Čas ani myš nezastaví... a ani já.

V pátek jsme se loučili s našimi oktavány. Od zítřka jsme druhý nejstarší ročník na škole. Kamarádka mi řekla: "To mě teda vážně nežere...", ale mě to děsí. Možná víc, než jsem si ochotná připustit. Můj čas ubíhá minutu po minutě, pořád, nejde zastavit. Moje nynější hodnoty, vzahy, zájmy, se v několika letech promění v prach. Utíká to čím dál rychleji a já si pořád říkám, že jsem se nemohla nějakým kouzlem zmrazit v kvintě, což byl zatím asi nejlepší rok mého života. Teď už to jde jen a jen z kopce. Neustále se topím v depresi, i když vlastně nemám proč. Měla bych být vděčná, že mám dvě ruce, dvě nohy, můžu chodit, smát se, slyším i vidím a jsem zatím relativně zdravá. Ale mně se neustále hnusí má vlastní osoba, všechno to, co dělám. Jenže takhle nikdy nebudu šťastná. Jenom budu čím dál nešťastnější, až začnu přicházet i o to, co mám teď.
V ten pátek, jak jsem se tam tak těsnala u dveří kostela, kde se předávaly vysvědčení čerstvým maturantům, jsem se cítila vážně bídně. Připadala jsem si zavržená lidmi. Ale v duchu jsem věděla, že jediný, kdo mě zavrhl, jsem já sama. Ten pocit osamění se brzo rozplynul, a tak jsem večer měla zase sílu jít tančit. A oba víkendové večery jsem chodila po mostě přes Vltavu sem a tam, bylo krásné počasí, poslouchala jsem hudbu ze Střeláku, odháněla hejna komárů, kteří mi najednou až tak nevadili, nechala si cuchat vlasy jemným vánkem a snila jsem, jak jednou potkám pana Dokonalého. Vím, že se to nikdy nestane. Ale je příjemné snít jen tak nazdařbůh. Protože když člověk přestane mít své sny, pro které žije, jeho zkázu nic nezastaví. Ani zázrak. A čas ho úplně převálcuje.