Byl jednou jeden vrabec, který se rozhodl odletět do tropických krajin. Snil o tom, že si tam najde nové přátele a začne lepší život. S ostatními vrabci se totiž moc nebavil - místo toho, aby trávil jako všichni celé dny v hejnu, raději poletoval po okolí a objevoval krásy světa. Když si uvědomil, že by také byl někdy rád s nimi, odháněli ho a už ho mezi sebe nepřijali. Strávili příliš času bez něj. Proto se rozhodl hledat své štěstí ve světě.
"Třeba konečně najdu přátelskou duši," pomyslel si a vydal se na cestu.
Po nekonečném letu se konečně dostal do deštného lesa. V pralese poletovali duhoví papoušci i miniaturní kolibříci. Přestože byl vrabec mezi nimi tak nenápadný, všichni se s ním dávali do řeči a vyptávali se ho na jeho domov. Nemohli mu uvěřit, že u něj doma voda padá z nebe i v jiném, velice studeném, skupenství.
Vrabčák své nové kamarády obdivoval, byl neustále okouzlen jejich pestrobarevnou krásou. Ale pak pochopil, že oni se s ním přece nemohou chtít přátelit - na to byli příliš krásní. A příliš jiní. Oni se k němu však chovali mile i přesto, že už dávno přestal být senzací, novinkou v jejich životě. Vrabec dostal strach, aby si nově navázané vztahy nepokazil, a proto se snažil příliš nevybočovat z řady, se vším souhlasil a už tolik neštěbetal, jako když celý nadšený přiletěl. Papoušci ho časem začali považovat za nudného, ale ne kvůli tomu, že nezářil všemi barvami jako oni. Mysleli se, že je samotář a o ně se už vůbec nezajímá. Mluvili s ním jen tehdy, když něco potřebovali, aby ho nerušili. Vrabčák jim všem ochotně pomáhal. V tu chvíli totiž mohl být s nimi. Nikdy si nestěžoval, aby nebyl na obtíž. Papoušci si mysleli, že mu to tak vyhovuje. Vrabec jim nikdy neřekl, jak moc rád by se s nimi přátelil. A tak zůstal navždy sám.
"Třeba konečně najdu přátelskou duši," pomyslel si a vydal se na cestu.
Po nekonečném letu se konečně dostal do deštného lesa. V pralese poletovali duhoví papoušci i miniaturní kolibříci. Přestože byl vrabec mezi nimi tak nenápadný, všichni se s ním dávali do řeči a vyptávali se ho na jeho domov. Nemohli mu uvěřit, že u něj doma voda padá z nebe i v jiném, velice studeném, skupenství.
Vrabčák své nové kamarády obdivoval, byl neustále okouzlen jejich pestrobarevnou krásou. Ale pak pochopil, že oni se s ním přece nemohou chtít přátelit - na to byli příliš krásní. A příliš jiní. Oni se k němu však chovali mile i přesto, že už dávno přestal být senzací, novinkou v jejich životě. Vrabec dostal strach, aby si nově navázané vztahy nepokazil, a proto se snažil příliš nevybočovat z řady, se vším souhlasil a už tolik neštěbetal, jako když celý nadšený přiletěl. Papoušci ho časem začali považovat za nudného, ale ne kvůli tomu, že nezářil všemi barvami jako oni. Mysleli se, že je samotář a o ně se už vůbec nezajímá. Mluvili s ním jen tehdy, když něco potřebovali, aby ho nerušili. Vrabčák jim všem ochotně pomáhal. V tu chvíli totiž mohl být s nimi. Nikdy si nestěžoval, aby nebyl na obtíž. Papoušci si mysleli, že mu to tak vyhovuje. Vrabec jim nikdy neřekl, jak moc rád by se s nimi přátelil. A tak zůstal navždy sám.
A/N: Dneska jsme ve škole dostali za úkol napsat podobenství. Tohle je o mně. A papoušci ho nikdy neuslyší.
Byl jednou jeden vrabec v podobné situaci, a ten si ve snaze vyřešit problém nabarvil křídla, aby vypadal jako papoušek. Pro ostatní vrabčáky se rázem stal zajímavou osobností. Všichni se k němu chovali jako k praštěnému papouchovi se sklony k explozím a úplně zapomněli, že je to uvnitř stále jen osamělý vrabčák, který se bál být sám sebou...
OdpovědětVymazatTo je výborné podobenství a taky se v tom trochu poznávám... aspoň zčásti. Otázka je - jak z toho ven? Vrabec totiž může být opravdu zajímavý a může mít co říct, ale jak se začne podceňovat, shodí se sám před sebou a před jinými též... a pak to dopadá přesně jako v tvé povídce.
OdpovědětVymazat