Zas mi přišlo líto jednou,
že nikdo nemluví se mnou,
všichni chovají se cize,
krom mé kamarádky krize.
Za ní přikrade se jako stín
můj věčný nohsled, těžký splín.
Jemu v patách hrne se
má věrná družka deprese.
Vždycky když si nevím rady
se svým živořením tady,
přijdou tihle kamarádi.
A ze zkušenosti vím,
že hned tak se jich nezbavím.
Tak přemýšlím... Co teď s tím?
že nikdo nemluví se mnou,
všichni chovají se cize,
krom mé kamarádky krize.
Za ní přikrade se jako stín
můj věčný nohsled, těžký splín.
Jemu v patách hrne se
má věrná družka deprese.
Vždycky když si nevím rady
se svým živořením tady,
přijdou tihle kamarádi.
A ze zkušenosti vím,
že hned tak se jich nezbavím.
Tak přemýšlím... Co teď s tím?
...písmenko k písmenku propiska váže, slova se skládají ve věty, věty se spojují v sonety... poezie je lepší přítelkyně, než všechny tyhle temné stíny, o kterých píšeš. Je jaro a na světě je občas taky krásně!
OdpovědětVymazatTohle znám. Tenhle pocit znám. Říká se tomu parádní depka (teď zlehčuju, ale vím jaký to je). Doufám že tyhle kamarády jsi vykopala ze dveří, a pokud se snažili vrátit oknem, že jsi jim přirazila prsty mezi rámy... můžou se vrátit i komínem, v tom případě doporučuji vymést je znovu dveřmi. Je sluníčko. Je jaro. Vykopej je pryč a bav se! (Teda, vím že se to líp radí než uskutečňuje, ale přeji ti, ať se vrátí dobrá nálada!)
OdpovědětVymazat