Píšu Vám... co víc? Píšu já Vám.

Aneb literární sebevražda na druhou

Zima už se definitivně vzdala vlády, během pár dní se krajina proměnila k nepoznání. Sněhové hory ze zahrad zmizely a místo nich se zelenají čerstvě vyrašené lístky. Krokusy nesměle otevírají květy a na tom zeleném sametu se objevují další a další drahokamy. Sluníčko už hřeje a tváří se, že nikdy nebylo zimy. Včely tančí ve vzdušných proudech a berušky protřepávají své krovky po dlouhém nicnedělání. I hejno hrdliček přiletělo z Balkánu, aby spolu s námi oslavilo příchod jara. Pokřikují na sebe z korun ještě holých stromů, aby se poté společně vznesly k blankytnému nebi. Ale přece... jako by něco tomu pravému jarnímu kýči chybělo.
"O lásce šeptal tichý mech,
kvetoucí strom lhal lásky žel."
Ano, sladkobolný Mácha nám napověděl, když mech vroucně šeptal svou mlčenlivou píseň.
"Chybí tomu jiskra," pravil. "Tragický prvek. Přílišná sentimentalita a přeslazenost čtenáře odradí. Chtělo by to něco ze života."
Zatím se setmělo. "I řekl Bůh: Budiž světlo!" Cvaknutí vypínačem se neslo celým domem, ale pokoj zůstal v šeru. "Nejspíš strávím týden v tichém, temném domě," pomyslela jsem si s povzdechem a se vzpomínkou na jednu Malostranskou povídku. Za chvíli jsem už pobíhala po domě s lucerničkou, jako svatojánský brouček, co se právě chystá do služby. Usadila jsem se ke stolu, obklopená tuctem hořících svíček, abych dobře viděla na psaní. Přede mnou ležel prázdný list papíru.
"Chceš tragický prvek?" zeptala jsem se básníka. "Máš ho mít."
Chtěla jsem se pustit do psaní, ale nemohla jsem najít slova. Chystala jsem se psát dopis, jenže jsem netušila, čím začít.
Taťjana k listu hlavu sklání,
má před očima Evžena,
láska, ta sotva zrozená,
chvatně jí diktuje a psaní
je jedním dechem dopsáno.
Pro koho, řekni Taťjano...
"Kdyby to šlo tak snadno..." Nápady přicházely a zase mizely v nenávratnu, žádný se nezdál být dost dobrý. Já jsem se nezdála být dost dobrá.
"Pamatuješ, jak jsme spolu tehdy tančili valčík? Ne? Tak to se ani nedivím, protože jsme ho spolu nikdy netančili... To je ale nesmysl! Valčík přece tančila Nataša s Andrejem..." Usmála jsem se. To bych ani nebyla já, abych všude neviděla knížky. I když... tím plesem by se dalo začít.
"Ten večer jsem měla neustále před očima tu scénu z Anny Kareniny. Tu na plese, však víš, jak jsem tuhle vyprávěla. Teda jestli jsi mě vůbec poslouchal.... Měla jsem strach. Bála jsem se, že dopadnu jako Kitty Ščerbacká, beznadějně přihlížející, jak Anna tančí s Vronským... Ale ne, to zní příšerně." Další papír se odporoučel do odpadkového koše. Bezradně jsem seděla nad posledním nepočmáraným listem.
"Co teď? Nic neposlat?" Ne, už se nedalo nic dělat. Povídka čeká na svůj tragický prvek. Na něco ze života. Svíčky už skoro dohořívaly, předměty ze stolu vrhaly podivné roztřesené stíny.
Najednou zablikala žárovka a pokojem se rozlilo teď skoro nepříjemné světlo. A v tom okamžiku osvítil mojí mysl nenadálý nápad.
"To je ono! Spáchám literární sebevraždu..." A s tou myšlenkou jsem se ponořila do stránek Evžena Oněgina. Listovala jsem knihou s jediným cílem - najít Taťjanin dopis Oněginovi. Vzala jsem záložku a z druhé strany jsem napsala: To jsou moje slova, psaná někým jiným. Přečti si to a nezabij mě... Záložku jsem vložila jsem do knihy a tu s hlasitým klapnutím zavřela.
Končím! Jak strach z té hanby snést...
Jak jsem to mohla napsat... já... Vám...
Mám záštitu však: Vaši čest,
a té se bez váhání vzdávám...
"Až pošta doručí tenhle balíček, budu mrtvá," pomyslela jsem si. "Takže na tragický konec přece jen dojde. Máš, co jsi chtěl, básníku..."
A po mladičké dívčině,
zavířilo se v hlubině.
Zabije mě jeden vodník, do jehož osidel jsem se zapletla...