krátký sukni. Toužebné zírání z okna mi sice nepomohlo dostat se ven ze školy dřív než ve čtrvrt na pět, ale nějak jsem to přežila. Mohli by třeba místo lentilky dávat potvrzení, že člověk může zmizet dřív ze školy... Taky jsem dostala ne moc vážně míněný návrh na vydání básnické sbírky =D. O víkendu jsem při velkém jarním úklidu vyhrabala básničky, který jsem napsala - a teď se držte - ve svých čtyřech letech. Samozřejmě, že jsem je nepsala sama, zapisovala je moje mamka, aby se takový "skvost" uchoval pro další generace. Navíc to nebylo nic zvlášť inteligentního a zabývalo se to "důležitými filozofickými otázkami" (například "Pověz, pověz srdíčko, proč vychází sluníčko?"), ale přece jen... Docela bylo zajímavý podívat se do pravěku svýho veršování. A navíc jsem objevila úplný unikát. Krabici svých starých výkresů. Vylovila jsem tam takový vtipný obrázek. Přemýšlela jsem, co to je a když jsem papír otočila: stálo tam 3/1997 a k tomu název napsaný mamčiným písmem: Sněhulák na ústředním topení =D.

Bitva se životem z první linie...

Je snad lepší bitvu vzdát,
když nemůžem ji neprohrát?

Ááááá! (aneb zdravím may =))

Vyrvi si srdce, vyrvi si z těla, z nešťastný lásky do vody skoč!
A to jsem kdysi byla racionálně uvažující člověk...
Od tý doby, co jsem prohlásila rozum za kacíře, to se mnou jde vážně z kopce...

Jedinou tvář hledám v davu,
popaměti si ji kreslím,
a tak čekám na popravu,
že miluji, koho nesmím...
...