Včera jsem byla na koncertě. Na Sto zvířatech na Vinobraní. A stálo mě to velký sebezapření... Ne teda, že bych koncerty nemilovala, to se říct opravdu nedá, ale těšila jsem se na jedinej volnej večer za posledních čtrnáct dnů, teď mám furt co dělat, a tak jsem si chtěla prostě kecnout před televizi a na něco zajímavýho se dívat a nebo prostě nedělat nic. No, jenže všechno dopadlo úplně jinak. Ráno jsem se vzbudila a ono, ha, něco na mě leze. Tak jsem se ulila z těláku, a to z jednoho prostýho důvodu, pak jsme totiž ještě měly generálku na taneční vystoupení. Proto taky musim být v neděli jaksi fit, nejdřív totiž máme tohle vystoupení na Kampě, a v závěsu za tim hned koncert se sborem, tak jsem si chtěla jakž takž odpočinout.
Jenže pak jsem se dozvěděla o tom koncertě, že tam jde půlka třídy. Radši mi to ani neměli řikat, protože takhle mi nezbývalo nic jinýho, než tam jít. A to mě fakt nebylo dobře. Jenže vidina koncertu mě postavila na nohy, takže jsem v půl osmý vyrážela na akci, o který jsem si myslela, že bude super. A taky že byla. Teda co se hudby týče, opravdo úžasný... Koncert jsme si s kámoškou skvěle užily. Na lidi ze třídy jsme sice nenarazily, přišly jsme trochu pozdějc a mě bylo jasný, že oni budou v tom největšim kotli a tam jsme neměly šanci se dostat. Tak jsem si řekla, že je najdeme potom, jako že je aspoň pozdravíme... Jenže ta jejich naprostá ignorace mi fakt vyrazila dech, nebo spíš otevřela oči... Ach jo. Já chápu, že takovýhle akce zrovna nevymetám, ale i já bych se s nima bavila, kdybych je někde potkala... Tohle fakt neni fér. Jenže nejhorší je, že asi maj pravdu, asi se pro nějaký běhání po koncertech nehodim, že jsem na to prostě moc slušná. Nebo aspoň tak působim. Asi opravdu nevim, co je to pořádně kalit, jak se vyjádřila Katka... Já se snažila změnit, ale už jsem prostě zaškatulkovaná a nepovede se mi to změnit. Ale snaha byla, to se musí nechat.
Žádné komentáře:
Okomentovat