Medailon - III. Zámecká mučírna

Takže tady je další kapitola, ale obávám se, že to stejně nikdo nečte...

Otec na sobě nedal vůbec nic znát. Jako by bylo úplně normální, nechat se obsluhovat vlastní dcerou. Chápu, že nemohl dopustit, aby to zjistili ostatní, ale měl mi alespoň naznačit, že mě poznal. I když v tuhle chvíli jsem už zjevně nebyla jeho dcera, ale pouhá služka.

"Co se děje, Sylvie?" ptala se mě Markéta, když viděla, jak jsem vyděšená.

"Otec," odpověděla jsem, jako by to všechno vysvětlovalo. Nechápavě se na mě zadívala.

"Je tam," zašeptala jsem. Najednou mi došlo, že jsem to neměla prozradit. Byla jsem z toho setkání tak rozhozená, že jsem nevěděla, co povídám. Jenže už bylo pozdě. Markéta vzala podnos s pečeným jehněčím a spěchala do jídelny.

"Nikdo tam není," divila se Markéta, když se vrátila. "Navíc jsi říkala, že tvůj otec je už rok po smrti." Abych se vyhnula odpovědi, popadla jsem nějakou nádobu a odkráčela z místnosti. Tvářila jsem se, jako že se nic neděje. Nevěděla jsem, jestli můžu Markétě věřit tolik, abych jí vyprávěla celý příběh. A možná by to ani nepochopila… Přesto jsem se rozhodla, že jí povím, kdo vlastně jsem.

Když byla kuchyň po obědě uklizená, přitočila jsem se k Markétě, a tak, aby to nikdo neslyšel, jsem jí sdělila, že si s ní chci promluvit, ale tajně. Udiveně se na mě podívala, ale přikývla, že rozumí. Že prý zná místo, kde nás nebude nikdo poslouchat.

Vedla mě úzkou chodbou, která mířila do sklepení. Tam jsme mnohokrát odbočily, a kdyby mě tam v tu chvíli nechala, nenašla bych cestu zpátky. Došly jsme do nevelké kamenné místnosti, a na stěnách tam visely všelijaké rezivé nástroje.

"Kde to jsme?" otázala jsem se. Ale ani jsem se ptát nemusela, odpověď mi došla vzápětí. "Zámecká mučírna," potvrdila moji domněnku Markéta. "Ale už se nepoužívá. A nikdo sem ani nechodí, takže se nemusíš bát, že by se tu někdo objevil."

Zaprášené a rezivé mučící nástroje ale vypadaly pořád děsivě. Napadlo mě, jestli u nás doma máme taky takovou mučírnu. To mně připomnělo, proč jsme sem vlastně přišly. Markéta mi ještě musela slíbit, že to, co se tu dneska dozví, zůstane jen mezi námi.

"Tak tedy," odkašlala jsem si. "Chtěla jsem ti vysvětlit, jak je to s mou rodinou. Můj otec stále žije, matka také, a vlastníme houf služebnictva." Nechtěla jsem, aby to znělo jako vychloubání.

Markéta na mě koukala, jako kdybych řekla největší nesmysl všech dob.

Podala jsem jí ruku a představila se: "Hraběnka Anna Beatrice z rodu Efeusberků, těší mě. A jedním z hostů markýzy Violy je pan hrabě Konrád z Efeusberka, můj otec."

Markéta na mě jen němě zírala. "A co tedy děláte zde… slečno hraběnko?" dostala ze sebe nakonec.