Tak tady je první kapitola. Mám už pár dílů a nevim, jestli mám pokračovat, tak když to budete někdo číst, napište mi co si o tom myslíte...
Nerozhodně jsem stála u vchodu do zámecké kuchyně na panství markýzy Violy. Vítr mi cuchal vlasy, zvyklé na každodenní zdlouhavou péči služebných, teď jsem je ale měla stažené jen do nedbalého drdolu. Oblečená jsem byla jen ve tmavých, hrubě šitých šatech pro služebnictvo, namísto těch honosných a bohatě zdobených, které jsem nosívala už od dětství.
Musela jsem se rozhodovat rychle. Bylo před bouřkou a co nevidět mohlo začít pořádně pršet. V té době jsem ještě mohla couvnout, ale moje hrdost mi v tom zabránila.
Uchopila jsem do ruky zdobené klepadlo a třikrát s ním uhodila do dveří. Za sebou jsem zaslechla rachocení kol od kočáru, jenž mě sem přivezl. Teď jsem tu zůstala sama. Za chvíli mi přišla otevřít tmavovlasá služebná asi tak v mém věku a nepřátelsky si mě měřila. "Co si přeješ?"zeptala se mě úsečně. "Já… přišla jsem se ucházet o práci v kuchyni." V tu chvíli mi opravdu nebylo do smíchu. Dívka se beze slova otočila a já váhavě vykročila za ní.
Prošly jsme dlouhou chodbou a zastavily se na konci u ne příliš širokých dveří. "To je pokoj paní Amélie, co na kuchyň dohlíží. My ostatní spíme tady vedle, ve společné ložnici. Tak hodně štěstí," popřála mi dívka. Najednou se tvářila docela mile. Když odcházela, ještě se otočila. "Já jsem Markéta…" představila se. "Já," začala jsem a málem bych se představila svým pravým jménem. "Jmenuji se Sylvie."
Zaklepala jsem na dveře od pokoje. Otevřela přátelsky se usmívající paní, rozhodně straší, než moje matka. "Dobrý den," pozdravila jsem. "Přišla jsem se zeptat, jestli nemáte volné místo v kuchyni." "No, podle toho na co." Nechápavě jsem se na ní podívala. "Na ujídání večeří určitě ne... Promiň, to byl jen vtip." Amélie se na mě znovu usmála. "Aha. Víte, ale já toho moc neumím. Doma v kuchyni pracovala hlavně matka," zalhala jsem. Nemohla jsem přece prozradit, kdo doopravdy jsem. Představa hraběnky Eleonory, otáčející se kolem plotny, byla sice legrační, ale jak to zvládnu já, z toho jsem měla strach. "No, nevadí, vypadáš šikovně, určitě se všechno brzo naučíš." O tom jsem pochybovala, ale nic jiného se dělat nedalo. "Pojď, v kuchyni teď nikdo není, tak ti to tam ukážu," řekla.
Kuchyně byla velká, ale s naší jsem jí srovnávat nemohla, když jsem tam nikdy nebyla. Mohla jsem se tam aspoň podívat, abych věděla jak to chodí, napadlo mě, ale to už bylo pozdě. Snažila jsem se aspoň si zapamatovat všechno, co mi paní Amélie povídala.
"Víš co," navrhla mi, když viděla, že z toho nejsem moc moudrá. "Uděláme to takhle. Prvních pár dní budeš pomáhat jen s úklidem a potom, myslím si, že ti to půjde, budeš obsluhovat panstvo u stolu, ano?" Přikývla jsem. To by nemuselo být zas tak těžké. "Teď ti ještě ukážu, kudy se chodí do zámku."
Byly to malé dveře na druhém konci místnosti. "Občas jdou špatně otevřít. Zkus si to," pobídla mě Amélie. Zatáhla jsem pořádně za kliku a dvířka se s vrznutím otevřela. První malý úspěch.
Amélie si mě ale pozorně prohlédla. "Děvče, vždyť máš úplně bílé ruce. Pracovala jsi vůbec někdy?"
Žádné komentáře:
Okomentovat