neděle 18. září 2011

O dortu v lednici a medovníku v lavici...

Takže jsem se konečně rozhodla napsat něco z mého pohnutého života, co by alespoň trochu dávalo smysl... V pátek mi oznámili jako hotovou věc, že v neděli peču medovník. Koukala jsem na ně s otevřenou pusou, protože medovník sice umim, ale dá děsně moc práce, a tak jsem se divila, proč jako. No, sešly se totiž dvě příležitosti. Ta první a jednodušší na vysvětlení je ta, že příští rok už nebudeme mít naší němčinářku, a tak jsme jí chtěli něco dát. Rozhodlo se pro medovník a nabídla se Maruška, že ho upeče, i když ho nikdy nedělala. přitom si lidi vzpomněli, že máme taky jakýsi dluh u naší angličtinářky. Vsadili jsme se s ní ... o dort. Pokud by se nám v tomhle pololetí podařilo mít pět hodin za sebou všechny věci na angličtinu, přinese nám na konci roku dort ona, pokud ne, přineseme ho my. A samozřejmě se nám to nepovedlo ani dvakrát za sebou, takže jsme museli přinýst dort. Vymyslelo se, že bude asi taky nejlepší medovník, a že ho upeču já. Když se tohle všechno domlouvalo, já tam nebyla, protože jsem dopisovala písemku. Tak jsem jim vysvětlila, že na medovník nemám čas, ale že klidně upeču dort jiný... nutno dodat, že jsem sice pekla spoustu bábovek a tak, ale dort nikdy. Ale když jsem v neděli odpoledne lila těsto na korpus do formy, myslela jsem, že to zvládnu levou zadní. Jenže nějak se no nechtělo upíct, a tak jsem si po dvou hodinách, co to bylo v troubě, říkala, že už to určitě musí být. Když jsem ale dort rozkrojila, zjistila jsem, že je uvnitř málem tekutý. A tak opět putoval do trouby, odkud jsem ho po nějakém čase vytáhla, když už konečně bylo vidět, že je hotový. Po vychladnutí jsem se chystala obě poloviny znova spojit, jenže se mi spodní část rozpadla na tři kusy a vrchní měl uprostřed díru... Naštěstí všechny pekařské nedostatkv zakryl krém, a tak jsem v pondělí chvátala do školy s dortem v ruce. Na konci angličtiny jsme ho ředali naší učitelce, která ale prohlásila, že si ho musíme sníst společně (což jsme tak trochu předpokládala...). Tak dort zůstal přes noc v lednici ve sborovně, a já trnula hrůzou, že nebude k jídlu, ještě další den. Dneska ale přišla do školy Maruška s medovníkem, který vypadal daleko líp, než můj chudák čokoládový dort. Nicméně naše němčinářka byla za dort hrozně ráda a říkala, že by nás hrozně ráda učila i příští rok, ale že to nejde. Potom si došla pro nůž a každému nám dala kousek medovníku. A potom byla i angličtina a to už se objevila učitelka s igelitkou v ruce a nikdo nemohl pochybovat, co že to vlastně v tý tašce je. A tak každý dostal kousek i od dalšího dortu, a já myslím, že na to jak to vypadalo při pečení, se docela poved... Celkem vzato, docela sladký den... ale každý den má své ale, jak jste mohli číst dřív...

Řeknu vám...

...já fakt nejsem šprtka. Já se neučim, prostě to umim a všichni mi nadávaj do šprtů. Nemůžou to pochopit, že já domu nic nenosim... sešity ani učebnice, mám pořád plnou skříňku, a tak se nemám z čeho učit. A že mně na známkách vůbec nezáleží, dělám to jen kvůli rodičům, kterejch se v tomhle směru bojim... když jsem měla na vysvědčení tři dvojky a jinak jedničky, prohlásila mamka, že se vůbec nesnažim, a že jsem to udělala schválně, jen aby lidi neříkali, že jsem šprt... Tohle opravdu neni fér, protože kazit schválně písemky, jen aby si lidi o mně něco nemysleli, je pěkná blbost. Tak já nevim, jak to mám ostatním vysvětlit, že se se mnou můžou normálně bavit, aniž by se nakazili učící cholerou, nebo něčím na ten způsob... Protože oni na mě promluvěj jen tehdy, když potřebujou půjčit nějakej můj šprtkovskej výplod, třeba opsat sešit.......

Ne pro ostatní, jenom pro sebe

Ne, fakt to nemusíte číst... jsou to jen výplody jedný děsně zamindrákovaný holky, která si to píše spíš jen pro sebe, než pro ostatní... vlastně jako Sinuhet. Ten taky psal svůj životopis jen pro sebe a ne pro ostatní.... no to jsem teda dopadla - nejen, že tady řečnim o ničem, ale už jsem i stejná troska jako Sinuhet na konci svýho života... Jenže toho potkalo daleko víc neštěstí než mě, takže vlastně neni o čem psát...

Představte si...

... nějak je mi poslední dobou všechno jedno... známky... škola... já nevim co ještě. Všechno nějak ztrácí význam, blížej se prázdniny, ale já se netěšim ani trochu... protože dva měsíce neuvidim lidi ze třídy, na kterejch mi záleží... jim sice na mně nezáleží, ale já nikoho jinýho nemám. Možná už jsem se nakazila všeobecnou pochmurnou náladou kolem sebe.. já nevim. Ale němůžu ani pomyslet, že ještě čtnáct dní a pak...pak pusto prázdno a sice klid od školy a dva měsíce nic, ale věřte mi, dva měsíce je děsně dlouhá doba. Čas utíká podle toho, jak a s kým ho člověk tráví... Věřte mi, já nejsem blázen, ne tak jak to vypadá, prostě jsem jen na čas zadepkovaná, co z toho, no... Už vážně nevim, když i lidi, kterejm jsem věřila, o mně šířej divný věci. Prostě jednou prohlásim, že mám starosti, a další den si o mně celá škola myslí, že jsem nešťastně zamilovaná, i když o tom jsem nikdy neřekla ani slovo... Tak, a teď, když jsem se vypsala, budu už snad zase a navždy normální tichou holkou, šprtkou, na který nikomu nezáleží, ale ona si nestěžuje hlavně, když má dobrý známky...

Mám tam jít? Nebo ne?

Nějak nevim... když ve škole vyvěsili asi před měsícem plakáty, říkala jsem si, že tam musím jít. Hraje tam totiž mimo jiný kapela kluků od nás ze třídy a já jsem ještě na žádnym jejich koncertu nebyla (dobře, měli zatím jeden...). Jenže moc lidí ze třídy se tam stejně nechystá, protože v rokáči hraje Sto zvířat, a tak půjdou radši tam. No tak nevim, ještě mám dva dny na rozmyšlenou...

AG Fest Plakat

Maturitní týden

Protože maturanti se potili u zkoušek, a my jsme se "malým maturitám" naštěstí ještě vyhnuli, mohli jsme se tenhle týden tak trochu poflakovat. Původně se mělo jet na celý týden na vodu, ale nakonec z toho jaksi sešlo. Druhá verze bylo jet k Žofce na chalupu pod stan, ale nahlásili jsme to pozdě a to už byly hotový rozvrhy, tak se musel vymýšlet náhradní program. Na pondělí a úterý. Zbytek týdne jsme se měli učit. Na pondělí bylo plánované vyrazit na tříhodinovou procházku do Divoký Šárky. Nakonec se odhlasovalo tenhle plán dodržet, i když docela dost pršelo. Tak jsme se pěkně prošli a ke konci přestalo dokonce i mrholit. A tak když mi ujel autobus, který jezdí jednou za půl hodiny, rozhodla jsem se, že půjdu tak dlouho po trase autobusu, doud mi nepojede další a tím pak dojedu domů. Jenže když měl jet, byla už jsem celkem blízko domova, takže jsem šla pěšky až domů. Přišla jsem sem asi v půl jedný a na to, že normálně končíme v půl pátý, to byl docela vítaný oddech. V úterý jsme měli jít nejdřív do vojenskýho a pak do dopravního muzea, fakt nic moc záživnýho. Nakonec se vjenský muzeum vyměnilo za výstavu fotek v jednom klášteře. Pak jsme si teda ještě prohlídli tramvaje a autobusy ve Střešovicích a potom hurá domů. Ve středu a čtrvrtek jsme se učili jen čtyři hodiny, takže tenhle týden byl spíš takovej flákací. To ten příští bude daleko horší, samý písemky, blíží se konec roku. Jo a v pátek? To se učilo jen tři hodiny, přičemž sboristi (a tak i já) se ulili a nacvičovali jsme na slavnostní mši u Ludmily a pak jsme zapěli i při slavnostním předávání maturitních vysvědčení. Všichni z nich prospěli. To jsem zvědavá jak to dopadne za ty čtyři roky s náma...

Vystoupení v Tropisonu? Naprosto super!

Tak jo. Konečně se dostávám k našemu vystoupení v klubu Tropison. Jak už titulek hlásá, bylo to úplně skvělý, ještě že jsem tam mohla jít. Měli jsme sraz na Lužinách, kde jsem potkala Žofku (ta se zná dokonce s Irčou, je to její bývalá skautská vedoucí) s jejím početným sourozenstvem, kteří si to pěkně kvačili do divadla. No, když jsme se všechny sešly, vyrazilo se na Náměstí republiky, do posledního patra obchoďáku Kotva, kde se Tropison nachází. Můj první dojem odtamtud byl dosti rozporuplný, asi jsem čekala něco trošku jinýho. Nicméně, i když tam moc lidí nebylo, člověk hned poznal, že je správně - chodilo tam pár šperky ověšených břišních tanečnic a jedna taková ženština tam zběsile poskakovala před zrcadlem. Později se ukázalo, že tančí africký tanec za doprovodu žibí bubeníků. Každopádně, na žádný okounění nebyl čas, protože hned jak jsme si oblékly naše růžové a modré kostýmy, jsme měly prostorovku a pak následovalo hromadné líčení od ochotných maminek. Jako vždycky probíhalo tak, že jsme si všechny stouply do řady a jedna nám nakreslila linky, druhá udělala růžový stíny a třetí dávala na oči třpytky. Jenže ta "ochotná maminka" mi udělala každou linku jinak, a tak jsem si je stejně musela předělat. Pak už jsme tam jen tak okouněly, než začne představení, a pomalu na nás začla padat depka, když jsme viděly těch spoustu profesionálních tanečnic... Vystupovaly jsme hned na začátku, takže když se představení konečně rozjelo, netrvalo dlouho a už jsme přišly na řadu. No, vzhledem k tomu, že nás uvedli jako "malé děti" (i když tam nikomu nebylo zas tak málo, aby se na něj označení malé dítě vztahovalo), nikdo o nás neměl příliš vysoké mínění od začátku, takže jsme nemohly ani nikoho zklamat. Naše vystoupení bych označila za... průměrné. Teda ne oproti ostatním co tam byli, ale na nás jo. Hned po nás vystupovaly naše pokročilky. Pak už jsem tam jen koukala na ty ostatní, a vždycky o přestávkách byl volný tanec, a tak jsme s holkama popadly šátky (ty se mi z našich kostýmů jediný líběj) a hurá na parket. Dokonce jsme se pokoušely i o africkej tanec, ale tak jako ta ženská jsme skákat nedokázaly. Čas ubíhal děsně rychle, a tak se brzo muselo jít. No jo, druhý den se muselo do školy, i když některý holky říkaly, že jim máti napíše na pondělí omluvenku. Tak asi ve čtvrt na jedenáct jsme odtamtud odešli (nezapomněla jsem zmínit, že tam byli rodiče?) spolu se Šárkou, kterou jsme nakonec vezli domů autem, aby nemusela takhle pozdě dopravou. Jenže jsme vůbec nevěděli, jak se k nim dostat, a tak jsme chvíli bloudili po těch pro nás neznámejch končinách Prahy, než jsme to našli. Pak už se jelo domů. A hádejte kdo na nás čekal? Náš ježek...

Teď jsem si uvědomila...

...že jsem vlastně nenapsala, jak je na tom náš ježek po vypuštění. No, tenkrát, když jsme ho vypouštěli, už jsem myslela, že ho nikdy neuvidim. Jenže druhý den na to, právě se hrál hokej, myslim s Ruskem, se mamka vydala na obhlídku naší zahrady s baterkou. Naštěstí naše zahrada není velká, ale stejně ježek nebyl k nalezení. Dalo se to chápat, zrovna pršelo. Pak ale mamka odkryla jeden z pytlů, který tam zůstal po odpolední přesazování čehosi, a našla tam dva ježky schoulený u sebe a jeden z nich byl ten náš... To jsme poznali podle lehce odřeného čumáčku, což si způsobil u nás v zajetí. Mamka mu ještě ale pro jistotu natřela pár bodlinek tmavě zeleným lakem. Druhý den se naše Růža ukázala na zídce směrem k sousedům, tentokrát sama. Tak jsme našeho bodlináče nakrmili, protože vypadal celkem hladově, a dali ho pod zahradní domek. Protože tam pak už každý večer, až n pár výjimečně deštivých dnů, ve stejnou dobu chodil, tenhle rituál jsme pokaždé opakovali. A do teďka k nám chodí...

Televize nepřijela...

Tak mi nějak došlo, že jsem se vlastně ani nezmínila, jak to dopadlo v neděli... Asi už vám došlo, že se mi vyplatilo to, že jsem odvolala pomalu všechny akce na víkend, protože jsem opravdu byla vybraná na tohle vystoupení. Ale asi to vezmu popořadě... V pátek se měla konat dost zvláštní zkouška, a to nejen kvůli tomu, že to byla generálka na vystoupení, ale taky proto, že si nás měla přijet natočit jakási internetová televize. Všechny jsme měly přijet už nalíčené, to znamená černé linky pomalu až ke spánkům a pořádná vrstva růžových stínů, takže si asi domyslíte, jak na mě v metru koukali... Aspoň, že nám odpadla poslední hodina, takže jsem se nemusela líčit na školních záchodech (a tak mě neviděl nikdo ze spolužáků...naštěstí) a mohla jsem se ještě stavit doma. Když jsem s vyplazeným jazykem přilítla na poslední chvíli do místního domu dětí a mládeže, kde se náš úžasný kroužek břišních tanců koná, panoval tam naprostý chaos. Holky se na poslední chvíli upravovaly a oblíkaly se do kostýmů, což znamená modrý nebo růžový komplet kalhot a tílka. Já jsem samozřejmě schytala ten růžový, a to růžovou děsně nesnášim... alespoň, že ty šátky jsou hezký... Protože televize nikde, začly jsme normálně rozcvičku, a pak i generálku na Tropison, kdy si nás Irča prohlížela, jak to kdo umí, aby věděla, koho má vybrat. Původně říkala, že tam vezme ze začátečnic tak čtyři až šest holek, což jsem věděla, že tam bych se nikdy nedostala. Nakonec nás vzala osm, to jsem fakt byla hrozně ráda, že tam můžu jít. Ty, který vybrala, měly zkoušku o půl hodiny delší a teprv, když jsme odcházely, přijeli ty z tý televize... prý se zdrželi v zácpě...hodinu a půl...

Sobotní ulejvací výlet

Psala jsem, že máme generálku v sobotu. To protože na internetu byla chyba, že je zkouška 17.5. Takže jsem automaticky předpokládala, že nepůjdu na ten školní výlet. Jenže když mi v pátek holky řekly, že žádná zkouška není, najednou jsem měla celou sobotu volnou. Ale i když na ten výlet šli oba mí rodiče, řekla jsem si, že já tam nepůjdu, protože bych musela děsně brzo vstávat - my jsme totiž měli sraz o hodinu dřív než rodiče (každý měl jít svou trasou a na konci se sejít), a radši si doma odpočinu. Jenže když se mamka v pátek asi v jedenáct vrátila domů, řekla, že jestliže tam jde ona, tak tam půjdu i já, když nemám tu zkoušku. Takže mi nezbylo nic jiného než tam jít, ale musela jsem vstávat v krátce po šestý, takže mě ráno pěkně bolela hlava. Na sraz jsem dorazila jen tak tak, málem mi utekli, protože jsem neřekla, že půjdu. I když to nebylo moc možný, když jsem se rozhodla asi v půl dvanáctý, to už fakt nešlo nikomu volat. Ale stejně nás moc nejelo, celkem nás bylo devět, z toho sedm holek…. kluci šli totiž v sobotu na fotbal. No, dojeli jsme vlakem do Srbska a stavili se v Alkazaru, kde jsme málem zabloudili ve štolách, protože jsme měli jen jednu baterku. Celkem jsme měli ujít asi osmnáct kilometrů, jenže nějak se nám nechtělo, a tak jsme to zkrátili a šli jsme podél řeky zrovna do Berouna. Tam jsme vymetli dvě cukrárny, protože jsme měli spoustu času do srazu s rodiči, a asi hodinu se poflakovali na jedný lavičce. Pak jsme museli vyrazit dál, trochu jsme si popletli směr, vyšlapali jeden kopec, potom ještě jedna holka ztratila botu, takže pro ní musela běžět skoro zase až dolů, a tak jsme na sraz přišli pozdě, i když dřív než rodiče... ale oni narozdíl od nás něco ušli...