Jo, tak už se k tomu dostávám... dnešní stávka. Dneska jsme byli na školnim výletě někde za Prahou a měli jsme strach, aby nám jel autobus, a tak jsme museli zkrátit trasu...Ale když jsme pak po jedný přijeli do Prahy, všechno jezdilo normálně... Byla vůbec ta stávka? Holky říkaly, že sice je, ale tramvaje a tak stejně jezděj, protože dali řidičům za tu hodinu asi trojnásobnej plat... No jo, to se ani nedivim, že nikdo nestávkoval... Docela mě zajímá, jak to vypadalo jinde, protože předem děsně strašili, že zkolabuje doprava a kdesi cosi, ale zas tak hrozný to nebylo... No ne že by mi to vadilo, protože bych fakt nechtěla trčet hodinu někde v centru a jsëště ke všemu v takovym pařáku. Takže si fakt nestěžuju...
neděle 18. září 2011
Nestíhááááááám!
Jo jo, nějak tak by se dal vyjádřit můj nynější stav. Vůbec nic nestíhám. A přitom toho musim tolik udělat. V neděli odjíždíme a já ještě ani nesáhla na balení. Matinka zběsile pobíhá po domě a prosí mě, abych jí pomohla s balením, ale to jaksi nejde, když namám čas ani na to svoje...Taky toho chci spoustu napsat a nejen sem, protože se toho spoustu stalo. Ale nemůžu, protože není čas. A čas je vzácný. Takže ho nebudu plejtvat na takovýhle kecy a jdu radši dělat něco pořádnýho...
PS: Možná se neozvu dýl než za tři týdny, ale to je jedno, protože tady to stejně nikdo nečte...
PS: Možná se neozvu dýl než za tři týdny, ale to je jedno, protože tady to stejně nikdo nečte...
Já vim, můžete říct, že je na tom někdo hůř...
Já vim, že na světě je spousta lidí, kteří by si to se mnou bez váhání vyměnili, řekla bych, že většina... Jenže nějak už fakt nemůžu... Blíží se konec školního roku, a místo abych se těšila na prázdniny, těšim se na další rok... Namlouvám si, že všechno bude jinak, lepší. Sice pořád zůstávám na tý samý škole - a jakože tu bych neměnila - ale hodlám nějak změnit sebe. Budu se snažit s ostatními víc bavit a tak. Protože jsem došla ki názoru, že ostatní se se mnou nebavěj jen proto, že se nesnažim... Doufám, že je to tak, protože jinak už fakt nevim. Tak mi držte palce, ať se mi to podaří...
Mám se na něco těšit...?
Poslední dobou mě štvou ty děsně optimistický lidi, který pořád říkaj: Já se těšim na tohleto a jestě na tamto... Protože já už fakt nevim, na co se mám těšit. Někdo se umí na něco těšit i půl roku dopředu, já to zvládnu tak na zítřek a to ještě když je to něco vážně úžasnýho... A vlastně ani nevim, na co se těšim teď... A kdy jsem byla naposled veselá a šťastná? Na to taky v denním stereotypu neumim přijít... Asi bych se nad tím měla někdy zamyslet...
Francouzské prázdniny
Za týden touhle dobou budu už nejspíš sedět v autě někde cestou do Francie, pokud to někde nekrachne... Takže na celý týden a půl budu někde u francouzského moře... a budu se těšit na to, že jakmile přijedu, znova si zabalim kufry a hurá... kdo by to byl čekal... do Francie! No jo, původně to mělo navazovat, ale prostě to nevyšlo. Tak celý den zabiju nesmyslným přejížděním mez i dvěma zeměma. I když mě zas tak ty cesty nevaděj... můžu si číst (bohudík mi neni špatně, když si za jízdy čtu) a nebo, jak jinak, poslouchat mp3... no jo nepatřim nezi ty lidi supervybavený nejnovějším mp4 přehrávačem nebo ipodem, ale nestěžuju si. Co je nejdůležitější, že to hraje... Protože hudba je pro mě životně důležitá asi tak jako dýchání... A tim nemyslim jen něco poslouchat, ale i být s hudebně založenými lidmi... což je mi záhadou, protože já hudebně nejsem založená ani trochu, já spíš výtvarně, když už něco...
Za chvíli
Za hoďku jdu na koncert, na kterej jsem se dost těšila, a tak doufám, že nezklame moje očekávání. Hrajou totiž dvě super kapely - přemýšlela jsem, kterou mám radši a fakt jsem si nedokázala vybrat - a jdou tam snad i super lidi. Tak jen doufám, že se nic nepokazí a že mě nikdo neklepne cestou domů...
Na dně
Víte co je úplně děsný? Když člověk vypadá, že je mu blbě a je jenom pořádně zdeptanej... Tohle právě se mi stalo, když jsem minulý čtvrtek jela domů z toho našeho sborovýho koncertu. Jela jsem v tramvaji a měla jsem depku (z čeho to se radši nebudu rozepisovat, ale částečně k tomu přispěla i zahrada, kde jsme zpívali...). A pak mě jedna pani chtěla pustit sednout, protože si myslela, že je mi blbě. I když v podstatě měla pravdu, řekla jsem, že jsem jen unavená. Přece nebudu celý tramvaji vykládat, že jsem psychicky na dně...
Ale naštěstí je to už (snad) v pohodě (i když možná jen do pátku)... Jo a včera ten koncert byl fakt super! Myslím, že to bylo dobře investovaných padesát korun... ale škoda, že další podobnej koncert bude až po prázdninách... to se teda načekám... I když já vlastně nevim, proč tam chodim... jako jestli jen kvůli hudbě (to samozřejmě) a nebo ještě kvůli něčemu jinýmu... to mi neni jasný... Ale stejně bylo vtipný, jak lidi od mě ze třídy koukali, když jsem se tam zjevila... já totiž na takovýhle akce obvykle moc nechodim. Ale asi si budou muset zvyknout, protože já s tim přestat teda nehodlám...
Změna...
Nemyslím tím blogu, ten design se mi pořád líbí, ale dneska se odehrála taková malá změna mýho vzhledu. Konečně jsem si v patnácti a půl letech nechala nastřelit náušnice... No jo, já vim, že je to trochu pozdě, ale matinka se tak obávala o moje zdraví, že mi jako miminku náušnice dát nenechala, a od tý doby jsem se k tomu nedostala... jo jo, takže mám KONEČNĚ náušnice. Teď si tam sice budu nějakou dobu muset nechat tyhle, že, ale už se těšim, až si zkusim ty co už mám doma (dvoje koupený a dvoje mnou vyrobený). Každopádně jsem na to nastřelení měla přijít v poledne, takže jsem se ulila ze školy. Zrovna jsme sice koukali na nějakej film, ale moc mě to nevadí, že jsem ho neviděla až do konce, protože to byl jakýsi horor, a ty já fakt nemusim. No, když jsem přikvačila do čekárny, byly tam jen samý miminka, takže jsem si připadala trochu blbě. A taky ty náušnice jsou jaksi na menší ucho, takže jsou mi dost malý... Ale co...
Konec roku
Tak jsem myslela...že než jsem znova napíšu, dám se trochu do pohody. Jenže, jak to vypadá, v pohodě nejsem, a něco sem chci napsat...takže... Ve středu byla jako vždycky na konci roku závěrečná akademie, kde samozřejmě nemohl chybět náš úžasný školní sbor a taky že ne, dokonce jsme (nepřekvapivě) začínali. No, co k tomu vystoupení říct... asi tolik, že se povedlo líp než to před týdnem v Kateřinské zahradě (o tom asi někdy jindy), ale než jsme to odzpívali, byly z náz všech škvarky... no jo ty naše kobercovitý kostýmy se hodí tak v zimě do vymrzlých kostelů, ale jinak jsou dost k nepoužití. Navíc bych řekla, že tentokrát se vůbec nehodily k tomu, co jsme zpívali - je to Kreolská mše z Jižní Ameriky- a pohupovat se do rytmu na totálně nacpaných lavičkách taky moc nešlo... Po našem vystoupení přišlo Falling slowly nazpívaný od primánů, sice jim moc nebyl rozumět text, ale co. Pak následovala módní přehlídka opět od primánek... no k tomu se radši nebudu vyjadřovat... a už vůbec ne k těm, co celý večer komentovali... no radši nechám kritizování. Pak následovali ti co vyhráli talent AG a já už si nutně potřebovala sednout, a tak jsme si s Aničkou dřeply vzadu na podlahu a probraly naše problémy (taky že nás několikrát napomínali, ať jsme zticha) a i když se říká, že když se člověk vypovídá, tak se mu uleví, u mě to neplatilo. Protože k těm mým problémům přibyl ještě jeden, a to jestli to nebude další den vědět celá škola, což se naštěstí nestalo. Aspoň někomu se dá snad věřit... Takže první půlka akademie celkem rychle utekla a na tu druhou jsem se těšila daleko víc, takže nepřipadalo v úvahu, že bych zdrhla o pauze jako loni. Druhou půlku totiž tvořily úryvky z Vlasů, který nacvičil Arciband, primáni a hafo ostatních. Jo, myslím, že jsem zklamaná z akademie rozhodně nebyla a ty písničky si budu zpívat pořád dokola ještě dost dlouho (my je totiž taky na hudebce zpívali, takže trochu znám i texty...). Zvlášť ta druhá půlka byla super, dali si s tím spoustu práce to nacvičit, vyrobit kostýmy a tak... Jen bych řekla, že ty videovstupy se tam moc nehodily, když už tak kratší a nebo ukázky z toho muzikálu... Ale stejně myslím, že celkově byla akademie daleko lepší než loni...
O dortu v lednici a medovníku v lavici...
Takže jsem se konečně rozhodla napsat něco z mého pohnutého života, co by alespoň trochu dávalo smysl... V pátek mi oznámili jako hotovou věc, že v neděli peču medovník. Koukala jsem na ně s otevřenou pusou, protože medovník sice umim, ale dá děsně moc práce, a tak jsem se divila, proč jako. No, sešly se totiž dvě příležitosti. Ta první a jednodušší na vysvětlení je ta, že příští rok už nebudeme mít naší němčinářku, a tak jsme jí chtěli něco dát. Rozhodlo se pro medovník a nabídla se Maruška, že ho upeče, i když ho nikdy nedělala. přitom si lidi vzpomněli, že máme taky jakýsi dluh u naší angličtinářky. Vsadili jsme se s ní ... o dort. Pokud by se nám v tomhle pololetí podařilo mít pět hodin za sebou všechny věci na angličtinu, přinese nám na konci roku dort ona, pokud ne, přineseme ho my. A samozřejmě se nám to nepovedlo ani dvakrát za sebou, takže jsme museli přinýst dort. Vymyslelo se, že bude asi taky nejlepší medovník, a že ho upeču já. Když se tohle všechno domlouvalo, já tam nebyla, protože jsem dopisovala písemku. Tak jsem jim vysvětlila, že na medovník nemám čas, ale že klidně upeču dort jiný... nutno dodat, že jsem sice pekla spoustu bábovek a tak, ale dort nikdy. Ale když jsem v neděli odpoledne lila těsto na korpus do formy, myslela jsem, že to zvládnu levou zadní. Jenže nějak se no nechtělo upíct, a tak jsem si po dvou hodinách, co to bylo v troubě, říkala, že už to určitě musí být. Když jsem ale dort rozkrojila, zjistila jsem, že je uvnitř málem tekutý. A tak opět putoval do trouby, odkud jsem ho po nějakém čase vytáhla, když už konečně bylo vidět, že je hotový. Po vychladnutí jsem se chystala obě poloviny znova spojit, jenže se mi spodní část rozpadla na tři kusy a vrchní měl uprostřed díru... Naštěstí všechny pekařské nedostatkv zakryl krém, a tak jsem v pondělí chvátala do školy s dortem v ruce. Na konci angličtiny jsme ho ředali naší učitelce, která ale prohlásila, že si ho musíme sníst společně (což jsme tak trochu předpokládala...). Tak dort zůstal přes noc v lednici ve sborovně, a já trnula hrůzou, že nebude k jídlu, ještě další den. Dneska ale přišla do školy Maruška s medovníkem, který vypadal daleko líp, než můj chudák čokoládový dort. Nicméně naše němčinářka byla za dort hrozně ráda a říkala, že by nás hrozně ráda učila i příští rok, ale že to nejde. Potom si došla pro nůž a každému nám dala kousek medovníku. A potom byla i angličtina a to už se objevila učitelka s igelitkou v ruce a nikdo nemohl pochybovat, co že to vlastně v tý tašce je. A tak každý dostal kousek i od dalšího dortu, a já myslím, že na to jak to vypadalo při pečení, se docela poved... Celkem vzato, docela sladký den... ale každý den má své ale, jak jste mohli číst dřív...
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)