Medailon - IV. Vdávat se? Ani mě nenapadne!

A tak jsem se ponořila do minulosti a vyprávěla Markétě celý svůj příběh.

Odmala jsem byla obklopená luxusem a vším možným pohodlím. Dalo by se říct, že jsem dost zlenivěla. Ale také jsem se nudila. Na všech těch zábavách jsem se musela tvářit mile a vzorně, abych proti nám náhodou neznepřátelila jiný šlechtický rod. Také k nám chodili učitelé, učila jsem se nejen číst a psát, ale i tančit, hrát na klavír a jiné nezbytnosti v naší společenské vrstvě.

Ale budoucnost jsem měla, a mám, jasnou. Dobře se vdát, a stát se tak politickým pojítkem mezi naším a dalším významným rodem. Nedávno mi už rodiče začali vyhlížet ideálního manžela. A pak mě seznámili s mladým baronem Hvězdoslavem, o rok staršího, než jsem já. Už podle jména jsem se bála, jaký člověk to bude, ale po čtvrthodině konverzace s ním jsem zjistila, že mu asi i ten mozek zarostl sádlem…

Nevím, podle čeho ho rodiče přesně našli, ale taky mi mohli vybrat někoho inteligentnějšího. Chci říct, že za to, že má ve svých sedmnácti metrák, asi tak úplně nemůže, ale jediná věc, která ho nezačne nudit po pěti minutách, je těšit se na vojnu. Přesně tak. Nemůže se dočkat, až bude střílet po nepřátelích. Jsem zvědavá, jak to se svou váhou na vojně vydrží. Ale to už se asi nedozvím, protože tohohle nápadníka jsem rázně odmítla.

Otec samozřejmě zuřil. Já jsem mu ale sdělila, že než se vdát za Hvězdoslava, radši budu žít jako chudá služebná. Ale otec na to reagoval úplně jinak, než jsem čekala.

"Tak víš co, zkus si žít jako služka, když chceš. Ale pokud uznáš, že jsem měl pravdu a vrátíš se domů, vezmeš si prvního šlechtice, kterého ti vyberu. Bez odmlouvání." A odešel z místnosti.

Mně nezbývalo nic jiného, než na jeho návrh přistoupit. Už kvůli své hrdosti. Matka mě sice přemlouvala, abych neodjížděla, protože mě jakožto svou jedinou dceru nechtěla tak rychle ztratit, ale já jsem odejít musela alespoň na čas.

Matka s otcem se kvůli tomu pohádali, slyšela jsem je přes dveře pokoje. On jí ale vysvětlil, že jsem dost velká na to, abych si vyřešila svou budoucnost podle sebe. A měl pravdu. Už nebyla možnost, jak se z toho vykroutit bez ostudy. Co jsem si uvařila, to si taky sním…

"A tak jsem se dostala sem. Protože jsem předtím nikdy pořádně nepracovala, moc dobře víš, že se mi tu ze začátku děly samé katastrofy."

Markéta se maličko pousmála. V tu chvíli jsem už věděla, že jsem udělala dobře, když jsem se jí svěřila.

"Ale jsem ráda, že jsem tady. Myslím, že se mi to určitě někdy bude hodit…" Ani jsem netušila, jak velkou mám v tu chvíli pravdu.