Neumím lhát, a tak jsem se Amélii nemohla podívat do očí. Honem jsem hledala nějakou tu výmluvu. "Víte…" začala jsem nepřesvědčivě. "Máme, tedy měli jsme, doma služebnictvo… jenže pak zemřel otec a došly nám peníze. Já jsem z nás dětí nejstarší a tak nezbývá nic jiného, než abych aspoň trochu vydělávala…" Nevím, jestli mi v tu chvíli věřila, a já měla strach, že mě vyhodí a budu se muset domů s ostudou. "To je mi líto." Vypadalo, že to tak i myslí. "Ale proč si mi to neřekla hned?" zeptala se. "Bála jsem se, že byste mě tu nenechala…" řekla jsem opatrně. "Budu se snažit, opravdu."
A tak jsem se snažila. Po večeři jsem dostala za úkol vymést krb a pak jsem měla pomoct ostatním s mytím podlahy. Když jsem vyčistila ohniště, chopila jsem se těžkého kýble s vodou a chystala se drhnout podlahu. "Tady už je to čistý, to nevidíš?" utrhnul se na mě jeden z čeledínů. "Sypou se z tebe saze, koukej to uklidit!" "Promiňte, já jsem tu nová," omlouvala jsem se se sklopenýma očima. "A taky pěkně nešikovná," dodal a odešel. Bylo mi to líto, ještě nikdo se mnou takhle nejednal. Nejradši bych se rozběhla domů.
Ale učila jsem se. Postupně mi kbelíky plné vody připadaly lehčí, práce míň namáhavá a chudá strava pro služebnictvo chutnější.
Přišel čas, abych začala obsluhovat panstvo u stolu. Markéta, která tu sloužila už víc než rok, mi s hodně věcmi pomáhala a docela jsme se spřátelily. "Jaká je markýza Viola?" zeptala jsem se jí, protože jsem markýzu nikdy neviděla. Potřebovala jsem vědět, jak se mám chovat. "Je dost přísná," vyprávěla Markéta. "Ale máme jí tu celkem rádi. Její manžel, markýz Albrecht, se ale nedávno ztratil. Šel do sklepa a už se odtamtud nevrátil. Nikdo neví, co se mu stalo. A markýza je od té doby dost nedůtklivá, tak si dávej pozor, abys neudělala nic, co by jí rozčílilo. Radši ani nic neříkej, pokud se tě nebudou ptát."
Její slova mě moc nepovzbudila, částečně také proto, že jsem jídla šlechticů znala jen z té druhé strany, vždycky jsem se nechala obsluhovat.
Vzala jsem tác s hrníčky a konvicí s čajem a prošla dveřmi do jídelny. U stolu po Violině pravici bylo volné místo, kde sedával markýz Albrecht. Po její levé ruce seděli jejich děti, nejstarší syn Václav se svou manželkou Annou, mladší Richard a nakonec nejmladší markýzka Barbora. Alespoň jsem věděla, jak se všichni jmenují. Markéta mi předem řekla jejich jména.
Na podnose jsem měla šest šálků. Každému jsem dala jeden a nalila do nich čaj. S posledním hrníčkem na táce jsem se vydala zpátky do kuchyně. "Haló, slečinko," ozval se za mnou ženský hlas. Otočila jsem se. Markýza se na mě podívala. "Proč neseš ten šálek zpátky?" otázala se mě ostře. "Já…" Nenechala mě ani domluvit. "Ty zřejmě nevíš, že by se pan markýz taky rád napil, že?" Zmateně jsem se rozhlédla po místnosti. "Hned to napravím paní," řekla jsem, ale nevěděla jsem jak. Pak mě něco napadlo. Šla jsem k místu pana markýze a položila tam hrnek s čajem. Markýza byla už viditelně spokojená. Rychle jsem odspěchala z místnosti.
"Paní Viola nechává prostírat i pro pana markýze, kdyby se náhodou vrátil a měl hlad," vysvětlila mi po snídani Markéta. "Měla jsi štěstí, že tě nepotrestala, mohla se taky pořádně urazit. Znova by ti to už neprošlo," varovala mě.
Příště už jsem si dávala pozor. Nandávala jsem jídlo a nalévala jsem pití i pro markýze Albrechta. Jen mi vrtalo hlavou, co se s tím jídlem potom děje. Když na nás pak zazvonili, ať jdeme sklízet ze stolu, nikdy už tam nebylo.
Jednou nám před obědem v kuchyni řekli, že přijela návštěva, takže máme prostřít pro víc lidí. Vešla jsem do jídelny. Některé ze šesti hostů jsem od vidění znala, ze zábav u nás na zámku, ale když jsem se podívala na muže, sedícího hned vedle prázdného místa, málem mi leknutím vypadla mísa s polévkou z ruky. Tím mužem byl totiž můj otec.
Žádné komentáře:
Okomentovat