Otokar Březina - Zpívala

Tahle báseň mě hrozně zaujala, těžko říct čím... Vlastně to ani nemá co dělat v kategorii knížky (protože ani nevím, z k terá sbírky to je... možná Staviteé chrámu), ale nic vhodnějšího tu nemám...

Otokar Březina - Zpívala

Uhasly květy šafránu a hořce voní chlad,

je večer, bratr večera, jenž do tváří nám tehdy zavíval.

V té chvíli nejmilejší můj vycházel do zahrad

a sladká slova nezapomenutelná mi mluvíval.

Můj milovaný odešel na nejtajemnější všech cest,

neznámým pro nás jménem zavolán,

a dveře domu našeho do noci mlčenlivých hvězd

jsou od té doby otevřeny dokořán.

Je ticho kolem domu našeho a ticho v dálkách mých,

a z hlubin květů zaznívá včel zabloudilých úpění;

let nočních motýlů do oken bije zářících

a stromů přerývaný monolog je jako šepot ze snění.

Ozvěnou kroků ztracených jsou mého srdce údery,

v horečném spěchu nárazy dřevorubcovy sekery

a mezi ptáky znělými, v křídel úzkostném ševelu,

dohřmění dálných výstřelů nad nehybnými jezery.

Můj milovaný odešel, kde všichni z mého domu jsou,

na cestě, černou travou zarostlé, se střásá rosy pád.

Uhasly květy šafránu a nové růže voní tmou,

smích dívek sladký jest, zemdlené srdce touží spát.

Sním o setkáních záhadných, až nové jitro zasvitne,

v jar vyšších květu magickém, pod nových sluncí pocely…

U nohou mistrů žáci seděli; jich odpovědi soucitné

pro bolest moji ani slova neměly.